IV. ÚS 3041/13
IV.ÚS 3041/13 ze dne 20. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 20. listopadu 2013 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka v právní věci stěžovatele Ing. Aloise Novotného, zastoupeného Mgr. Josefem Blažkem, advokátem se sídlem Žižkovo náměstí 2, Bruntál, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Co 241/2013-206 ze dne 4. 6. 2013 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále č. j. 16 C 13/2011-174 ze dne 7. 12. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 2. 10. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Bruntále (dále jen "okresní soud") sp. zn. 16 C 13/2011, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že výrokem I. rozsudku okresního soudu č. j. 16 C 13/2011-174 ze dne 7. 12. 2012 byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit obchodní společnosti ATIS a.s. (dále jen "vedlejší účastnice") 25.493,30 Kč s příslušenstvím. Předmětná částka představovala plnění z titulu bezdůvodného obohacení, které získal stěžovatel tím, že jako podílový spoluvlastník nemovitosti neuhradil v letech 2007 až 2011 náklady spojené s údržbou a opravami nemovitosti, které za toto období platila výlučně vedlejší účastnice jako většinový spoluvlastník nemovitosti. Stěžovatel v průběhu řízení namítl, že mu vedlejší účastnice nevyplatila podíl z prostředků získaných za reklamy umístěné na vnějších zdech společné nemovitosti, a tuto pohledávku uplatnil k započtení proti pohledávce vedlejší účastnice. Okresní soud nicméně na základě provedeného dokazování tvrzením stěžovatele nepřisvědčil a námitku započtení neuznal. Proti rozhodnutí okresního soudu podal stěžovatel odvolání, nicméně Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 11 Co 241/2013-206 ze dne 4. 6. 2013 rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdil.

Uvedená rozhodnutí krajského a okresního soudu napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž namítal, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, zejména pak princp rovnosti účastníků v soudním řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Neoprávněný zásah do svých ústavně zaručených práv spatřoval stěžovatel především v nesprávnosti, resp. neúplnosti skutkových zjištění učiněných obecnými soudy. Dle stěžovatele se obecné soudy pravděpodobně neseznámily s celým obsahem spisu, neboť při svém rozhodování pominuly sdělení společnosti Provident Financial, s. r. o., z něhož vyplývalo, že tato společnost v období od listopadu 2006 do prosince 2007 poskytovala vedlejší účastnici finanční prostředky za reklamu umístěnou na nemovitosti. Stěžovatel dále namítal, že okresní soud netrval na dotazu na společnost RMC, s. r. o., zda vedlejší účastnice pokračovala v barterové smlouvě s touto společností a zda měla z takové smlouvy zisk ve formě naturálního plnění poskytnutého vedlejší účastnici ve formě reklamy v rádiovém vysílání. Za reklamu na budově tak vedlejší účastnice pravděpodobně obdržela jako protiplnění reklamu v rádiu statisícové hodnoty. Okresní soud sice dotaz vznesl, nicméně poté, co na něj RMC, s. r. o., neodpověděla, okresní soud na jakákoliv další opatření zcela rezignoval. Pro změnu jeho postoje k provedení tohoto důkazu přitom nebyl žádný důvod. Stěžovatel tak byl připraven o svůj podíl na příjmech přijatých vedlejší účastnicí za reklamu na budově, byť byly tyto příjmy poskytnuty formou naturálního plnění v rozhlasovém vysílání, které stěžovatel i jím navržená svědkyně slyšeli. V závěru ústavní stížnosti se stěžovatel ohradil vůči tomu, že jeho postoj byl obecnými soudy označen za příčinu sporu za situace, kdy vedlejší účastnice po něm požaduje každou drobnou položku za údržbu nemovitosti a sama mu nevyplácí mnohem větší částky z příjmů za reklamu. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno, tzn., aby svým nálezem napadené rozsudky okresního a krajského soudu zrušil.
II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k jejímu projednání. Poté, co tak učinil, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Tvrzení stěžovatele, že skutková zjištění učiněná obecnými soudy nemají oporu v obsahu spisu, resp. provedeném dokazování, nemohl Ústavní soud přisvědčit. Stěžovatel uváděl, že obecné soudy přehlédly sdělení společnosti Provident Financial, s. r. o., na č. l. 154a a 154b, z něhož vyplývá, že tato společnost v průběhu let 2006 a 2007 vyplácela vedlejší účastnici finanční prostředky za reklamu. Okresní soud ovšem na str. 8 rozsudku ve vztahu k přípisu společnosti Provident Financial, s. r. o., toliko konstatuje, že za období od roku 2008 do roku 2011 vedlejší účastnice žádné plnění za reklamu nepřijala, což není s výše uvedeným v rozporu. Ačkoliv tak okresní soud výslovně neuvedl, implicitně z jeho rozhodnutí plyne, že tento soud nepovažoval částky hrazené v letech 2006 a 2007 za způsobilé k započtení z důvodu jejich promlčení. Rovněž pokud jde o společnost RMC, s. r. o., okresní soud v odůvodnění vyložil, na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že k žádnému plnění z její strany vůči vedlejší účastnici nedošlo. Ač tedy stěžovatel formálně namítal opomenutí některých důkazů, fakticky jeho námitky směřují vůči hodnocení těchto důkazů obecnými soudy, resp. právním závěrům, které na jejich základě vyvodily.

K tomu lze uvést následující: Ústavní soud ustáleně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Interpretace jiných než ústavních předpisů náleží do výlučné kompetence obecných soudů, přičemž odlišný právní názor stěžovatele na výklad právního předpisu sám o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. K porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, by v této souvislosti mohlo dojít toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Stejně tak Ústavní soud není povolán "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy; i zde jeho zásah opět připadá v úvahu pouze výjimečně, jestliže by mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými zjištěními existovaly extrémní rozpory. Nic takového však v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Obecné soudy se procesní obranou stěžovatele řádně zabývaly a své závěry, vedoucí k (částečnému) vyhovění žalobě vedlejší účastnice logicky a přesvědčivě zdůvodnily. Při neexistenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry, resp. mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými skutkovými zjištěními, nepříslušelo Ústavnímu soudu úvahy obecných soudů jakkoliv přehodnocovat. Skutečnost, že se stěžovatel s jejich závěry neztotožnil, sama o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá.

Prostřednictvím ústavní stížnosti, založené na polemice s úvahami obecných soudů v rovině podústavní, stavěl stěžovatel Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. listopadu 2013

Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.