IV. ÚS 3073/11
IV.ÚS 3073/11 ze dne 10. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické, ve věci ústavní stížnosti pana J. S., právně zastoupeného advokátem JUDr. Ladislavem Hostýnkem, Komenského 160, Ústí nad Orlicí, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2010 sp. zn. 6 T 55/2009, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 7. 2010 sp. zn. 7 To 325/2010 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011 sp. zn. 6 Tdo 766/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 13. 10. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Ústavní soud přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II. Stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy uznán vinným ze spáchání trestného činu pohlavního zneužívání podle ustanovení § 187 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."). Stěžovatel je toho názoru, že proběhlé soudní jednání nebylo spravedlivé, neboť v řízení nebyl proveden důkaz, kterým by bylo prokázáno, že obě nezletilé osoby byly v určitém směru odkázány na stěžovatele a tím, že by byla omezena svoboda jejich rozhodování. Stejně tak nebylo v řízení prokázáno, že by došlo ke zneužití Jaroslava S. (jedná se o pseudonym) v době, kdy byla jeho matka hospitalizována v nemocnici. Stěžovateli byla vedle trestu odnětí svobody uložena podle ustanovení § 100 odst. 2 písm. a) tr. z. psychiatrická-sexuální zabezpečovací detence. Ve věci zpracovaný znalecký posudek se zabýval odbornými otázkami nejenom ve vztahu ke stěžovateli, nýbrž i ve vztahu ke spoluobviněnému P. B., jemuž byla uložena totožná zabezpečovací detence. Spoluobžalovaný nechal přezkoumat ve vztahu ke své osobě shora uvedený znalecký posudek Z. a tento znalec dospěl k závěru, že v případě P. B. není na místě uložení ochranného opatření ve formě zabezpečovací detence a postačovalo by toliko ústavní ochranné léčení. Dle názoru stěžovatele odborné závěry, učiněné Z. ve vztahu ke spoluobžalovanému P. B. v celém rozsahu platí i pro něj. Jmenovaný znalec, ačkoliv se zabýval pouze osobou P. B., obecně významným způsobem napadnul hodnověrnost závěrů znaleckého posudku, na základě kterého byla stěžovateli uložena zabezpečovací detence. Krajský soud měl v rámci odvolacího řízení rozhodnout tak, že měl zrušit výrok o uložení zabezpečovací detence i v případě stěžovatele a měl být vyhotoven revizní znalecký posudek. Důvod, pro který byl zrušen výrok rozsudku o uložení zabezpečovací detence v případě spoluobžalovaného, prospívá i stěžovateli.
III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.

Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

Námitka, že výrok odvolacího soudu, jímž došlo ke zrušení rozsudku nalézacího soudu v té části, jíž byla odsouzenému P. B. uložena zabezpečovací detence, by se měl vztahovat i na stěžovatele, není důvodná. Krajský soud, zcela v souladu se zásadou individualizace trestu, v odůvodnění svého usnesení uvedl důvod, pro který přistoupil v případě odsouzeného P. B. k částečnému zrušení výroku soudu prvního stupně. Skutečnost, že jeden z předložených důkazů umožnil obecným soudů učinit odlišný závěr o uložené zabezpečovací detenci jednoho z obžalovaných, ještě neznamená, že tato okolnost může být bez dalšího vztažena i na další obžalované. Dotčený znalecký posudek byl individualizován na osobu P. B., neboť pouze a jedině ten byl podroben lékařskému zkoumání. Závěry, obsažené ve znaleckém posudku, nemají dopad na hodnocení případu jako celku, ale nachází svůj odraz pouze ve výroku o zabezpečovací detenci té osoby, na kterou byl posudek zpracován, tedy P. B.

S tvrzením stěžovatele, že v proběhlém soudním řízení nebylo nijak prokázáno, že by nezletilí byli na něj v určitém směru odkázáni a tím, že by byla omezena svoboda jejich rozhodování, nelze souhlasit. S touto argumentací stěžovatele se vypořádal již Nejvyšší soud, na jehož usnesení lze v dalším odkázat. Z provedeného dokazování zřetelně vyplynulo, že poškozený S. vnímal stěžovatele jako svého otce, tedy jako autoritu, mající mu poskytnout materiální a duševní zajištění.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. října 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.