IV. ÚS 3098/16
IV.ÚS 3098/16 ze dne 21. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila ve věci ústavní stížnosti A. Z., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 2, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2016, č. j. 4 Tdo 821/2016-41, Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. října 2015, č. j. 5 To 349/2015-2267, a proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 29. května 2015, č. j. 1 T 73/2010-2231, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článcích 36 a 39 Listiny základních práv a svobod.

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 3. října 2012, č. j. 1 T 73/2010-1871, byl stěžovatel v bodech 1-22 uznán vinným ze spáchání pokračujícího trestného činu podvodu, dílem dokonaného, dílem nedokonaného, podle § 250 odst. 1 a 2, § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1 a 2 trestního zákona, a byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, podmíněně odložený na zkušební dobu tří let; dále trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. července 2011, č. j. 70 T 229/2009-131, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rozsudkem byl stěžovatel současně zproštěn obžaloby pro vyjmenované skutky, v nichž byly spatřovány dílčí útoky trestného činu podvodu dílem dokonaného, dílem nedokonaného, neboť nebylo prokázáno, že je spáchal obžalovaný. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. března 2013, č. j. 5 To 59/2013-1938, byl k odvolání státní zástupkyně i stěžovatele rozsudek v odsuzující části zrušen v celém rozsahu a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. června 2013, č. j. 1 T 73/2010-2001, byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání pokračujícího trestného činu podvodu, dílem dokonaného, podle § 250 odst. 1 a 2, § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1 a 2 trestního zákona, jakož i za sbíhající se dva přečiny ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. července 2011, č. j. 70 T 229/2009-131. Stěžovatel byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu tří let; dále mu soud uložil zákaz činnosti řízení motorových vozidel na dobu tří let a peněžitý trest ve výši 100 000 Kč s alternativním trestem odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu zákazu řízení motorových vozidel z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. července 2011, č. j. 70 T 229/2009-131, i všechna rozhodnutí na tento obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit poškozeným na náhradu škody v rozsudku uvedené částky; se zbytky pak byli poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

Odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 11. listopadu 2013, č. j. 5 To 350/2013-2051, zamítl; následné dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. dubna 2014, č. j. 4 Tdo 270/2014-38, odmítl.

Ústavní stížnosti stěžovatele, směřující proti těmto rozhodnutím Ústavní soud částečně vyhověl nálezem ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. II. ÚS 2258/14, jímž zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. dubna 2014. Následně Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. února 2015, sp. zn. 4 Tdo 1624/2014, zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. listopadu 2013, č. j. 5 To 350/2013-2051, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 5. června 2013, č. j. 1 T 73/2010-2001, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a Okresnímu soudu v Karviné přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. května 2015, č. j. 1 T 73/2010-2231, byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání pokračujícího trestného činu pojistného podvodu, dílem dokonaného, podle § 250a odst. 1 a 3, § 8 odst. 1 k § 250a odst. 1 a 3 trestního zákona, a za to, i za sbíhající přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání z trestního příkazu Okresního soudu v Břeclavi ze dne 10. července 2013, č. j. 21 T 121/2013-59, byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu tří let; dále mu uložil zákaz činnosti řízení motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců a peněžitý trest ve výměře 100 000 Kč s alternativním trestem odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu Okresního soudu v Břeclavi, jakož i všechna rozhodnutí na tento obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit poškozeným na náhradu škody v rozsudku uvedené částky; se zbytky pak byli poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě citovaným usnesením zamítl, následné dovolání odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti především namítá, že poté, co bylo řízení vráceno soudu prvního stupně, měl soud zopakovat celé dokazování, případně v souladu s ustanovením § 219 odst. 3 trestního řádu se souhlasem účastníků přečíst protokoly z hlavního líčení. Dále stěžovatel namítá, že závěr o spáchání trestného činu pojistného podvodu z provedeného dokazování nevyplývá; rovněž je stále přesvědčen o procesní nepoužitelnosti výslechu svědka v přípravném řízení. Ve vztahu k trestnímu příkazu Okresního soudu v Břeclavi stěžovatel namítá, že mu nebyl nikdy doručen, a proto nemohl nabýt právní moci. Podle stěžovatele neobsahuje doručenka jeho podpis, k čemuž nebyl proveden jím navržený znalecký posudek. K peněžitému trestu namítá stěžovatel nedobytnost, což znamená, že mu byl fakticky uložen nepodmíněný trest odnětí svobody; proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, i spisu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2258/14, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Předně Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel opakovaně předkládá některé námitky, s nimiž se již Ústavní soud vypořádal v předchozím řízení a neshledal v nich porušení zaručených práv stěžovatele. Proto Ústavní soud opakovaně konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který se nezabývá eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. V projednávaném případě takovou okolnost neshledal.

Jak je z výše uvedeného popisu patrné, byl stěžovatel rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 5. června 2013 shledán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 trestního zákona. Pro porušení zásady nulla crimen sine lege zrušil Ústavní soud pouze rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. dubna 2014 s odůvodněním, že vzhledem k vytčené vadě může podle § 265m odst. 1 trestního řádu přímo Nejvyšší soud rozhodnout rozsudkem a změnit kvalifikaci trestného činu. Nejvyšší soud však s ohledem na uplynutí zákazu činnosti z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. července 2011 a s přihlédnutím k pravomocnému trestnímu příkazu Okresního soudu v Břeclavi ze dne 10. července 2013, pro který připadá v úvahu uložení souhrnného trestu, rozhodl o vrácení věci Okresnímu soudu v Karviné.

V této situaci a za tohoto stavu věci tedy nalézací soud projednával věc znovu. Opakování dokazování nebylo na místě, neboť to již bylo ukončeno a nebylo ani v řízení o opravných prostředcích, ani po přezkumu Ústavním soudem, shledáno jako vadné. Proto okresní soud neměl důvod dokazování znovu provádět. Fakt, že se stěžovatel dopustil trestného činu pojistného podvodu, byl rovněž deklarován v předchozím řízení jak Ústavním soudem, tak opakovaně i Nejvyšším soudem. Jde-li o námitky stěžovatele o nedoručení trestního příkazu Okresního soudu v Břeclavi, posuzování této otázky nebylo předmětem řízení před Okresním soudem v Karviné, který rozhodoval o uložení souhrnného trestu. Ten se ukládá, byl-li dříve uložen trest za jiný, dříve spáchaný trestný čin; přitom se zruší i výrok o dříve uloženém trestu (viz § 43 trestního zákoníku). Pro rozhodování soudu o souhrnném trestu je tedy podstatné, že v době vynášení rozsudku existuje pravomocné rozhodnutí, jímž byl pachatel již dříve potrestán. Úkolem soudu není přezkoumávat dřívější rozhodnutí - k tomu existují řádné i mimořádné opravné prostředky - ale pouze zohlednit existenci pravomocného rozhodnutí. Své tvrzení o nedobytnosti peněžitého trestu stěžovatel odůvodňuje ukončením samostatného podnikání a zaevidováním na úřadu práce; takové tvrzení však nepředstavuje jeho objektivní neschopnost vykonat peněžitý trest. Nadto je rozhodnutí o trestu věcí obecného soudu (čl. 90 Ústavy ČR) a je v jeho pravomoci s ohledem na konkrétní okolnosti případu určit, zda lze výkon trestu podmíněně odložit či nikoliv. Pokud tedy soud rozhodl o uložení podmíněně odloženého trestu a současně uložil peněžitý trest s alternativním trestem odnětí svobody, nepřekročil svá zákonná ani ústavní omezení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svoji trvalou nespokojenost s rozhodnutími soudů ve své věci (opakovaně se přitom obrátil i na Ústavní soud). Soudy přitom několikrát konstatovaly na základě řádně provedeného řízení vinu stěžovatele a rozhodly o trestu. Stěžovatelovy námitky ani neustálým opakováním nezakládají důvodnost ústavní stížnosti, a proto Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele a jím tvrzený zásah.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. března 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.