IV. ÚS 3031/13
IV.ÚS 3031/13 ze dne 9. 12. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení soudkyní zpravodajkou Michaelou Židlickou ve věci stěžovatele Szalaie Istvána, právně zastoupeného advokátem JUDr. Tomášem Rydvalem, Křižíkova 196/18, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV Praha, č. j. OKFK - 2/TČ-2009-251202 ze dne 14. 5. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 1. 10. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaného usnesení.

II.

Stěžovatel předmětnou ústavní stížností napadá usnesení Policie ČR, kterým bylo proti němu zahájeno trestní stíhání, a to za situace, kdy je pro stejný skutek zahájeno současně trestní stíhání i v Maďarsku a na Slovensku. Proti usnesení byla sice podána stížnost, ale dozorová státní zástupkyně ji zamítla. Z toho důvodu se stěžovatel obrátil se žádostí o přezkum na Nejvyšší státní zastupitelství, které dne 29. 8. 2013 vyrozumělo obhájce o tom, že postup státního zástupce byl zcela v intencích zákona. Stěžovatel vytýká státním orgánům především nezákonnost trestního stíhání, neboť jej nelze stíhat za stejný skutek ve více členských státech Evropské unie, neboť je to porušení zásady ne bis in idem. Stěžovatel je toho názoru, že zásahem do lidských práv není pouze potrestání, ale i samotné trestní stíhání. Zásada ne bis in idem je porušena už souběžně probíhajícími trestními stíháními v několika členských státech Evropské unie, ačkoliv v žádném z nich nebylo prozatím vydáno pravomocné rozhodnutí o skutku. Vedení tří trestních stíhání je též v rozporu se zásadou hospodárnosti trestního řízení.
III.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. K tomu konstatuje, že návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat řadu zákonem stanovených náležitostí, včetně dodržení lhůty k jejímu podání. Dle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Jestliže zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podle odst. 5 téhož paragrafu podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo.

V projednávaném případě si stěžovatel podal proti ústavní stížností napadenému usnesení stížnost, o níž bylo rozhodnuto usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze dne 13. 2. 2013 č. j. 7 VZV 4/2012-188. Následně stěžovatel návrhem ze dne 2. 7. 2013 požádal o přezkum postupu dozorujícího Vrchního státního zastupitelství v Praze nejblíže vyšším státním zastupitelstvím. Nejvyšší státní zastupitelství zaslalo stěžovateli vyrozumění ze dne 29. 8. 2013 č. j. 5 NZT 12/2012-32, kde se mimo jiné věnuje povaze stěžovatelova návrhu a konstatuje, že "dohled tedy nelze vnímat jako druhý stupeň výkonu dozoru v intencích trestního řízení dle trestního řádu, ale pouze jako výkon specifických kontrolních a řídících funkcí v rámci soustavy státních zastupitelství. Již z povahy dohledu jako prostředku zakotveného mimo oblast právní úpravy trestního řízení je zřejmé, že účelem dohledu obecně nemůže být zasahování do autonomní dozorové působnosti příslušného státního zástupce a revidování jím učiněných skutkových a právních závěrů v rámci probíhajícího trestního řízení.". Již z uvedeného vyplývá, že podanou žádostí nemohl stěžovatel dosáhnout změny či zrušení ústavní stížností napadeného usnesení, neboť se jedná o procesní prostředek zjevně neefektivní, směřující mimo oblast trestního řízení, kterým nemohlo být formálně právně zvráceno usnesení Policie ČR o zahájení trestního stíhání, případně usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze. Chtěl-li stěžovatel efektivně hájit svá práva před Ústavním soudem, měl tak učinit ve výše uvedené zákonné lhůtě, počítané od okamžiku, kdy mu bylo doručeno výše zmíněné usnesení vrchního státního zastupitelství.

Z výše uvedených důvodů považuje Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost za opožděnou, to mu však nebrání poukázat na svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.

Ze shora uvedených důvodů plyne, že Ústavnímu soudu v předmětné věci nezbylo, než ústavní stížnost v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. prosince 2013

Michaela Židlická, v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.