IV. ÚS 3068/13
IV.ÚS 3068/13 ze dne 12. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Občanského sdružení TEST, se sídlem v Praze 10, Černomořská 419/10, zastoupeného JUDr. Petrem Tomanem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 17 Co 519/2012-157 ze dne 23. července 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a jeho práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.

Ústavní soud zjistil, že Krajskému soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") jako soudu odvolacímu byl předložen rozsudek Okresního soudu v Mostě č. j. 46 EC 75/2012-26 ze dne 15. srpna 2012 k rozhodnutí o odvolání žalobkyně spol. CP Inkaso s.r.o. (dále jen "žalobkyně") proti výroku II., kterým byl zamítnut návrh na zaplacení částky 2.180,- Kč s příslušenstvím, a proti nákladovému výroku III. Zamítavý výrok II. se týkal poplatků za vedení úvěrového účtu žalovaného Milana Spasova (dále jen "žalovaný") a poplatků za zaslání upomínek. Dne 25. června 2013 obdržel krajský soud podání, jehož obsahem je sdělení o vstupu stěžovatele do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného. Krajský soud usnesením č. j. 17 Co 519/2012-157 ze dne 23. července 2013 rozhodl, že účast stěžovatele jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného se nepřipouští.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nepřipuštěním jeho vstupu jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného do soudního řízení vedeného u krajského soudu pod sp. zn. 17 Co 519/2012 a neumožněním toho, aby stěžovatel v soudním řízení pomáhal hájit zájmy žalovaného jakožto spotřebitele a odstranil tak faktickou nerovnost mezi hlavními účastníky řízení, došlo k porušení výše uvedených ústavních práv stěžovatele a bylo zabráněno tomu, aby stěžovatel naplnil účel své existence, kterým je zejména ochrana zájmů spotřebitelů.

Stěžovatel nesouhlasí s odůvodněním nepřipuštění stěžovatele do soudního řízení ve smyslu ust. § 93 odst. 1 o.s.ř., dle kterého stěžovatel nemá právní zájem na výsledku dotčeného soudního řízení. Dále stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem, dle kterého na věc není možno aplikovat nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 553/03 ze dne 8. prosince 2004, který preferuje extenzivní výklad ust. § 93 odst. 1 o.s.ř., neboť tento nález řešil specifickou problematiku akademických svobod a politických práv.

Ochrana práv spotřebitelů tak, jak je koncipována v českém právním řádu, má podle stěžovatele i ústavněprávní přesah, a v této souvislosti stěžovatel příkladmo cituje nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 342/09 ze dne 15. června 2009. V návaznosti na to stěžovatel dovozuje, že pokud má v konkrétních spotřebitelských věcech přímo zákonem založené právo podávat návrhy na zahájení řízení a právo na účast v soudním řízení, byť v takovém soudním řízení vůbec nejsou řešena jeho práva a povinnosti, je zřejmé, že je v procesní pozici vedlejšího účastníka také oprávněn vstoupit do řízení, v němž jsou řešena spotřebitelská práva a povinnosti konkrétní fyzické osoby. Stěžovatel je tedy toho názoru, že restriktivní výklad ust. § 93 odst. 1 o.s.ř., který provedl krajský soud, neobstojí.

Stěžovatel se dále domnívá, že na uvedené řízení a přípustnost vstupu stěžovatele jako vedlejšího účastníka do řízení na straně žalovaného dopadá krajským soudem zmíněný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 553/03 ze dne 8. prosince 2004 a nesdílí názor krajského soudu v tom směru, že zmíněný nález lze aplikovat toliko v případě hájení zájmů akademických svobod a politických práv. Podle stěžovatele je tomu právě naopak.

Krajský soud podle stěžovatele v napadeném usnesení vyložil ust. § 93 odst. 1 o.s.ř. rigidně, když pro takový přístup neexistovalo žádné relevantní odůvodnění. Krajský soud absolutně pominul specifické právní postavení stěžovatele a výklad sousloví "právní zájem na výsledku řízení" omezil striktně na hodnocení skutečnosti, zda bude mít výsledek daného soudního řízení dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele (tedy, zda se nějak projeví v jeho právech a povinnostech), či nikoliv, což podle stěžovatele zejména s ohledem na zákonné zmocnění stěžovatele podávat návrhy na zahájení řízení ve věcech čistě ve prospěch třetích osob (tedy ve věcech, které se nedotýkají práv a povinností samotného stěžovatele), s ohledem na účel jeho existence vyjádřený ve stanovách a konečně pak s ohledem na skutečnost, že stěžovatel hodlal jako vedlejší účastník v soudním řízení intervenovat ve prospěch žalovaného ve sporu ze spotřebitelského závazkového vztahu, není přiléhavé.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů je záležitostí obecných soudů.

Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci krajský soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozhodl v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Své rozhodnutí také logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnil. Jeho závěru, že v projednávané věci není u stěžovatele dán právní zájem na vítězství žalovaného ve smyslu § 93 odst. 1 o.s.ř. a že pojem právního zájmu na výsledku řízení dle ust. § 93 odst. 1 o.s.ř. nelze vykládat natolik extenzivně, aby se tento zájem odvozoval toliko od samotného účelu sdružení, definovaného stanovami s tím, že stěžovatel je aktivně legitimován jako hlavní účastník pouze k podání návrhu podle § 25 odst. 2 písm. b) zákona o ochraně spotřebitele, o který se však v této věci nejedná a že výsledek probíhajícího řízení může mít význam pro stěžovatele toliko z hlediska informativního, což není zájem dostatečně silný, aby mohl vedlejší účastenství stěžovatele v řízení legitimizovat, nemá Ústavní soud co vytknout.

Pokud jde o odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 553/03 ze dne 8. prosince 2004, ztotožňuje se Ústavní soud se závěrem krajského soudu, dle kterého nelze v projednávané věci jeho závěry aplikovat. Uvedený nález skutečně, jak uvedl krajský soud, specificky zájem na výsledku řízení spatřuje v zájmu vysoké školy na hájení akademických práv a svobod a na ochraně politických práv studentů, tedy základních práv vyplývajících z ústavního pořádku a zákona o vysokých školách. Dále v odkazovaném případě byla podstatná též ta skutečnost, že se jednalo o spor studentů (byť bývalých) vysoké školy, jejíž vstup do řízení jako vedlejšího účastníka nebyl připuštěn, tedy mezi touto školou a účastníky byla spojitost, která zakládala konkrétní hmotněprávní zájem této školy na výsledku sporu, a jednalo se i o dobrou pověst uvedené školy. Ústavní soud v nálezu mimo jiné uvedl, že právní zájem oné vysoké školy a právní zájmy jejích bývalých studentů byly v tomto souzeném případě natolik spjaty a propojeny, že otázku zda došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů (hlavních účastníků řízení), nelze dosti dobře oddělit od posouzení toho, zda tato vysoká škola má v dané věci právní zájem na výsledku řízení či nikoli. V právě projednávané věci však jde, jak uvedl krajský soud, o čistě soukromoprávní zájem žalovaného jako spotřebitele na (ne)placení plateb založených na soukromoprávním vztahu dvou subjektů.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 12. listopadu 2013

Michaela Židlická v.r. Předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.