IV. ÚS 3068/12
IV.ÚS 3068/12 ze dne 1. 11. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. Radanem Venclem, advokátem se sídlem na adrese Hradec Králové, Chmelova 357/II., proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 11. listopadu 2010 č. j. 7 C 298/2005-416, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. listopadu 2011 č. j. 24 Co 107/2011-448 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2012 č. j. 30 Cdo 810/2012-474, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 13. srpna 2012, stěžovatel podle ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 11. listopadu 2010 č. j. 7 C 298/2005-416, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. listopadu 2011 č. j. 24 Co 107/2011-448 s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní ústavně zaručená práva a svobody garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Rychnově na Kněžnou sp. zn. 7 C 298/2005 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou podanou dne 2. listopadu 2005 domáhal určení vlastnického práva k nemovitostem v žalobě specifikovaným, a to proti žalovaným 1/ KERSON spol. s r. o. a 2/ obci Skuhrov nad Bělou. Stěžovatel měl za to, že předmětné nemovitosti byly převedeny na základě absolutně neplatné kupní smlouvy ze dne 24. ledna 2001 na žalovaného č. 1, který následně některé nemovitosti převedl na žalovaného č. 2. Soud prvního stupně rozsudkem napadeným ústavní stížností žalobu zamítl a odvolací soud, jehož rozhodnutí je rovněž napadeno ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Ve věci naposledy rozhodoval Nejvyšší soud, který svým usnesením ze dne 30. května 2012 č. j. 30 Cdo 810/2012-474 odmítl dovolání, jehož přípustnost stěžovatel dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. z důvodu jeho nepřípustnosti.

Stěžovatel v ústavní stížnosti velmi podrobně rozvedl průběh řízení před obecnými soudy a vyjádřil nesouhlas s právními názory vyjádřenými soudy v jejich rozhodnutích, konkrétně že nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k rozestavěné budově, neboť tato budova dosud není zapsána v katastru nemovitostí a rozsudek soudu o určení vlastnického práva by nebyl dostatečným podkladem pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí. Stěžovatel považuje uvedené právní závěry za ústavně nekonformní, neboť vedou k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces, k porušení jeho práva na projednání věci před nezávislým a nestranným soudem, k porušení principu rovnosti stran a k zásahu do práva stěžovatele vlastnit majetek. Stěžovatel rovněž zpochybňuje provedené důkazní řízení, absenci jeho poučení dle ustanovení § 118a o. s. ř. o posouzení nedostatku naléhavého právního zájmu před vydáním zamítavého rozhodnutí a postup obecných soudů hodnotí jako svévolné a nezákonné odepření spravedlnosti.
Ústavní soud byl v daném případě postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a obsahem soudního spisu sp. zn. 7 C 298/2005. Ačkoli stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2012 č. j. 30 Cdo 810/2012-474 v petitu nepožadoval. V pochybnostech jednal Ústavní soud ve prospěch stěžovatele, neboť stěžovatel v ústavní stížnosti usnesení Nejvyššího soudu citoval a je zřejmé, že ústavní stížnost směřuje i proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu, které je posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (§ 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu). Tato skutečnost nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. dubna 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004. str. 125). Ústavní soud pak vzhledem k předložené argumentaci nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti a má za to, že ústavní stížnost směřuje i proti usnesení Nejvyššího soudu.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatoval, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatele, neshledal. Z obsahu soudního spisu i odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí opakovaně zabývaly, svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily, podle kterých zákonných ustanovení postupovaly a z jakého důvodu nebylo možno žalobě vyhovět. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze polemizuje se závěry, které soudy vyvodily, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů přitom neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí.

Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti pokoušel vést obranu svého zájmu skrze tvrzení, že soudy nesplnily svoji poučovací povinnost dle ustanovení § 118a o. s. ř. ve vztahu k nedostatku naléhavého právního zájmu stěžovatele na určení vlastnického práva k rozestavěné budově, nemohl tuto námitku Ústavní soud akceptovat. Stěžovatel podával žalobu dle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř., tedy o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, a to za předpokladu, je-li na tom naléhavý právní nájem. Podmínkou úspěšnosti určovací žaloby je tedy naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení, který musí tvrdit a dokázat. Otázkou naléhavého právního zájmu podané žaloby se obecné soudy zabývaly v průběhu celého řízení včetně předmětné rozestavěné stavby. Již Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. února 2010 č. j. 30 Cdo 1485/2008-350, kterým zrušil ve věci vydané rozsudky soudu prvního stupně a soudu odvolacího na str. 5 jako orbiter dictum poznamenal, "...že ze závěru o neexistenci vkladu vlastnického práva k předmětné rozestavěné budově nelze ještě bez dalšího dovozovat také závěr o neplatnosti předmětné kupní smlouvy, neboť v dalším řízení bude žádoucí zohlednit následující právní a judikatorní souvislosti" (srov. č. listu 352 soudního spisu). Právní zástupce stěžovatele pak při ústním jednání před soudem prvního stupně konaném dne 7. října 2010 navrhoval, že vzhledem k tomu, že v katastru nemovitostí neproběhl zápis, respektive protistrana nevyvolala dodatečné vkladové řízení u rozestavěné budovy na pozemku č. 69, navrhl, aby soud o této nemovitosti věcně rozhodl, a to částečným rozsudkem (č. listu 387 soudního spisu). Stěžovateli tak byly v průběhu soudního řízení známy okolnosti celé věci, a to již před vydáním rozhodnutí napadených ústavní stížnosti. Z uvedeného plyne, že námitka stěžovatele týkající se nedostatečného poučení soudem postrádá rozumnou oporu.

Ústavní soud se ani nemohl ztotožnit s námitkou stěžovatele, že bylo porušeno jeho právo na rovnost účastníků v řízení. Evropský soud pro lidská práva ve svém rozsudku Řecká rafinérie Stran a Stratis Andreadis proti Řecku ze dne 9. prosince 1994 (stížnost č. 13427/87:46) upřesnil ve své judikatuře požadavek rovnosti zbraní ve smyslu spravedlivé rovnováhy mezi stranami. V rozepřích a protichůdných soukromých zájmech tato rovnost znamená, že každé straně musí být poskytnuta přiměřená možnost svou věc presentovat - za podmínek, které ji neuvedou do podstatně nevýhodného postavení vůči jejímu protivníkovi (srov. Listina základních práv a svobod, Komentář, Wagnerová, Šimíček, Langášek, Pospíšil a kolektiv, Wolters Kluwer, 2012, str. 785). Z obsahu soudního spisu pak vyplývá, že stěžovateli v uplatnění jeho procesních práv bráněno nebylo a v tomto ohledu Ústavní soud žádná pochybení v projednávané věci nezjistil.

Ústavní soud rovněž připomíná, že mu nepřísluší přezkoumávat a "znovu hodnotit" důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Okolnost, že ve věci rozhodující soudy neposoudily věc v souladu s názorem stěžovatele, nelze chápat jako překvapivé rozhodnutí. Jestliže stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 1. listopadu 2012

Vlasta Formánková v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.