IV. ÚS 310/13
IV.ÚS 310/13 ze dne 15. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Sdružení Stop Genocidě, IČ 227 27 981, se sídlem Praha 5, Hlubočepská 85/64, právně zastoupeného Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Pardubice, Zelená 267, směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 29. září 2011, č.j. 59 A 3/2011-35, a Nejvyššího správního soudu ze dne 31. října 2012, č.j. 4 As 9/2012-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odstavci 2, v čl. 4 odstavci 2, v čl. 17, v čl. 19 a v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odstavci 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále zásady demokratického právního státu dle čl. 1 odstavce 1 a čl. 4 Ústavy.

Výše uvedeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci deklaroval, že shromáždění pořádané stěžovatelem dne 17. prosince 2010 bylo rozpuštěno v souladu se zákonem. Následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že řádně nahlásil dvě veřejná shromáždění s použitím informačních panelů, přičemž v průběhu konání druhého z nich bylo toto rozpuštěno s tím, že informační panely narušují veřejný pořádek. Stěžovatel, brojící proti potratům, má za to, že prezentované obrázky odsuzující násilí, neporušují principy morálky, etiky či lidské důstojnosti. Informační panely prezentovaly odlišný názor na přijatelnost umělého přerušení těhotenství, způsobem možná provokativním, ale nikoliv znevažujícím či zasahujícím do práv druhých, s cílem navodit veřejnou debatu na toto téma. Nejvyšší správní soud se v řízení navíc nevypořádal s vlastními jednoznačnými závěry vyslovenými v rozsudku ze dne 31. května 2012, č.j. 7 As 48/2012-14, v němž řešil otázku, zda totožné informační panely použité na jiném shromáždění byly pohoršivé. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci sp. zn. 59 A 3/2011, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením.

Z vyžádaného spisu i podkladů stěžovatele se podává, že stěžovateli bylo povoleno uspořádat shromáždění, v rámci kterého prezentoval svůj názor na nesprávnost benevolence k potratům. Činil tak skrze plakáty zobrazující torza lidských embryí ve srovnání s lidskými obětmi jiného lidského násilí. Ke své prezentaci stěžovatel v projednávaném případě užil jedinou přístupovou cestu k budově gymnázia na ulici Dr. Randy, kterou musel projít každý, kdo do budovy vcházel, případně ji opouštěl, aniž by současně měl možnost nebýt informován. S ohledem na věk studentů gymnázia od 11 let, a fakt, že prostory školy jsou v odpoledních hodinách pronajímány pro (sportovní) aktivity dětí od 5 let, požádal ředitel gymnázia o zohlednění této situace, což však stěžovatel neakceptoval. V důsledku toho, po následných jednáních, zástupce Městského úřadu v Jablonci nad Nisou shromáždění rozpustil. To stěžovatel napadl námitkami, o nichž rozhodl citovaným rozsudkem krajský soud a následnou kasační stížností, o níž napadeným rozsudkem rozhodl Nejvyšší správní soud.

Stěžovatel má za to, že postupem správního orgánu byl nepřípustným způsobem zkrácen ve shromažďovacím právu, k čemuž byla nesprávně vyhodnocena vhodnost, či přijatelnost použitých plakátů.

Je-li výchozí premisa, že právo je minimum morálky, pak došlo, podle stěžovatele, v otázce potratů k jejímu snížení na zákonnou úroveň. Jeho snaha o pozvednutí této problematiky však vedla cestou omezující volnost v přístupu k informacím, v daném případě možnost mladistvých a dětí nesledovat prezentované materiály, respektive rozhodnout se, zda se chtějí s předloženými informacemi blíže seznámit. Problém s rozpuštěním shromáždění není vztažen, ač stěžovatel jej takto prezentuje, na existenci a vhodnost použitých materiálů, ale na nemožnost neshlédnout je. Jinými slovy řečeno každý, včetně stěžovatele, má právo prezentovat své názory, nikdo však nemá povinnost takovou argumentaci poslouchat (takové argumentaci naslouchat; přijímat; vnímat). Ne samotná prezentace, ale její uspořádání, které nutilo děti a mladistvé použité materiály sledovat, bylo vyhodnoceno jako hrubá neslušnost.

Jak správní orgán, tak i správní soudy byly tedy postaveny před posouzení dvou základních práv ve smyslu čl. 1 odstavce 1 Ústavy, podle kterého je ČR demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka, ve spojení s čl. 2 odstavcem 4 Ústavy, respektive čl. 2 odstavcem 3 Listiny, podle kterého každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

Rozhodnutí, proti nimž stěžovatel v ústavní stížnosti brojí byla vydána v souladu s právním řádem, při respektu k základním zaručeným právům. Oba soudy rozhodující v dané věci jasně vysvětlily, v čem shledaly odůvodněnost rozpuštění shromáždění; kasační soud se pak i dostatečně zabýval otázkou přijatelnosti použitých plakátů, a to i ve vztahu k aktuální judikatuře Nejvyššího správního soudu (č.j. 7 As 48/2012-14). Stěžovatel neuvedl nic, co by svědčilo o tom, že postupem soudů, případně správního orgánu, v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Soudy se věcí řádně a náležitě zabývaly a shledaly odůvodněnost rozpuštění shromáždění, což řádně a úplně odůvodnily.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení správních soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2013

Michaela Židlická v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.