IV. ÚS 306/17
IV.ÚS 306/17 ze dne 25. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavních stížnostech a) F. B., t. č. ve věznici v Mírově, zastoupeného Mgr. Miroslavem Klusáčkem, advokátem se sídlem v Brně, Rooseveltova 6/8, b) G. B., zastoupené JUDr. Tomášem Soukupem BA, advokátem se sídlem v Brně, Mezírka 775/1, c) A. F., t. č. ve věznici ve Valdicích, zastoupeného JUDr. Alešem Liskem, advokátem se sídlem ve Znojmě, Fischerova 770/12, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, č. j. 5 Tdo 1003/2016-193, Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 12. 2015, č. j. 4 To 59/2015-5271, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2014, sp. zn. 46 T 3/2011, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:

Krajský soud v Brně rozhodl (poté, kdy bylo předchozí rozhodnutí zrušeno Nejvyšším soudem) rozsudkem ze dne 13. 6. 2014, sp. zn. 46 T 3/2011, o vině všech stěžovatelů a odsoudil je za to, že ve větším rozsahu zkrátili daň, čin spáchali nejméně se dvěma osobami a ve velkém rozsahu, čímž spáchali zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Stěžovatelé po předchozí vzájemné dohodě, se záměrem využít postupů při intrakomunitárním nákupu, využili sítě propojených obchodních společností, prostřednictvím kterých odebírali dobíjecí kupony do telefonů za cenu bez DPH s tím, že je vyvezou do jiného státu EU, přičemž služby následně nevyvezli, ale uvedli na trh v České republice. Popsaným jednáním společně zkrátili daň z přidané hodnoty ve výši 171 665 591, 23 Kč.

Stěžovateli ad a) uložil Krajský soud v Brně trest odnětí svobody v trvání 9 let a 6 měsíců a pro výkon trestu jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, dále peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb po 2 000 Kč a pro případ jeho nezaplacení náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, a konečně trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Stěžovatelce ad b) uložil trest odnětí svobody v trvání 7 roků a pro výkon trestu ji zařadil do věznice s ostrahou. Stěžovateli ad c) uložil trest odnětí svobody v trvání 9 let a pro výkon trestu jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, trest zákazu činnosti na dobu 10 let a trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty.

Vrchní soud v Olomouci zamítl odvolání stěžovatelů usnesením ze dne 1. 12. 2015, č. j. 4 To 59/2015-5271, neboť soud prvního stupně náležitě zjistil skutkový stav, který také správně posoudil po právní stránce. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl jako zjevně neopodstatněná usnesením ze dne 23. 11. 2016, č. j. 5 Tdo 1003/2016-193.

Proti napadeným rozhodnutím se stěžovatelé brání ústavními stížnostmi a namítají porušení práva na svobodu podnikání podle čl. 26 odst. 1, na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1, výhrady zákona při stanovení trestnosti jednání podle čl. 39 a zásady presumpce nevinny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") - společně s čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").

Stěžovatel ad a) namítá, že obecné soudy v odůvodnění neuvedly jediný důkaz, který by jej usvědčoval ze spáchání za vinu kladených skutků, a napadená rozhodnutí jsou proto svévolná; tvrdí, že skutková zjištění obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Dále je stěžovatel přesvědčený, že policejní orgány v průběhu řízení skartovaly část spisového materiálu, v čemž shledává porušení práva na spravedlivý proces. Rovněž napadá provedené znalecké posudky, o nichž tvrdí, že nepodávají průkazné informace o výši daňového úniku, neboť telefonní kupony posuzují jako zboží a nikoliv jako službu.

Stěžovatelka ad b) namítá, že ve věci nerozhodoval zákonný soudce a věc byla přidělena k projednání a rozhodnutí nepříslušnému senátu Krajského soudu v Brně, a to v rozporu s tehdy účinným rozvrhem práce. Tvrdí, že v rozhodné době nedocházelo k rotačnímu střídání senátu pří přidělování věcí.

Stěžovatel ad c) namítá, že obchodní společnosti, na jejichž činnosti se účastnil, podnikaly v rámci platných právních předpisů a neprováděly zakázané obchody, čímž realizovaly právo na svobodu podnikání. Uzavírá, že byl odsouzen za jednání, které bylo v souladu se zákonem, navíc v procesu, který byl zatížen průtahy.
Ústavní stížnosti byly podány včas, osobami oprávněnými a řádně zastoupenými advokáty podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud se důkladně stížnostmi zabýval a dospěl k závěru, že jsou zjevně neopodstatněné podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy a do rozhodování obecných soudů zasahuje jen v případech, kdy jsou jejich rozhodnutími současně porušena ústavně chráněná práva; v souzené věci ovšem žádné ústavní právo stěžovatelů porušeno nebylo. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu a uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či správnosti - v tomto směru není oprávněn přehodnocovat ani soudy provedené důkazy. Stěžovatelé ve svých stížnostech nepředkládají žádné nové námitky, kterými by se již dříve obecné soudy nezabývaly; v podstatě ve své argumentaci polemizují se skutkovými a právními závěry učiněnými v předchozím řízení. Takto pojaté ústavní stížnosti ovšem neopodstatňují vydání kasačního nálezu (k tomu srovnej např. nález ze dne 9. 7. 1996, sp. zn. II. ÚS 294/95).

Stěžovatelé se s odkazem na právo na spravedlivý proces domáhají zproštění obžaloby a zaměňují je se zárukou na rozhodnutí podle jejich vlastního názoru. Přitom čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje "pouze" spravedlivé řízení, ve kterém se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy v řízení uvedené právo stěžovatelům upřely. Napadená rozhodnutí nejsou svévolná ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů se skutkovými zjištěními; zejména není pravdou, že by vinu stěžovatele ad a) neprokazovaly žádné důkazy kromě nepoužitelné výpovědi stěžovatele ad c). Nejvyšší soud se s touto námitkou důsledně vypořádal v bodě 26 usnesení ze dne 23. 11. 2016, č. j. 5 Tdo 1003/2016-193.

Ani námitku skartace části trestního spisu nehodnotí Ústavní soud jako důvodnou, jelikož byla také dříve náležitě vypořádána s tím, že státní zástupce dodatečně předložil chybějící úřední záznam o podaném vysvětlení svědka v elektronické podobě. Navíc svědek byl v řízení vyslechnut se závěrem o jeho diskutabilní věrohodnosti, a to s ohledem na jeho poměr se stěžovatelkou ad b).

Stejně tak je bezpředmětná argumentace stěžovatele ad a) o neprůkaznosti výše zkrácení daně na základě provedených znaleckých posudků, protože posuzují telefonní kupony jako zboží a nikoliv jako službu. K tomu dovolací soud jednoznačně uvedl, že: "posouzení charakteru dobíjecího kupónu (...) je otázkou právní a nemá vliv na výši daňového úniku (...) sazba daně je totožná."

V řízení nebylo porušeno ani právo na zákonného soudce, jak ostatně vyplývá z bodu 37 napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Dovolací soud uzavřel, že žádné skutečnosti nenaznačují, že by přidělení věci proběhlo nestandardním způsobem či v rozporu s rozvrhem práce. Z pohledu ústavněprávního nelze v tomto ohledu nic obecným soudům vytknout.

V rozsahu, ve kterém se stěžovatel ad c) domáhá práva na svobodu podnikání, je jeho ústavní stížnost čistou polemikou se závěry obecných soudů a nezapadá do rámce posuzované věci. Obecné soudy totiž právě jednání, které on považuje za zákonné, označily za trestné - nikoliv proto, že by bylo obchodováno s telefonními kupony, ale proto, že stěžovatelé zkrátili svoji daňovou povinnost v mnohamilionové výši. Svoboda podnikání se souzenou věcí nijak nesouvisí.

K otázce průtahů v řízení uvedl dovolací soud v bodě 35 následující: "s ohledem na rozsah trestné činnosti, sofistikovaný způsob jejího provedení a délku jejího trvání, nelze délku trestního stíhání označit za nepřiměřenou (...) od jeho začátku nedošlo ve věci k nepřiměřeným průtahům"; proto ani v tomto směru nebylo porušeno žádné ústavní právo a námitka stěžovatele ad c) je tak bezpředmětná. Kromě toho dovolací soud odkázal na relevantní judikaturu Ústavního soudu, (např. nález ze dne 16. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 600/03).

Ústavní soud uzavírá, že nebyla porušena žádná ústavní práva stěžovatelů, naopak právo na spravedlivý proces bylo realizováno v plném rozsahu. Ve věci rozhodovali příslušní soudci, rozhodnutí byla vydána v přiměřené době, vina stěžovatelů byla prokázána nepochybně a zákonným způsobem, rozhodnutí nejsou založena na nepoužitelných důkazech, závěry soudů jsou v souladu s provedeným dokazováním a jednotlivá odůvodnění rozhodnutí plně splňují ústavně právní požadavky.

Ústavní soud proto ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. dubna 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.