IV. ÚS 3061/13
IV.ÚS 3061/13 ze dne 15. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. Davida Dočekala, zastoupeného Mgr. Michalem Trkalem, advokátem se sídlem Matoušova 515/12, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2461/2012-326 ze dne 31. 7. 2013, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 22 Co 115/2011-281 ze dne 20. 3. 2012 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ č. j. 5 C 252/2008-175 ze dne 2. 11. 2010, ve znění doplňujícího usnesení č. j. 5 C 252/2008-255, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí okresního soudu, kterým byl zavázán zaplatit žalobcům částku 3 500 000 USD s přísl. a náklady řízení, a rovněž uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno a změněno rozhodnutí o nákladech řízení. Dále požaduje zrušení shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání jako nepřípustné.

Předmětem řízení u civilních soudů byla žaloba, jíž se žalobci vůči stěžovateli domáhali zaplacení částky 3 500 000 USD z titulu smlouvy o půjčce, případně z titulu bezdůvodného obohacení. Mezi stranami bylo nesporné, že předmětná částka byla dne 28. 6. 2006 na základě pokynu žalobce převedena bankou Barclay's Private Bank v Ženevě z jeho účtu na nově zřízený účet stěžovatele u téže banky. Podle žalobců měla půjčka stěžovateli vypomoci s podnikáním a měla být do deseti let splacena. Částka měla být investována do fondů SGF, přičemž stěžovatel měl ručit akciemi fondů za úvěr souběžně mu poskytnutý bankou. Stěžovatel však s penězi disponoval v rozporu s dohodou účastníků, převedl je na jiný účet a byl proto vyzván k jejich vrácení. Stěžovatel svou obranu založil na tvrzení, že předmětná částka představovala dar za dlouhodobou činnost ve prospěch žalobce a jeho politické strany. Soudy dospěly k závěru, že žalobci neprokázali existenci půjčky a stěžovatel neprokázal existenci daru. Podle soudů však na straně stěžovatele došlo k bezdůvodnému obohacení podle § 451 občanského zákoníku, neboť žalovanou částku získal na úkor žalobců.

Stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí a v ústavní stížnosti předkládá řadu výtek. Zejména namítá, že soudy se nevypořádaly s otázkou rozhodného práva a automaticky aplikovaly právo České republiky. Stěžejní námitkou stěžovatele je tvrzení, že za situace, kdy se žalobci ocitli v důkazní nouzi ohledně tvrzené půjčky, měla být žaloba zamítnuta. Soudy nebyly oprávněny nárok žalobců posoudit jako bezdůvodné obohacení, neboť žalobci netvrdili a neprokazovali takový popis skutku, jenž podřazení situace pod institut bezdůvodného obohacení umožňoval, ale naopak byl stavem věci jednoznačně vyvrácen. Podle stěžovatele tak bylo rozhodnuto o jiném nároku, než byl uplatněn. Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že v řízení bylo prokázáno, že předmětná částka představovala dar.
Vzhledem k tomu, že bližší obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a prostudoval vyžádaný soudní spis z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tedy z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

Dospěl poté k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k shora nastíněným závěrům, podle nichž se stěžovateli nepodařilo prokázat existenci právního titulu, který by ho opravňoval si peníze ponechat. Nejvyšší soud mj. zdůraznil i to, že odvolací soud, který skutková zjištění podřadil pod jinou hypotézu právní normy, než tu, jejíhož naplnění se právní kvalifikací svého nároku žalobci zejména dožadovali, postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek sp. zn. 31 Cdo 678/2009, 29 Odo 162/2003, 25 Cdo 1934/2001 a 21 Cdo 1586/2005).

Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí civilních soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší výhradně těmto soudům (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). S ohledem na uvedené není oprávněn ani v projednávané věci přehodnocovat závěry soudů, podle nichž skutková zjištění umožňovala přiznat žalobci uplatněný nárok jako nárok na vydání majetkového prospěchu získaného plněním bez právního důvodu podle § 451 odst. 2 občanského zákoníku. Stejně tak Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry soudů, podle nichž stěžovatel neprokázal, že předmětná částka představovala dar poskytnutý mu žalobci ani jiný právní důvod pro přijetí plnění. Podle Ústavního soudu nic nesvědčí o tom, že by se soudy při rozhodování dopustily libovůle a Ústavní soud proto pokládá za nadbytečné se k meritu věci duplicitně vyjadřovat.

Ústavní soud dále uvádí, že z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že civilní soudy se zabývaly otázkou pravomoci a příslušnosti českých soudů, přičemž za "rozhodné právo" považovaly právo České republiky, které na věc aplikovaly. Stěžovatel soudům sice vytýká, že své úvahy v tomto směru nerozvedly, v řízení však vlastní verzi rozhodného práva nepředložil a konkrétní požadavek, aby ve věci bylo aplikováno jiné právo, nevznesl. Za této situace jeho námitka není způsobilá nastolit neústavnost rozhodnutí.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud neshledal, že by uvedené závěry byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, resp. že by z odůvodnění soudních rozhodnutí logicky nevyplývaly.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že jeho úkolem ani není perfekcionisticky "předělávat řízení", které proběhlo před civilními soudy, pokud eventuální porušení tzv. poústavního práva nedosahuje intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti je totiž i její subsidiarita, z níž plyne také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti civilních soudů. Na základě své kasační pravomoci Ústavní soud ingeruje do rozhodovací činnosti soudů pouze v případech závažného porušení ústavně zaručených základních práv. O takovýto případ se však v projednávané věci nejedná.

Z výše uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných práv. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti. Jakkoliv může být rozhodnutí soudů z hlediska zákonnosti případně i diskutabilní, rozdílný názor na interpretaci podústavního práva nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý (řádný) proces.

S ohledem na výše uvedené byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2014

JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.