IV. ÚS 3093/12
IV.ÚS 3093/12 ze dne 21. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky GRATO spol. s r. o., se sídlem v Mariánských Lázních, Palackého 796/57a, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 51/39, směřující proti nákladovému výroku rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 124 EC 555/2010-45 ze dne 11. května 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejího ústavně zaručeného práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zásady vyjádřené v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhala zrušení v záhlaví uvedeného nákladového výroku rozhodnutí.

Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Ostravě rozsudkem č. j. 124 EC 555/2010-45 ze dne 11. května 2012 uložil žalovanému L. K. (dále jen "žalovaný") zaplatit stěžovatelce částku ve výši 1.008,- Kč spolu se specifikovaným úrokem z prodlení a na náhradě nákladů řízení částku 300,- Kč.

Stěžovatelka se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení žalované částky s odůvodněním, že žalovaný cestoval hromadnou dopravou v Ostravě, přičemž při kontrole pracovníkem Dopravního podniku Ostrava a.s. se neprokázal platným jízdním dokladem. Na základě této skutečnosti žalovaný uzavřel s Dopravním podnikem Ostrava a.s. dohodu, kterou se zavázal zaplatit jízdné ve výši 8,- Kč a přirážku k jízdnému ve výši 1.000,- Kč, přičemž tuto pohledávku svým podpisem uznal. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek došlo k postoupení pohledávky na stěžovatelku, v důsledku čehož se stěžovatelka stala řádným věřitelem z pohledávky za žalovaným.

Procesně úspěšné stěžovatelce přiznal soud na náhradě nákladů řízení částku ve výši 300,- Kč představující zaplacený soudní poplatek. Náklady vynaložené na právní zastoupení stěžovatelky soud stěžovatelce nepřiznal. Nepovažoval je za účelně vynaložené ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť vznikly v důsledku zneužití práva na právní pomoc. Vysvětlil, že stěžovatelka své nároky uplatňuje vzorovým návrhem, jehož vyplňování je rutinní činnost bez nutnosti odborných znalostí. Dodal, že podnikatel má disponovat vlastními personálními a technickými zdroji a odbornými znalostmi; stěžovatelka se podstatou svého podnikání odlišuje od podnikatelů, od kterých pohledávky nabývá, neboť u nich vznikají jako "nechtěný vedlejší produkt", a proto je stěžovatelčino právní zastoupení účelné pouze v případech, kdy nastanou okolnosti zjevně vybočující z obvyklého průběhu řízení daného typu.

Stěžovatelka je přesvědčena, že soud není oprávněn hodnotit účelnost vynaložených nákladů na právní pomoc advokáta. Namítá, že soud v odůvodnění svých rozhodnutí neodkázal na žádné zákonné ustanovení a nepostupoval tudíž ani dle své diskrečního oprávnění ve smyslu ustanovení § 150 či § 151 odst. 2 o. s. ř. umožňujícího snížit náhradu nákladů řízení; taková rozhodnutí dle stěžovatelčina názoru překročila meze předvídatelného rozhodování a jsou projevem svévole. Stěžovatelka má za to, že soud nezohlednil její náklady vynaložené na mzdy jejích zaměstnanců, software, nájemné a provoz kanceláře. Soud naopak nepatřičně přihlédl k tomu, že stěžovatelka je oproti žalované fyzické osobě ekonomicky silnější subjekt, čímž porušil princip rovnosti účastníků řízení, a dodává, že v situaci, kdy dopravním podnikům je přiznávána náhrada nákladů řízení v plné výši, jí nebyl zachován ani rovný přístup k právům v porovnání s postupitelem. Upozorňuje, že jako postupník zaplatila za soubor pohledávek plnou částku, a proto má právo na navrácení celé investice do něj. Stěžovatelka poukazuje na nález sp. zn. I. ÚS 3923/11, který za spravedlivou odměnu za zastupování advokátem považuje ekvivalent jednonásobku vymáhané jistiny. Podotýká, že ani u bagatelních sporů nemá být trpěno porušování práva bez jakýchkoli citelnějších následků, a poukazuje na novelizaci vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., která reagovala na situace, kdy náhrada nákladů řízení je soudy cíleně snižována nebo nepřiznána vůbec.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadné a přípustné ústavní stížnosti předložila k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podané ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

Otázkou náhrady nákladů řízení v případě formulářových žalob se Ústavní soud zabýval v řadě stěžovatelčiných věcí (Ústavnímu soudu již bylo doručeno 483 stěžovatelčiných ústavních stížností - v drtivé většině odmítnutých pro zjevnou neopodstatněnost), zejména pak v nálezu sp. zn. I. ÚS 988/12, v němž se uvedené problematice detailně věnoval a vyčerpávajícím způsobem reagoval na plejádu stěžovatelčiných námitek. Neztotožnil se se stěžovatelčiným právním názorem upírajícím obecnému soudu oprávnění posuzovat účelnost vynaložených nákladů; naopak dovodil, že povinnost k posouzení jejich účelnosti při rozhodování o náhradě nákladů řízení výslovně vyplývá z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. Vysvětlil, že právním názorem podaným v nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 nebyla ani v nejmenším popřena myšlenka, že úspěšnému účastníku lze přiznat pouze takové náklady, které byly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva, a že v něm předložený právní názor nelze interpretovat tak, že by ve všech věcech tohoto typu musela být úspěšným žalobcům přiznávána náhrada nákladů řízení ve výši odpovídající vymáhané jistině; uvedený právní názor je třeba chápat jako nabídku možné ústavně konformní varianty, založené na aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. Ústavní soud poukázal na hromadnost, jednoduchost a administrativní povahu projednávaných věcí, přičemž z okolností, které přesvědčivě popsal okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí, jakož i ze samotného textu ústavní stížnosti, vyvodil, že stěžovatelka se v řízení nenechala zastoupit proto, aby jí byla poskytována kvalifikovaná právní pomoc osobou práva znalou, ale toliko za účelem dosažení bezdůvodného zisku prostřednictvím náhrady nákladů spojených se zastoupením advokátem. Opětovné zastupování stěžovatelky advokátem tedy neodpovídá účelu, který procesní právo v tomto institutu sleduje, protože stěžovatelka se jím snaží získat výhodu, kterou procesní právo nepředpokládá, což lze podřadit pod kategorii zneužití procesního práva, ba dokonce je možno hodnotit jako šikanózní jednání, neboť je vedeno přímým úmyslem způsobit žalovanému újmu v podobě částky, kterou by musel zaplatit na náhradě nákladů spojených se zastoupením advokátem. Ústavní soud se také podrobně zabýval přiměřeností a předvídatelností sankce za protiprávní jednání, jíž se ve své ústavní stížnosti dovolávala stěžovatelka.

Ústavní soud nemá důvodu se od těchto závěrů odchylovat a dodává, že stěžovatelce nelze přisvědčit v tvrzení, že se okresní soud dopustil svévole tím, že svá rozhodnutí o nákladech řízení neopřel o žádné zákonné ustanovení, protože z odůvodnění jeho rozsudků je patrno, že vycházel z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a že se přitom soustředil na výklad v něm obsaženého pojmu účelnosti vynaložených nákladů, přičemž - jak již bylo výše vysvětleno - tento úkol náleží právě obecným soudům. Konečně ani právo na vymožení celé pohledávky nebylo stěžovatelce napadenými rozhodnutími soudu upřeno, neboť ve všech přezkoumávaných řízeních byla stěžovatelce přiznána částka plně odpovídající uplatněné pohledávce. Je věcí a rizikem dopadajícím toliko na bedra stěžovatelky jakožto podnikatele, za jakou cenu postupované pohledávky nabyde; žalovaní nejsou povinni nést důsledky ekonomických rozhodnutí stěžovatelky a stěžovatelčina nenaplněná očekávání finančního výnosu z jiných pohledávek dorovnávat pomocí úhrady neúčelně vynaložených nákladů řízení.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv a svobod, odmítl podané ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 21. srpna 2012

Vlasta Formánková v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.