IV. ÚS 3066/12
IV.ÚS 3066/12 ze dne 12. 2. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, ve věci stěžovatelky Marcely Henschelové, právně zastoupené JUDr. Vlastimilem Ajmem, Josefská 577/10, Teplice, proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 4. 5. 2012 č. j. 41 C 10/2010-96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Ústavnímu soudu byl dne 13. 8. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku okresního soudu.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II. Ústavní stížností napadeným rozsudkem byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci částku 6.278,- Kč a 3.912,- Kč, co by náhradu nákladů. Stížnostní argumentace stěžovatelky je v podstatě vedena ve dvou rovinách. V první části se věnuje otázce nepřípustnosti odvolání u tzv. bagatelních věcí, kdy staví proti sobě částku 10.000,- Kč a průměrnou hrubou mzdu v letech 2000 a 2009. V roce 2009 činila hranice pro bagatelní spory 42,6% z průměrné mzdy. V době podání ústavní stížnosti je to pak 39,8% z průměrné hrubé mzdy. Dalším srovnávacím kritériem je pak pro stěžovatele výše minimální mzdy, která činila v roce 2012 8.000,- Kč. Současně stěžovatelka poukázala na nález sp. zn. I. ÚS 3923/11, v němž Ústavní soud naznačil, že pro futuro by se otázce tzv. bagatelních věcí mohl věnovat podrobněji.

Další oblast svých námitek směřuje stěžovatelka přímo proti postupu nalézacího soudu, který se podle ní nevypořádal s tvrzeními a důkazními návrhy. Stejně tak neuvedl, jaký zastává právní názor na ustanovení § 252 odst. 1 zákoníku práce, kterým stěžovatelka opakovaně argumentovala. V soudním řízení nebyl proveden navrhovaný důkaz, spočívající ve výpovědi žalobce, což navrhovala jak strana žalovaná, tak i sám žalobce. Soud se vůbec nezabýval skutečností, zda byly stěžovatelce vytvořeny na pracovišti takové podmínky, za nichž by bylo možné uvažovat o vzniku hmotné odpovědnosti za svěřené hodnoty. Stěžovatelka nebyla v průběhu soudního řízení informována o skutkových závěrech.
III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

V souvislosti s projednávanou ústavní stížností lze poukázat na skutečnost, že argumentům stěžovatelky, týkajících se otázky tzv. bagatelních věcí, nelze upřít jisté racionální jádro, nicméně čtvrtý senát Ústavního soudu dlouhodobě zastává stanovisko, podle něhož lze obdobnými případy zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele jen ojediněle (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1456/13, IV. ÚS 2424/08, IV. ÚS 697/09 nebo IV. ÚS 4811/12).

V případě bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod, přičemž částka 10.000,- Kč není absolutní mezní hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti, tu je třeba vždy individuálně posuzovat v kontextu výše uvedené intenzity zásahu do základních práv stěžovatele.

Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky upravovat řízení, která proběhla před obecnými soudy a dohledávat jakákoliv pochybení či nezákonnosti napadených rozhodnutí. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody, což se však dle mínění Ústavního soudu v předmětném případě nestalo.

Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. února 2014

Vladimír Sládeček, v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.