IV. ÚS 306/04
IV.ÚS 306/04 ze dne 1. 8. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele P.Č., zastoupeného advokátem Mgr. L.K., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 9. 2003, čj. 71 T 64/2003-85, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2004, čj. 3 To 904/2003-110, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

I.

Ústavnímu soudu byl dne 6. 9. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, když napadaným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") byl uznán vinným ze spáchání trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání devíti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce osmnácti měsíců. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") následně svým usnesením ze dne 8. 1. 2004 zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu I. stupně pro jeho nedůvodnost.

Stěžovatel se domníval, že vydáním napadaných rozhodnutí obecnými soudy došlo k zásahu do jeho základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1, odst. 2, čl. 40 odst. 2, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Nezákonnosti, jež provázely jeho trestní stíhání, se současně promítly do ústavní roviny také porušením čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 6 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1, odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Nejprve stěžovatel ve své ústavní stížnosti vyjmenoval pochybení, jichž se obecné soudy, resp. orgány činné v trestním řízení, při vyšetřování a projednávání jeho trestní věci dopustily. Orgány činné v trestním řízení předně nesplnily svou povinnost objasňovat způsobem uvedeným v zákoně č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede, neboť nezajistily a neprovedly některé z důkazů, které se nabízely. Orgány činné v trestním řízení se tímto ovšem připravily o možnost odstranit důvodné skutkové pochybnosti z hlediska viny stěžovatele a jelikož tak při trestním stíhání stěžovatele nedošlo k plnému naplnění zásady vyhledávací a zásady zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, bylo povinností obecných soudů učinit konečné rozhodnutí o vině či nevině stěžovatele s přihlédnutím k zásadám presumpce neviny, resp. v pochybnostech ve prospěch obviněného. Stěžovatel byl rovněž zbaven práva vyjádřit se k těm důkazům, které měly být provedeny, avšak bezdůvodně nebyly.

V dalším pak stěžovatel uvedl konkrétní skutečnosti, z nichž dovozoval výše naznačené výtky proti postupu orgánů činných v trestním řízení v jeho trestní věci. Obecné soudy nesprávně uvěřily prohlášením svědků M. a P., když se nedostatečně vypořádaly se závažnými rozpory v jejich výpovědích, zejména stran místa prohlídky francouzské hole včetně osob této přítomných. Přes tyto rozpory však okresní soud označil výpovědi svědků M. a P. za shodné a usvědčující stěžovatele z jemu prokazované trestné činnosti. Okresní soud nadto nedostatečně vyhodnotil výpovědi stěžovatele a přijal závěry, které jsou s těmito v rozporu. Zde poukazoval stěžovatel na ty části svých výpovědí, v nichž se vyjadřoval k jeho dispozici s francouzskou holí v průběhu jeho návštěvy klubu I., a také ke svému negativnímu zdravotnímu stavu kritického dne. Stěžovatel dále vytýkal orgánům činným v trestním řízení, že nezjistily totožnost dalších osob nacházejících se v klubu I. v době bezprostředně po nalezení odcizených peněz, mezi nimiž se ovšem mohl nacházet skutečný pachatel trestného činu, jímž byl uznán vinným stěžovatel, nezajistily jeho francouzskou hůl za účelem provedení daktyloskopického zkoumání a neprovedly rekonstrukci za podmínek ustanovení § 104d trestního řádu za účelem prověření rozporných výpovědí svědků P. a M. Ústavní stížnost stěžovatel uzavřel svými úvahami v tom směru, že orgány činné v trestním řízení vlivem nezohlednění jeho zdravotního stavu v inkriminované době přehlédly absenci zavinění jakožto obligatorního znaku subjektivní stránky trestného činu v jednání stěžovatele.

Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 71 T 64/2003. Z tohoto zjistil, že dle napadaného rozsudku okresního soudu stěžovatel v přesně nezjištěné době od 22:00 hod. dne 16. 10. 2002 do 04:00 hod. dne 17. 10. 2002 v erotickém klubu I. v O., odcizil J.S. z volně odložené tašky částku 22.800 Kč, z níž 20.800 Kč ukryl ve francouzské holi a zbytek uschoval v peněžence. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen napadaným rozsudkem okresního soudu k trestu odnětí svobody v délce trvání devíti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce osmnácti měsíců. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku zamítl krajský soud jako nedůvodné. Při prostudování soudního spisu okresního soudu, sp. zn. 71 T 64/2003, učinil Ústavní soud mimo výše uvedená také další zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k jednotlivým námitkám stěžovatele z jeho ústavní stížnosti.

Ústavní soud následně vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Okresní soud ve svém vyjádření Ústavnímu soudu oznámil, že na svém stanovisku, které je zřejmé z odůvodnění jeho rozsudku ze dne 11. 9. 2003, nemá důvodu cokoli měnit. Krajský soud v rámci svého vyjádření nejprve upozornil, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti po Ústavním soudu ve své podstatě požaduje, aby ten přezkoumal rozhodnutí obecných soudů jako soud další instance. V trestní věci stěžovatele však byly provedeny důkazy pro rozhodnutí nezbytné, které byly hodnoceny podle vnitřního přesvědčení obou soudů ve věci rozhodujících, jež bylo založeno na pečlivém zvážení okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Skutečnost, že stěžovatel zastával v projednávané věci jiný názor na důkazní situaci, ještě neznamená, že byl jediný a správný. V dalším pak krajský soud odkázal na své rozhodnutí ze dne 8. 1. 2004 a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl.

Tato vyjádření byla následně zaslána stěžovateli na vědomí. Ten v rámci své repliky zopakoval, že na své ústavní stížnosti trvá. V souvislosti s jemu zaslaným vyjádřením krajského soudu pak považoval za nutné mít na zřeteli, že trestní proces se skládá z několika stadií a dojde-li k porušení ustanovení procesního práva byť jen v některém z nich, v tomto konkrétním případě pak zejména ve stadiu před zahájením trestního stíhání, pak toto pochybení nepochybně může mít vliv i na výsledek celého trestního procesu.

II.

Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předně nemohl přehlédnout, že ústavní stížnost stěžovatele naprosto postrádá ústavněprávní rozměr. Ústavněprávní rovinu své ústavní stížnosti nadto stěžovatel ani přesvědčivě nevymezil, když pouze ke svým námitkám spadajícím do rámce podústavního práva připojil výčet údajně obecnými soudy porušených ústavně zaručených práv a svobod a teoretické výklady k těmto.

Pokud stěžovatel ve své ústavní stížnosti předkládá výhrady vůči hodnocení důkazů provedenému obecnými soudy v jeho trestní věci, když ty měly nesprávně uvěřit prohlášením svědků M. a P. učiněným v jejich vzájemně rozporných výpovědích, resp. nedostatečně vyhodnotit výpovědi stěžovatele, Ústavní soud k tomuto doplňuje, že dle jeho ustálené judikatury je v pravomoci obecných soudů rozhodnout v případě dvou či více skupin proti sobě stojících důkazů, neboli v případě více možných hodnocení dané důkazní situace, že některým důkazům uvěří a jiným nikoliv, je-li takové rozhodnutí soudu tímto logicky a přesvědčivě vyloženo. K tomuto došlo také v posuzovaném případě, kdy stěžovatel v průběhu celého řízení akcentoval důkazy svědčící v jeho prospěch a popíral či znevěrohodňoval důkazy ve svůj neprospěch. S touto obhajobou se ovšem obecné soudy obou stupňů vypořádaly, když v souvislosti s hodnocením výpovědi stěžovatele okresním soudem je možné odkázat na konstatování okresního soudu učiněné jím v jeho rozsudku, že ačkoli stěžovatel spáchání trestné činnosti popřel, z vytýkaného jednání je jednoznačně usvědčován výpověďmi svědků S., M. a P. (čl. 88-89). Výpověď stěžovatele tak okresní soud hodnotil jako nevěrohodnou, když z jím vydaného rozhodnutí je zřejmé, jaké jej k tomuto vedly příčiny. Rovněž ke stěžovatelem tvrzeným rozporům ve výpovědích svědků M. a P. se obecné soudy vyjádřily (čl. 112). Závěry obecných soudů v napadených rozhodnutích přitom vyznívají přesvědčivě a logicky a vyplývají ze skutečností majících oporu v soudním spise. Za této situace ústavní stížnost stěžovatele staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však zjevně nepřísluší, neboť ten je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci patřící do pravomoci obecných soudů. Pro úplnost pak Ústavní soud dodává, že stěžovatel ve své argumentaci, kdy se dovolává nevěrohodnosti výpovědí svědků M. a P., vychází z nesprávného předpokladu, že zřejmý rozpor v jakékoli části či dílčích okolnostech výpovědí různých svědků nutně vede k jejich odmítnutí jako celku. Vytýká-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti orgánům činným v trestním řízení postup, jakým vyšetřovaly jeho trestní věc, Ústavní soud v tomto směru vyjadřuje své přesvědčení, že policejní orgány v přípravném řízení a následně obecné soudy postupovaly v souladu se zákonem při respektování hranic vymezených ústavněprávními předpisy. Svědek M., příslušník Policie ČR, ve své výpovědi vysvětlil, z jakého důvodu nepřikročil k zajištění francouzských holí stěžovatele za účelem provedení daktyloskopického zkoumání (čl. 76-77). Ústavní soud po seznámení se s výpověďmi svědka M. neshledal na nezajištění francouzských holí stěžovatele Policií ČR ničeho, co by svědčilo o tom, že takto došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Obdobné lze konstatovat k postupu orgánů činných v trestním řízení, kdy ty nezjistily totožnost dalších osob nacházejících se v klubu I., v době bezprostředně po nalezení odcizených peněz a neprovedly rekonstrukci za podmínek ustanovení § 104d trestního řádu. K této v posledním zmíněné námitce stěžovatele Ústavní soud připojuje, že stěžovatel provedení rekonstrukce v průběhu celého trestního řízení nenavrhoval, orgánům činným v trestním řízení proto nelze vytýkat, že za situace, kdy neměly o zjištěném skutkovém stavu žádné pochybnosti, nepovažovaly provedení rekonstrukce za nezbytné.

Nelze přisvědčit ani hodnocení stěžovatele, že orgány činné v trestním řízení vlivem nezohlednění jeho zdravotního stavu v inkriminované době přehlédly absenci zavinění jakožto obligatorního znaku subjektivní stránky trestného činu v jednání stěžovatele. Zdravotním stavem stěžovatele ve vztahu k jeho trestné činnosti se zabýval zejména odvolací soud, když v této souvislosti uzavřel, že z žalovaného jednání nemůže stěžovatele vyvinit jeho zdravotní stav, na který poukazoval v rámci odvolacího řízení (čl. 112). V jednání stěžovatele, jak je popsáno ve skutkové větě napadaného rozsudku okresního soudu, je přítomnost zavinění zcela zřejmá, proto kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu krádeže považuje Ústavní soud za přiléhavou.

K námitkám stěžovatele obecného charakteru, když na některé z nich již Ústavní soud nepřímo reagoval v předchozím, Ústavní soud podává, že je neshledal důvodnými, neboť ty stěžovatel opírá pouze o svou subjektivně chápanou představu o tom, jak by podle něj měly orgány činné v trestním řízení postupovat. Orgány činné v trestním řízení však dle zjištění Ústavního soudu konaly odpovídajícím způsobem v rámci svých kompetencí s přihlédnutím k charakteru řešené věci a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Za takové situace Ústavní soud nemá důvodů a nesmí do jejich činnosti jakkoli zasahovat či je dokonce nahrazovat. Výsledek dokazování v trestní věci stěžovatele nelze označit za případ, kdy by nedošlo k zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Ohledně skutku stěžovatele napadeného v této ústavní stížnosti byl obstarán dostatek důkazů, jež vyvracejí obhajobu stěžovatele a tvoří ucelený řetězec, z něhož je možno učinit závěr o vině stěžovatele, o níž soudy neměly žádných pochybností. Nelze jim proto vytýkat, že nepoužily stěžovatelem zmíněné pravidlo "in dubio pro reo", vyplývající ze zásady presumpce neviny, vyjádřené v článku 40 odst. 2 Listiny.

Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto projednávanou ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. 8. 2006 Vlasta Formánková předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.