IV. ÚS 3091/12
IV.ÚS 3091/12 ze dne 3. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky GRATO, spol. s r. o., se sídlem Palackého 796/57a, Mariánské Lázně, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem Janáčkovo nábř. 39/51, Praha 5, o ústavní stížnosti proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 124 EC 633/2010-41 ze dne 11. 5. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 14. 8. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud").

Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem okresního soudu č. j. 184 EC 632/2010-36 ze dne 10. 4. 2012 bylo vyhověno žalobě stěžovatelky, právní nástupkyně Dopravního podniku Ostrava a.s., proti P. M. o zaplacení částky 1.008,- Kč s příslušenstvím, představující nezaplacené jízdné a přirážku k němu (výrok I.). Přestože byla stěžovatelka zcela úspěšná, okresní soud jí přiznal nárok na náhradu nákladů řízení pouze v rozsahu 300,- Kč, reprezentujících uhrazený soudní poplatek (výrok II.). Pokud šlo o náklady právního zastoupení ve výši 7.920,- Kč, okresní soud dovodil, že tyto nebyly stěžovatelkou vynaloženy účelně, neboť se jednalo o věc typově velmi jednoduchou, a to po právní i skutkové stránce, kdy stěžovatelka uplatňovala obdobné nároky vzorovým návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, v němž pouze měnila identifikační údaje strany žalované a datum, od něhož požadovala úroky z prodlení, k čemuž nejsou zapotřebí žádné odborné znalosti. Okresní soud rovněž podotkl, že stěžovatelka je právnickou osobou, která si hromadné nabývání a vymáhání pohledávek zvolila za předmět své činnosti, a proto je u ní třeba předpokládat dostatečné materiální a personální vybavení ke kvalifikovanému uplatňování jejích práv.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že postup okresního soudu vedoucí k negaci jejího práva na náhradu nákladů právního zastoupení dle § 142 odst. 1 a § 137 občanského soudního řádu, byl svévolný a zjevně nespravedlivý a překračoval meze předvídatelného rozhodování; stěžovatelka měla ve věci plný úspěch, proto legitimně očekávala, že jí bude přiznána plná náhrada nákladů řízení v souladu s právními předpisy. Stěžovatelka konstatovala, že pokud se řízení dostane do stadia, kdy je třeba vyhovět kvalifikované výzvě soudu nebo se v dané věci koná jednání, nelze již hovořit o tzv. formulářové žalobě. Právo na právní zastoupení je základním procesním oprávněním účastníka řízení, které je zakotveno jak v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tak v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv, který judikatura Evropského soudu pro lidská práva vztahuje i na občanskoprávní spory. Úspěšný účastník řízení by tedy měl mít právo na náhradu nákladů, které na právní zastoupení vynaložil, a to již od počátku řízení, bez ohledu na jeho složitost, neboť v době zahájení řízení pochopitelně nelze jeho konkrétní průběh předvídat. Stěžovatelka podotkla, že vymáhají-li pohledávky přímo dopravní podniky, je jim právo na náhradu nákladů právního zastoupení běžně v plné výši přiznáváno, a to aniž by obecné soudy zkoumaly, zda v mezidobí nedošlo k postoupení těchto pohledávek. Rovněž při tzv. palmárních žalobách, kdy se advokát při vymáhání své pohledávky za klientem nechá zastoupit jiným advokátem, je náhrada nákladů přiznávána, přestože je žalobce nepochybně dostatečně personálně a kvalitativně vybaven, aby svou pohledávku vymáhal sám. Okresní soud v nyní projednávané věci dle názoru stěžovatelky nepřípustně zohlednil, že na jedné straně stojí právnická osoba jakožto ekonomicky silnější subjekt, a na straně druhé osoba fyzická. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že obecné soudy by takto neměly podporovat stav, kdy je u bagatelních záležitostí trpěno porušování práva bez citelnějších následků pro osoby, které se takového protiprávního jednání dopouštějí. V jejím případě nadto nebyly vzaty v úvahu veškeré náklady, které jí v souvislosti se správou portfolia pohledávek vznikají, neboť nejde jen o zpracování elektronického podání, ale i o hrazení mezd zaměstnanců, platby za software a za nájem kancelářských prostor atd. Na podporu své argumentace stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1236/07, I. ÚS 257/05, I. ÚS 191/06, sp. zn. I. ÚS 3923/11, stanovisko Nejvyššího soudu Cpjn 201/2008 a na vyhlášku č. 64/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. Stěžovatelka měla za to, že vydáním napadeného rozhodnutí bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky a právo na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny, proto navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem výrok II. rozsudku okresního soudu č. j. 124 EC 633/2010-41 ze dne 11. 5. 2012 zrušil.
II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí.

Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), který byl přijat za okolností po skutkové i právní stránce zcela totožných, plyne, že závěr okresního soudu vedoucí k nepřiznání uplatněných nákladů řízení je z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelný. Od tohoto hodnocení neměl Ústavní soud důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci, proto na citované rozhodnutí pro stručnost v plném rozsahu odkazuje.

Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, nezbylo mu než její ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. září 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.