IV. ÚS 3040/12
IV.ÚS 3040/12 ze dne 15. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti R. V., zastoupené JUDr. Ladislavem Břeským, advokátem, AK se sídlem Botičská 1936/4, 128 00 Praha, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 6. 2012 č. j. 20 Co 321/2012-122, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 32 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 3 Úmluvy o právech dítěte domáhala zrušení shora označeného rozsudku, vydaného v řízení o úpravě práv a povinností rodičů k nezletilým dětem pro dobu před a po rozvodu manželství.

Stěžovatelka, matka nezletilé V. a nezletilé S., nesouhlasila s rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové, který k odvolání otce M. V. změnil rozsudek Okresního soudu v Náchodě a nezletilé dcery svěřil do jeho výchovy. Podle stěžovatelky šlo o překvapivé rozhodnutí porušující zásadu dvojinstančnosti řízení. Stěžovatelka kritizovala soudce odvolacího soudu, že v průběhu jednání přistoupili k výslechu teprve šestiletého dítěte a zpochybnila závěry, které soud z této výpovědi vyvodil. Napadený rozsudek označila za nedostatečně odůvodněný, neboť z něho není patrno, jak se soud vypořádal se negativními závěry znaleckého posudku ve vztahu k otci a proč do jeho péče svěřil i nezletilou S. S poukazem na nálezy Ústavního soudu vyjádřila přesvědčení, že krajský soud pochybil, pokud změnil rozhodnutí soudu okresního soudu a ve věci sám rozhodl.

Ve vztahu k porušení práva na péči o dítě, resp. porušení práva dítěte na zohlednění jeho zájmu, stěžovatelka argumentovala riziky, kterým jsou děti v péči otce vystaveny a která soud nikterak nezohlednil; za nepřiléhavé označila i úvahy soudu o lepším zajištění bytové potřeby otce. Stav, kdy jsou obě dcery v péči otce, je podle stěžovatelky neúnosný, a proto v zájmu obnovení dosavadního soužití dětí s matkou v rozsahu, jako tomu bylo dosud, navrhla odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové.

Ze spisu Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 0 Nc 350/2011, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelčiných tvrzení, vyplynulo, že okresní soud v řízení o úpravu poměrů nezletilých dětí na dobu do a po rozvodu manželství jejich rodičů po provedeném dokazování rozsudkem ze dne 15. 2. 2012 č. j. 0 Nc 350/2011-90 svěřil obě nezletilé děti do výchovy matky (výrok I.) a otci stanovil povinnost platit na výživném pro nezletilou V. částku 2 600 Kč měsíčně a pro nezletilou S. částku 2 200 Kč měsíčně (výrok II.). Z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že okresní soud při zjištění skutkového stavu vyšel z výpovědí obou rodičů, ze znaleckého posudku znalce V. M. specializovaného na dětskou psychologii, zpráv Městského úřadu v Broumově jako opatrovníka obou nezletilých dětí, Odboru sociálních věcí, oddělení péče o děti a rodinu Úřadu městské části Praha 6 a zpráv mateřských škol. Po hodnocení všech získaných informací dospěl k závěru, že je v zájmu obou dětí, aby nadále vyrůstaly společně a i když oba rodiče mají rovnocenné výchovné schopnosti, za vhodnější považoval výchovné prostředí u matky, která se přestěhovala do Prahy. K odvolání otce Krajský soud v Hradci Králové změnil rozsudek okresního soudu tak, že nezletilou V. a S. svěřil pro dobu do a po rozvodu manželství rodičů do výchovy otce (výrok I.) a matku zavázal povinností platit na výživném pro V. částku 1 500 Kč měsíčně a pro S. částku 1 100 Kč měsíčně (výrok II.). Krajský soud zdůraznil, že byť je každý z rodičů jiný, jejich osobnosti ničím nevybočují z běžné populace a při rozhodnutí, kdo by byl lepším vychovatelem, musel vzít v úvahu další zákonná kritéria, především zájem obou dětí. Soud přihlédl k V. preferovanému pobytu v Broumově, ke skutečnosti, že zde obě děti od svého narození vyrůstaly, mají širší příbuzenstvo a zájmovou činnost, a protože jsou na toto prostředí zvyklé a jsou v něm spokojené není důvod je měnit.
Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Ústavní soud se již dříve ve své rozhodovací praxi vyjádřil k hlediskům, za nichž může přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů. Ve své judikatuře vymezil rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost a formuloval obecné podmínky, za nichž může do jejich rozhodování ingerovat (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, N 34/3 SbNU 257). Vyložil rovněž, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost, či dokonce správnost rozhodnutí, včetně jeho odůvodnění, ale jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv zaručených ústavním pořádkem. Ústavní soud jako orgán ochrany tak zasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, když porušení běžné zákonnosti nebo jiná nesprávnost představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, hodnotí je zpravidla jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06, publ. in Sb. n. u., sv. 46, str. 471).

Vztáhnuv shora uvedené principy na projednávaný případ, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadené rozsudky takovými vadami netrpí.

Při posouzení, zda došlo k porušení práv rodiče na výchovu dítěte a jeho péči (zahrnující i jeho výživu), Ústavní soud při výkladu ustanovení čl. 32 Listiny přihlíží i k jeho odstavci šestému, podle kterého podrobnosti norem uvedených v předchozích odstavcích (čl. 32 Listiny) stanoví zákon, a k čl. 41 odst. 1 Listiny, podle kterého práv uvedených v čl. 32 odst. 1 a 3 Listiny je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Ústavní soud interpretuje tato ustanovení tak, že práva zakotvená v odstavci čtvrtém čl. 32 Listiny v podrobnostech provádí zákon, jsou však přímo aplikovatelná s výhradou připuštěného omezení formulovaného v poslední větě tohoto ustanovení. Přímá použitelnost ustanovení čl. 32 odst. 4 Listiny, který zaručuje rodičům právo pečovat a vychovávat děti a dětem zajišťuje právo na rodičovskou výchovu a péče, však neměla v projednávaném případě pro stěžovatelku zvláštní význam, neboť přímo proveditelné normy jsou formulovány značně obecně. Tato práva tak nelze interpretovat jako výlučná práva rodičů a dítěte na to, aby státní moc nezasahovala do rodinné péče, nýbrž naopak i tak, aby takové péči státní moc poskytovala specifickou ochranu.

Podstata problému se tak fakticky zúžila na posouzení aplikace a interpretace příslušných norem zákona č. 94/1993 Sb., o rodině, jak je provedly obecné soudy. Tato ustanovení umožňují soudu, pokud se rodiče nedohodnou o výkonu svých rodičovských práv, aby autoritativně rozhodl sám na základě zjištěného skutkového stavu a rozhodnutí nebo dohodu rodičů o výkonu rodičovských práv a povinností změnil; při svém rozhodování však soud vždy sleduje především zájem dítěte.

Ústavní soud se zabýval věcí z pohledu ústavně konformní aplikace a interpretace příslušných ustanovení zákona o rodině, které na věc dopadaly. Ze soudního spisu Okresního soudu v Náchodě ověřil, že soudy obou stupňů na základě provedených důkazů posoudily výchovné prostředí na straně obou rodičů, jejich materiální podmínky, životními poměry a schopnosti podílet se na výchově svých dětí. Skutečnost, že odvolací soud zaujal opačný právní závěr než soud I. stupně, nepředstavuje důvod k zásahu Ústavního soudu, neboť odvolací soud své rozhodnutí přiměřeným způsobem odůvodnil a jeho závěry mají oporu v provedeném dokazování. Obecně platí, že rozhodnutí soudu o svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů obecně nepředstavuje vyloučení práva dítěte na péči obou rodičů, stejně jako nevylučuje právo rodiče, jemuž dítě nebylo svěřeno, na jeho výchovu a péči, i když za použití jiných forem.

Ústavní soud neshledal opodstatněným ani tvrzení stěžovatelky o porušení čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, neboť ověřil, že přání nezletilé V. byla vzata v úvahu a zohledněna, jak to stanovuje Úmluva o právech dítěte v čl. 12 odst. 1 a 2. Z obsahu vyžádaného spisu nelze doložit, že by odvolací soud svévolně nerespektoval zájem nezletilých. Ústavní soud sice chápe, že stěžovatelka může tento zájem vidět jinak, než jak jej nalezl soud, její úhel pohledu však referenčním hlediskem pro rozhodnutí Ústavního soudu není. Je přirozené, že - zvláště v citlivých věcech rozhodování o výchově a výživě dětí - střetávají se v soudním řízení (i mimo ně) emotivně vyhrocené postoje rodičů; ti by - nejsouce schopni dohody - měli by umět právě v zájmu svých dětí respektovat i autoritativní rozhodnutí soudu o výchově dětí, a to i když nejsou schopni vnitřně se s ním totožnit.

Pokud jde o stěžovatelčinu argumentaci opírající se o čl. 36 odst. 1 Listiny, byla její kritika zaměřená na dokazování a zjišťování skutkového stavu týkající se výchovného prostředí u otce dětí. Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že rozhodnutí o rozsahu dokazování a volné hodnocení důkazů spadá do výlučné pravomoci obecných soudů, které mají v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečně široký prostor pro to, aby každý případ po provedení potřebných důkazů individuálně posoudily a rozhodly. Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto procesu vstupovat; jeho úkolem je "pouze" to, aby ověřil, zda obecný soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 244/03 ze dne 8. 4. 2004, N 53/33 SbNU 47 (52-53)]. Takové pochybení však v projednávané věci neshledal.

K námitce tzv. překvapivého rozhodnutí a z toho vyplývající porušení zásady dvojinstančnosti řízení Ústavní soud uvádí, že za rozhodnutí, pro které se v judikatuře Ústavního soudu vžilo označení "překvapivé", je považováno zpravidla rozhodnutí, kterým soud druhého stupně buďto potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, avšak z jiného důvodu, než o který se opíralo rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo rozhodnutí, kterým soud druhého stupně změní rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak vysloví právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat. V projednávané věci však deficit tohoto typu nenastal. V řízení šlo o úpravu práv a povinností rodičů k nezletilým dětem, o jejich svěření do výchovy usilovali oba rodiče; oba argumentovali ve svůj prospěch. Jakkoli tedy stěžovatelka mohla být subjektivně "překvapena" tím, že odvolací soud nahlížel na věc jinak než soud I. stupně, neměl ústavní stížností napadený rozsudek charakter tzv. překvapivého rozhodnutí ve smyslu shora vymezeném. Pro Ústavní soud bylo rozhodující zjištění, že se oba soudy při svém rozhodování pohybovaly v rámci ustanovení § 50 odst. 1 zákona o rodině, které upravuje možnost soudu rozhodnout, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu, pokud rodiče spolu nežijí a o těchto otázkách se nedohodli.

Ústavní soud též nepřisvědčil stěžovatelčině námitce o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, neboť má za to, že rozhodovací důvody odvolacího soudu jsou z jeho odůvodnění zcela seznatelné.

Podle ustanovení § 79 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost nemá odkladný účinek, Ústavní soud však může vykonatelnost napadených rozhodnutí za podmínek stanovených odst. 2 citovaného ustanovení odložit. Ústavní soud neshledal pro takový (výjimečný) postup důvod, a proto návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku samostatným usnesením nevyhověl.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost a návrh s ní spojený podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako neopodstatněné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 15. října 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.