IV. ÚS 3058/16
IV.ÚS 3058/16 ze dne 2. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 2. března 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Mižigara, zastoupeného JUDr. Jiřím Kacafírkem, advokátem se sídlem v Plzni, Škroupova 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016 čj. 20 Cdo 5653/2015-515, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 7. 2015 čj. 14 Co 140/2015-473 a proti usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 5. 1. 2015 čj. 27 EXE 89/2010-413, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni, a Okresního soudu v Klatovech, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 7. 9. 2016 Josef Mižigar (dále jen "oprávněný" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o návrhu na zastavení exekuce, pro jejich zásah do základních práv garantovaných čl. 1 odst. 1, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Klatovech sp. zn. 27 EXE 89/2010 vyplývají následující skutečnosti.

Dne 5. 1. 2015 usnesením č. j. 27 EXE 89/2010-413 Okresní soud v Klatovech (dále jen "exekuční soud") na návrh Josefa Touška (dále jen "povinný") exekuci nařízenou usnesením exekučního soudu ze dne 22. 2. 2010 č. j. 27 EXE 89/2010-14 dle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. částečně zastavil co do částky 4 000 000 Kč (výrok I), návrh povinného na úplné zastavení exekuce z důvodu dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zamítl (výrok II) a oprávněného zavázal zaplatit povinnému náklady řízení v částce 228 869 Kč (výrok III). Exekučním titulem byl exekutorský zápis ze dne 11. 11. 2008 se svolením k vykonatelnosti, sepsaný kandidátem exekutora. Exekuční soud dospěl k závěru, že povinný prokázal, že po zahájení exekuce zaplatil oprávněnému částku 4 000 000 Kč, a je zde tedy důvod pro částečné zastavení exekuce v rozsahu této částky ve smyslu § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. K otázce, zda byly dány důvody pro zastavení exekuce uvedené v § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v situaci, kdy povinný tvrdil, že oprávněný mu částku 4 000 000 Kč ve skutečnosti nikdy nepůjčil, exekuční soud uvedl, že se povinnému nepodařilo prokázat, že by dluh 4 000 000 Kč, který co do důvodu a výše písemně uznal a zavázal se jej oprávněnému zaplatit, nevznikl.

Dne 2. 7. 2015 usnesením č. j. 14 Co 140/2015-473 Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") k odvolání oprávněného i povinného usnesení exekučního soudu změnil tak, že se exekuce nařízená usnesením exekučního soudu ze dne 22. 2. 2010 č. j. 27 EXE 89/2010-14 pro částku 4 000 000 Kč zastavuje dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (výrok I), oprávněného zavázal nahradit povinnému náklady řízení v částce 228 869 Kč (výrok II), zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce (výrok III) a nahradit povinnému náklady odvolacího řízení (výrok IV). Na rozdíl od exekučního soudu odvolací soud - po zopakování důkazu exekutorským zápisem se souhlasem k vykonatelnosti závazku a v něm obsažené dohody o uznání dluhu - dospěl k závěru, že byly naplněny předpoklady pro úplné zastavení exekuce dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť exekuce nařízená usnesením exekučního soudu je nepřípustná, protože se vykonává závazek, který mezi účastníky nikdy platně nevznikl.

Dne 8. 6. 2016 usnesením č. j. 20 Cdo 5653/2015-515 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání oprávněného proti usnesení odvolacího soudu ze dne 2. 7. 2015 čj. 14 Co 140/2015-473 odmítl (výrok I). Dovolací soud konstatoval, že ačkoliv oprávněný jako dovolací důvod ohlašoval nesprávné právní posouzení věci, z celého obsahu dovolání vyplývá, že brojí proti skutkovým zjištěním, na nichž odvolací soud založil svůj závěr, že nedošlo k platnému uzavření smlouvy o půjčce (nebylo prokázáno naplnění její reálné povahy), přičemž předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, však není uplatněním (jediného) způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají; poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 a sp. zn. I. ÚS 549/2000.

Odvolacímu soudu stěžovatel vytkl, že nevycházel ze skutkových zjištění provedených nalézacím soudem, nedodržel zásadu dvojinstančního přezkumu a při interpretaci exekutorského zápisu nerespektoval výkladová pravidla a neoznačil důkazy, z nichž dovodil nové právní posouzení, v důsledku čehož byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny. Jeho rozhodnutí označil za překvapivé, k němuž se nemohl vyjádřit.

Stěžovatel byl toho názoru, že obecné soudy svým postupem v odvolacím a dovolacím řízení a svévolnou aplikací norem obecného práva porušily rovnost stran a protiprávně zasáhly do jeho majetkové sféry tím, že mu znemožnily vymožení dluhu a neposkytly ochranu jeho právu na zpětné získání půjčených peněžních prostředků; poukázal na čl. 37 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny.

Dle přesvědčení stěžovatele výklad exekutorského zápisu učiněný odvolacím soudem, resp. dovolacím soudem, jehož důsledkem bylo způsobení ztráty ve výši 4 mil. Kč, představuje svévolný přístup vybočující z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv a zásah do ochrany majetku.
IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel tvrdil porušení základního práva na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny, jemuž koresponduje čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod, a na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny, a to nesprávným posouzením zjištěných skutečností obecnými soudy, zejména tím, že jejich právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají.

Exekuční soud provedl mnoho důkazů navržených účastníky řízení, po jejichž zhodnocení dospěl k závěru, že je na místě nařízenou exekuci částečně zastavit co do částky 4 000 000 Kč podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., neboť povinný oprávněnému tuto částku již uhradil.

Odvolací soud, na rozdíl od exekučního soudu, dospěl k závěru, že byly naplněny předpoklady pro úplné zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť exekuce nařízená usnesením exekučního soudu byla nepřípustná, protože se vykonával závazek, který mezi účastníky nikdy platně nevznikl. Mezi účastníky řízení nemohlo dojít k platnému uzavření smlouvy o půjčce s ohledem na její reálnou (nikoliv jen konsenzuální) povahu, která pro vznik právního vztahu z půjčky předpokládá nejen smluvní ujednání stran, ale i skutečné odevzdání předmětu půjčky, přičemž naplnění její reálné povahy nebylo v řízení prokázáno.

Dovolací soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné a tento svůj závěr dostatečně odůvodnil, přičemž se vyjádřil i k právní stránce věci.

Ústavní soud podstatu ústavní stížnosti shledal v tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví, k němuž mělo dojít nesprávným právním posouzením jeho věci nalézacím soudem a zejména odvolacím soudem, především v otázce vzniku smlouvy o půjčce.

K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci odvolacím soudem Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatele zjevně nedošlo. Skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě shledán nebyl. Napadená soudní rozhodnutí jsou podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňují požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena.

Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku vady řízení spočívající v nepředvídatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015 č. j. 25 Cdo 3504/2012-425 (dostupný na http://www.nsoud.cz) "Řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 9, ročník 2010, str. 324 a násl.). Překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011)."

V dané věci o překvapivé rozhodnutí nejde, neboť odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, se zabývaly otázkou, zda jsou dány důvody pro zastavení exekuce; odlišnost rozhodnutí odvolacího soudu pak spočívá v jiném právním názoru na důvod zastavení exekuce, nikoli v zohlednění dříve nehodnocených skutečností. Navíc povinným tvrzená skutečnost, že oprávněný mu částku 4 000 000 Kč nikdy nepůjčil, již byla předmětem posuzování v řízení před exekučním soudem.

Ani ve vztahu k napadenému rozhodnutí dovolacího soudu neshledal Ústavní soud pochybení, protože dovolací soud v hranicích daných ustanoveními § 241a o. s. ř. posuzoval pouze přípustnost dovolání z toho pohledu, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud dospěl k závěru, že stěžovatel brojí proti skutkovým zjištěním, na nichž odvolací soud založil závěr, že nedošlo k platnému uzavření smlouvy o půjčce (nebylo prokázáno naplnění její reálné povahy), čímž předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Podle dovolacího soudu však zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového základu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, není uplatněním (jediného) dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., a z toho důvodu dovolání podle § 243c o. s. ř. odmítl. Proti tomuto závěru dovolacího soudu nemá Ústavní soud žádné výhrady.

Ústavní soud z uvedených důvodů neshledal ani tvrzené porušení čl. 11 odst. 1 Listiny.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. března 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.