IV. ÚS 3097/13
IV.ÚS 3097/13 ze dne 22. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, ve věci stěžovatele Bc. Marka Houžvičky, právně zastoupeného advokátkou JUDr. Kateřinou Balcarovou, T. G. Masaryka 108, Kladno, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2013 sp. zn. 31 Co 159/2013 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 27. 3. 2013 sp. zn. 42 P 502/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Ústavnímu soudu byl dne 8. 10. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II. Výše uvedeným rozsudkem okresního soudu byl nezletilý syn stěžovatele svěřen do výchovy matky. Současně byla stěžovateli uložena též povinnost přispívat na výživu nezletilého v určené výši, stejně tak byl upraven i styk stěžovatele se synem. Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy omezily jeho základní právo péče o dítě podmínkou přítomnosti matky během styku a podmínkou místa styku v cizím soukromoprávním zařízení. Stěžovatel vytýká obecným soudům, že při zjišťování vztahu otce a syna obecné soudy bez dalšího nesprávně presumovaly, že syn není na otce zvyklý a tudíž si na něj bude zvykat postupně. Za porušení základního práva považuje stěžovatel i tu skutečnost, že místo styku se synem bylo určeno v cizím zařízení, přičemž soudy vyšly z toho, že styk se synem není možný v bydlišti matky ani otce. Odvolací soud se přitom nevypořádal s námitkou nevhodnosti kavárenského prostředí s dětským koutkem pro rozvíjení vazby mezi rodičem a dítětem. Odvolací soud pominul výsledek posledního šetření opatrovníka nezletilého, ač vyžádaného soudem právě za tímto účelem. Podle provedeného šetření je byt stěžovatele pro krátkodobý styk otce s nezletilým vhodný a pro bydlení vhodná je i místnost, kterou otec užívá. Tím také zanikl důvod pro omezení místa styku syna s otcem. Soudy se vůbec nezabývaly tím, že jimi určené zařízení pro styk je v cizím, soukromoprávním vlastnictví, které může a smí svoji provozní dobu i další omezující podmínky velmi často měnit proti vůli otce a tím otci výkon jeho základního práva dále omezovat, či mu jej neumožnit vůbec. Za další překážku považuje stěžovatel zpoplatnění vstupu dítěte do zóny dětské herny v období červen - srpen 2013 či dne 7. 9. 2013. Stísněné a neosobní prostředí neumožňuje otci rozvíjet hodnotný citový vztah mezi ním a synem. Odůvodnění možnosti jiného místa styku, např. na procházkách na základě dohody s matkou považuje stěžovatel s ohledem na panující neshody za nicotné, a to i vzhledem k nesouhlasu matky s místem blízkého parku). Další zásah do svých ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatel v tom, že mu není umožněno pečovat a vychovávat dítě podle vlastních představ. Další oblast námitek směřuje stěžovatel do těch skutečností, které souvisí s uložením povinnosti platit na výživu nezletilého částku 2000,- Kč měsíčně a povinnosti zaplatit dlužné výživné za období od 24. 9. 2012 do 31. 3. 2013 v celkové výši 10.617,- Kč. Stěžovatel se ve svém návrhu zabývá jeho možnostmi na trhu práce, přičemž dospívá k závěru, že není v jeho možnosti sehnat nejen práci, která by odpovídala jeho vzdělání, ale není schopen sehnat ani jakoukoli jinou práci. Závěr soudu, že je otec schopen dosahovat hrubého měsíčního příjmu ve výši 15.000,- Kč až 20.000,- Kč, se tak nezakládá na pravdě. Při hodnocení pracovních možností stěžovatele nebyl vzat v potaz faktor pouhé potencionality zaměstnání, kdy je především na vůli zaměstnavatelů, zda stěžovatele přijmou do pracovního poměru či nikoliv.
III. Ústavní soud si vyžádal soudní spis Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 42 P 502/2012, po jehož prostudování dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace aplikovaných právních předpisů je záležitostí obecných soudů.

Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

Stěžovatel snáší celou řádu námitek, které však dle Ústavního soudu nemají ústavněprávní relevanci a nepředstavují zásah do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Z příjmů vykázaných stěžovatelem je sice zřejmé, že nejsou příliš vysoké, nicméně stěžovatel je relativně vzdělaný, středního věku, bez zdravotního omezení, což by se mělo projevit také v jeho schopnosti opatřit si odpovídající zaměstnání. Již odvolací soud připustil, že je možné, že stěžovatel nemůže sehnat práci odpovídající přímo jeho vzdělání nebo jeho představám, nicméně měl by být schopen si zajistit takovou práci, kde by mohl dosahovat odměny vyšší, než jsou sociální dávky. Je třeba zdůraznit, že je to právě stěžovatel, kdo je společně s matkou odpovědný za výživu nezletilého. Zde není od věci poukázat na skutečnost, že v případě, že by matka dbala své vyživovací povinnosti stejnou měrou jako stěžovatel, nezbývalo by, než nezletilého umístit do některého z ústavů sociální péče. Primární povinností otce je zajistit výživu nezletilého. Důvody, pro které se tak neděje, lze považovat spíše za zástupné a uměle vyvolané. Navíc středočeský kraj nepatří z hlediska zaměstnanosti k problémovým regionům.

Stěžovateli lze dát částečně zapravdu v tom smyslu, že stanovení styku rodiče s dítětem v kavárně je nezvyklé, nicméně s ohledem na rozjitřenost vztahů mezi rodiči nezletilého, zcela ústavně konformní. V tomto konkrétním případě nelze odhlížet od skutečnosti, že mezilidské vztahy jsou na obou stranách vyhroceny takovou měrou, že styk s dítětem v bydlišti matky není možný a bydliště otce není podle názoru obecného soudu natolik dokončeno, aby zde bylo možné styk uskutečnit. Pro účely styku otce se synem si lze pochopitelně představit určení i jiného veřejného místa než je kavárna, např. park, nicméně jeho využití je do značné míry limitováno povětrnostními vlivy. Jak stěžovatel doložil fotodokumentací, ani určení kavárny ke styku, není s ohledem na jednostranné stanovení otvírací doby provozovatelem zcela ideální. Možnosti soudu při určování místa styku rodiče s dítětem jsou ve své podstatě omezeny a je třeba s plnou vážností apelovat především na oba rodiče, aby v zájmu stabilního výchovného prostředí svého syna zajistili a případně soudu navrhli k určení jiné důstojné místo, než je předmětná kavárna. Soudem zvolené řešení je třeba vnímat jen jako důsledek vypjaté situace mezi rodiči dítěte.

Namítá-li stěžovatel, že soud pro něj stanovil styk se synem jen za přítomnosti matky, nelze na tomto postupu s ohledem na věk dítěte shledat nic protiústavního,

Ústavnímu soudu tak nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomností účastníků řízení odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2014

Vladimír Sládeček, v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.