IV. ÚS 3082/09
IV.ÚS 3082/09 ze dne 1. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 1. února 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti I. R., zastoupené Mgr. Robertem Cholenským, advokátem, AK se sídlem v Brně, Bolzanova 461/5, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2009 sp. zn. 19 C 55/2007 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Návrhem podaným a doručeným dne 30. 11. 2009 v elektronické podobě opatřeným zaručeným elektronickým podpisem založeným na kvalifikovaném certifikátu vydaném akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb se I. R. (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), kterým jí bylo přiznáno svědečné v civilním řízení.

II.

Z ústavní stížnosti a protokolu o jednání před krajským soudem dne 30. 9. 2009 sp. zn. 19 C 55/2007 vyplývají následující skutečnosti.

Stěžovatelka byla předvolána na den 30. 9. 2009 jako svědkyně k jednání u krajského soudu v řízení sp. zn. 19 C 55/2007. K jednání se řádně dostavila a vypovídala; na svědečném požádala soud o náhradu za použití motorového vozidla ve výši 956,24 Kč a žádost doložila. Usnesením na str. 15 protokolu o jednání soud stěžovatelce přiznal na svědečném pouze 168 Kč, což byla částka odpovídající ceně jízdného za použití veřejného hromadného dopravního prostředku, tj. autobusu.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadeným rozhodnutím krajského soudu byla porušena její základní práva na soudní ochranu, na ochranu majetku a na rovnost v právech zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dle jejího názoru předmětné usnesení nebylo řádně odůvodněno; právní názor soudu, na němž bylo založeno, postrádal jakoukoliv oporu v platném právu a byl projevem extremní rozhodovací libovůle soudu, jímž byla zkrácena na svém právu na soudní ochranu a nepřímo v právu na ochranu majetku. Na Ústavní soud se obrátila, protože proti předmětnému usnesení neexistoval jiný opravný prostředek.

Stěžovatelka dále poukázala na nález ze dne 9. 10. 2007 I. ÚS 586/05 (Sb. n. u., sv. 47, str. 19) a uvedla, že i v jejím případě rozhodnutí o svědečném nebylo odůvodněno vůbec a úvahy, jimiž byl soud při rozhodování veden, byly seznatelné toliko z toho, co bylo uvedeno na str. 14 protokolu o jednání, přičemž tomuto odůvodnění scházela jakákoliv opora v platném právu; z těchto důvodů se jednalo o rozhodnutí nepřezkoumatelné.

Stěžovatelka poukázala na vzory soudních rozhodnutí vydané sdělením Ministerstva spravedlnosti ze dne 18. 6. 2009 čj. 126/2009-OD-Org. a tvrdila, že na rozdíl od ostatních osob vystupujících v řízení před soudem pouze u svědků je náhrada za použití vlastního motorového vozidla k cestě na jednání soudu podmíněna předchozím souhlasem soudu. Vyjádřila přesvědčení, že poučení, jež obdržela spolu s předvoláním k soudu dle vydaného vzoru, postrádalo jakýkoliv podklad v platném právu, bylo vůči ní diskriminující a porušovalo princip rovnosti dle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatelka se přes relativně nízkou částku nepřiznaného svědečného cítí být "necitlivým a indolentním" postupem krajského soudu ponížena a proto se domáhá nápravy cestou ústavní stížnosti, byť náklady na povinné zastoupení v řízení před Ústavním soudem, které bude nucena vynaložit v případě, že jí Ústavní soud nepřizná právo na jejich náhradu, budou patrně mnohonásobně vyšší než tato částka.
IV.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.

K tvrzenému porušení základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny:

Stěžovatelka tvrdila, že napadeným usnesením bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, dle něhož "Každý se může dovolávat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu."

Ústavní soud připomíná, že - jak plyne z jeho znění - čl. 36 odst. 1 Listiny zakotvuje "právo na soud", resp. právo na přístup k soudu, tj. právo iniciovat soudní řízení k ochraně svého práva. Toto základní právo je jedním z prvků širšího základního práva na spravedlivý proces, zakotveného v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); je to ovšem prvek, který fakticky činí možným požívat dalších záruk uvedených Listině a Úmluvě. Požadavky spravedlivosti, veřejnosti a přiměřené rychlosti soudního řízení před nezávislým a nestranným soudem by vskutku neměly žádnou hodnotu, pokud by takové řízení nebylo nejprve zahájeno. A v občanskoprávních záležitostech si lze stěží představit právní stát bez možnosti přístupu k soudům.

V případě stěžovatelky je evidentní, že její základní právo na přístup k soudu nebylo porušeno, což lze dovodit již ze samotné skutečnosti, že předmětem její ústavní stížnosti je soudní rozhodnutí vydané z jejího podnětu. V tomto směru je proto její tvrzení o porušení práva na soudní ochranu prima facie zjevně neopodstatněné.

K tvrzení stěžovatelky o nedostatečném odůvodnění rozhodnutí a extremní rozhodovací libovůli soudu:

Ústavní soud připomíná, že požadavek, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž jsou založena, je součástí a obecným principem základního práva na spravedlivý proces; tento požadavek sice není výslovně v Listině či Úmluvě formulován, vyplývá však z konstantní judikatury Ústavního soudu, resp. Evropského soudu pro lidská práva, ohledně principů spravedlivého procesu; obecně pak platí, že důraz na řádné odůvodnění rozhodnutí je vyšší při rozhodování ve věci samé než tam, kde jde o dílčí rozhodnutí nemající na konečné rozhodnutí ve věci podstatný vliv, neboť se týkají např. vedení řízení nebo osob, kterým soud uložil v řízení nějakou povinnost (jako tomu bylo i v případě stěžovatelky).

Projevem výše řečeného je mj. i platná zákonná úprava náležitostí usnesení v hlavě čtvrté o. s. ř. (§§ 167 - 171), dle níž, jestliže se usnesení nedoručuje, stačí v písemném vyhotovení uvést výrok a den vydání (§ 169 odst. 3 o. s. ř.), což právě byl případ stěžovatelky. Lze v této souvislosti poukázat též na ustanovením § 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. založenou nepřípustnost odvolání proti usnesení soudu, jímž bylo rozhodnuto o svědečném.

Z protokolu o jednání před krajským soudem dne 30. 9. 2009 (str. 14 - 15) zřetelně vyplývá, že stěžovatelka byla řádně poučena o svém právu žádat v rámci svědečného i náhradu cestovních výdajů, o výši náhrady a podmínkách použití vlastního motorového vozidla; z protokolu je také dostatečně zřejmé, proč soud stěžovatelce přiznal náhradu jen v rozsahu jízdného veřejným dopravním prostředkem.

V této souvislosti lze poukázat na ustanovení § 30 odst. 2 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů (jehož existenci právní zástupce stěžovatelky zjevně pominul), dle něhož účastníku majícímu nárok na jízdné ve smyslu odst. 1 citovaného ustanovení "... se hradí skutečné, účelné a hospodárné cestovní výdaje veřejným hromadným dopravním prostředkem. Pokud s předchozím souhlasem soudu použil účastník vlastního motorového vozidla, poskytne se mu náhrada podle zvláštního právního předpisu." Výše náhrady hotových výdajů svědka se určuje stejným způsobem, jako hotové výdaje účastníka (srov. Občanský soudní řád, Komentář, 7. vydání, I. díl, str. 641, C. H. Beck, Praha 2006).

Ústavní soud je přesvědčen, že krajský soud při rozhodování o svědečném plně respektoval i princip zákonnosti vyžadující mj., aby se rozhodnutí obecných soudů zakládala na takovém zákoně, jež splňuje i kvalitativní požadavky co do jeho přístupnosti dotčené osobě a předvídatelnosti důsledků jeho aplikace.

Z výše uvedeného lze uzavřít, že tvrzení stěžovatelky o nedostatečném odůvodnění napadeného rozhodnutí a extremní rozhodovací libovůli krajského soudu je zjevně neopodstatněné.

K tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na ochranu majetku:

Stěžovatelka dále tvrdila, že napadeným rozhodnutím krajského soudu byla "zkrácena ... nepřímo na právu na ochranu majetku" a poukázala na čl. 11 odst. 1 Listiny; podrobnější ústavněprávní argumentaci neuvedla.

Z hlediska opodstatněnosti daného tvrzení je primárně nutno posoudit, zda napadené rozhodnutí se vůbec nějakého majetku stěžovatelky, do něhož měl krajský soud svým rozhodnutím zasáhnout, týkalo.

Stěžovatelka tvrdila, že jí měla být přiznána vyšší náhrada cestovného; za "majetek", do jehož ústavní ochrany mělo být zasaženo, tudíž zřejmě považovala rozdíl mezi krajským soudem přiznanou náhradou hotových výdajů ve výši jízdného veřejným hromadným dopravním prostředkem a náhradou, která by jí mohla být přiznána podle zvláštního předpisu o cestovních náhradách při použití vlastního motorového vozidla. Majetek stěžovatelky, do něhož mělo dle jejího tvrzení být zasaženo, tak představoval soudem nepřiznanou pohledávku vůči státu.

Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že "majetkem" ve smyslu čl. 11 Listiny, resp. čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, může být nejen "skutečný majetek", ale i jiná majetková hodnota, včetně pohledávky. Aby však mohla být pohledávka považována za "majetek", musí mít dostatečný zákonný podklad potvrzený např. ustálenou judikaturou obecných soudů. Teprve za těchto podmínek by mohla stěžovatelka tvrdit, že měla "legitimní očekávání" na získání "majetku", které je chráněno stejně jako hmotný majetek již existující.

S ohledem na výše zmíněnou právní úpravu přiznávání náhrad hotových výdajů svědkům v řízení před obecnými soudy nezbývá než konstatovat, že jakýkoliv majetek stěžovatelky, tj. ani ve formě legitimního očekávání, nemohl být napadeným rozhodnutím dotčen. Tvrzení stěžovatelky o porušení čl. 11 Listiny je proto zjevně neopodstatněné.

K tvrzení stěžovatelky o porušení principu rovnosti v právech:

Stěžovatelka poukázala na praxi obecných soudů, "které svědkům právo na úhradu nákladů za použití motorového vozidla upírají, přičemž ostatním osobám vystupujícím před soudem, účastníkům, jejich zástupcům a zmocněncům, znalcům, tlumočníkům, notářům atd. toto právo přiznávají", což zakládá porušení obecné zásady rovnosti dle čl. 1 Listiny.

Ústavní soud připomíná, že ústavní zásada rovnosti v právech vyjádřena v čl. 1 Listiny je pojímána jako relativní právní rovnost subjektů, která vyžaduje, aby bylo uplatňováno stejné právo za stejných faktických poměrů. Neodůvodněné rozdíly, které tuto zásadu porušují, je třeba považovat za protiústavní (srov. např. nález ze dne 7. 6. 1995 Pl. ÚS 4/95, Sb. n. u., sv. 3, str. 209, č. 168/95 Sb.).

Ze samotné formulace stěžovatelkou zaslaných vzorů rozhodnutí obecných soudů v civilním řízení, resp. v nich obsažených poučení ohledně náhrady hotových výdajů, však nelze dovodit, že by krajský soud při rozhodování o svědečném stěžovatelku nějak diskriminoval v tom smyslu, že by s ní zacházel rozdílně ve srovnání se svojí obvyklou rozhodovací praxí při přiznávání náhrad hotových výdajů jiným osobám, na které se vztahuje ustanovení § 139 o. s. ř.

I v tomto směru se tudíž jednalo o tvrzení zjevně neopodstatněné.

K poukazu stěžovatelky na nález ze dne 9. 10. 2007 I. ÚS 586/05:

Právní závěry vyplývající ze shora citovaného nálezu nebylo možné v případě stěžovatelky aplikovat, neboť v jejím případě Ústavní soud nedospěl k závěru, že by rozhodnutí o svědečném bylo v rozporu s požadavky spravedlivého procesu nedostatečně odůvodněno, nehledě na to, že na rozdíl od stěžovatelčiny věci v tehdy projednávané cause nebylo svědečné přiznáno vůbec.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. února 2010

Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.