IV. ÚS 3087/09
IV.ÚS 3087/09 ze dne 1. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti A. D., právně zastoupeného JUDr. Zuzanou Zlatohlávkovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Hradec Králové, Riegerovo nám. 1493, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. srpna 2009, č.j. 8 Afs 26/2008-52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny.

Stěžovateli byla dne 21. března 2005 doměřena Finančním úřadem v Mladé Boleslavi daň z příjmu fyzických osob, a to za zdaňovací období roku 2001 dodatečným platebním výměrem č. 1050000096, č.j. 29011/05/048911/4582, a za zdaňovací období roku 2002 dodatečným platebním výměrem č. 1050000097, č.j. 29024/05/048911/4582. Odvolání stěžovatele Finanční ředitelství v Praze dne 22. srpna 2005, č.j. 6515/05-110 a č.j. 6516/05-110, zamítlo. Následně stěžovatel napadl obě rozhodnutí správními žalobami. Městský soud v Praze obě věci spojil a rozsudkem ze dne 23. listopadu 2007, č.j. 7 Ca 237/2005-23, žaloby zamítl. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud shora napadeným rozsudkem zamítl.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že dodatečná daňová povinnost vznikla na základě vyloučení části výdajů z daňově uznatelných. Stěžovatel předložil přehled plateb vyplacených za zprostředkování, jakož i příslušnou smlouvu. Cítí se však poškozen tím, že nebyl přítomen při místních šetřeních finančního úřadu a v tom, že ačkoliv nebylo jeho povinností vést zvláštní záznamy ve smyslu ustanovení § 39 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, bylo po něm požadováno předložení evidencí. Dále v tom, že byl v rozhodnutích finančního ředitelství chybně označen a i tím, že byl obeslán k řízení před Městským soudem v Praze pouze ve věci 7 Ca 238/2005 a nikoliv i ve věci vedené pod sp. zn. 7 Ca 237/2005, ač byly obě věci spojeny ke společnému projednání. Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti však neshledal namítané vady ani nezákonnost v postupu správce daně. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 7 Ca 237/2005, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, aniž by uvedl, v čem měl citovaný zásah spočívat.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

Jak je z napadeného rozhodnutí i z předchozích rozhodnutí patrné, stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval námitky předložené již ve správním řízení, ve správní žalobě či v kasační stížnosti. Jak odvolací správní orgán, tak i správní soudy ve svých rozhodnutích na námitky stěžovatele přiměřeně reagovaly a s nimi se vypořádaly. Z rozhodnutí soudů i finančního ředitelství plyne, že pro stěžovatele nepříznivá rozhodnutí ve správním řízení byla vydána pro neunesení břemene důkazního. Jeho dokumentace byla neúplná, resp. nevěrohodná, když z ní nebylo možno zjistit, k jakým dílům se fakturované částky vztahovaly.

Stěžovatel tedy neuvedl žádnou skutečnost, která by svědčila o tom, že by postupem správních soudů, resp. postupem vedoucím k vydání napadeného rozhodnutí, došlo ke zkrácení v jeho naříkaném právu. Jak je ze spisu správního soudu patrné, správní žaloba byla řádně projednána. Rovněž kasační stížnost Nejvyšší správní soud projednal a ve věci rozhodl v souladu se zákonem. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a využil možnosti uplatnit v řízení všechny procesní prostředky k ochraně svých tvrzených práv. Skutečnost, že Nejvyšší správní soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožnil, nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. března 2010

Miloslav Výborný v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.