IV. ÚS 3031/09
IV.ÚS 3031/09 ze dne 4. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. F., zastoupené JUDr. Martinem Vychopeněm, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Benešov, Masarykovo nám. 225, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. září 2009 č. j. 22 Co 251/2009-62 a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 30. března 2009 č. j. 4 Nc 87/2009-31, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 25. listopadu 2009, se stěžovatelka podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 odst. 1 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte.

Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") sp. zn. 4 Nc 87/2009 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že okresní soud rozsudkem ze dne 30. března 2009 č. j. 4 Nc 87/2009-31 po dobu po rozvodu manželství rodičů svěřil nezl. L. do výchovy otce a matce uložil povinnost platit na výživu nezl. syna částku 2 500,- Kč měsíčně. Na základě odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 8. září 2009 č. j. 22 Co 251/2009-62 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že v provedeném soudním řízení nebyla zvažována všechna v ustanovení § 26 odst. 4 a 5 zákona o rodině taxativním výčtem označená kritéria a rozhodné skutečnosti nebyly náležitým způsobem či s dostatečnou určitostí, spolehlivostí a přesvědčivostí zjištěny. Dále stěžovatelka namítala, že soudy nebyl zohledněn zájem dítěte, jeho citové vazby na sourozence, prarodiče a další příbuzné. Stěžovatelka rovněž zpochybnila zákonnost provedeného důkazního řízení a za zásadní porušení svých práv považuje skutečnost, že jí bylo před soudem prvního stupně upřeno vyjádřit se k provedenému důkazu - zprávě Městského úřadu Votice ze dne 30. března 2009 (dále jen "zpráva"), která byla téhož dne čtena před soudem jako důkazní listina a následně byl vynesen rozsudek. Odvolací soud pak nijak nereagoval na zpochybnění zprávy a odmítl návrh stěžovatelky na doplnění dokazování znaleckým posudkem a novým pohovorem s nezletilým. V odůvodnění napadených rozhodnutí uvedený ohled soudů na zájem dítěte pak stěžovatelka považuje za pouhou formální proklamaci.
Ústavní soud v intencích stěžovatelkou namítaného porušení ústavně zaručených základních práv přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavním právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.

Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí obecných soudů byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů. Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci obecné soudy dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí (§ 157 o. s. ř.). Zásah do práv, jichž se stěžovatelka dovolávala, shledán nebyl. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, přičemž argumentace stěžovatelky při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Ve věci rozhodující soudy uvedly základní důvody, z nichž vycházely (srov. str. 2 až 4 rozsudku okresního soudu a str. 4 až 6 rozsudku odvolacího soudu) a v jejich postojích neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatelky, že se nemohla vyjádřit ke zprávě čtené na jednání konaném dne 30. března 2009 před okresním soudem. Z protokolu o soudním jednání založeném v soudním spisu u č. l. 28 se podává, že přečtením zprávy soud provedl důkaz a přítomní účastníci neměli k provedenému důkazu připomínky. Okresní soud přitom za účelem poskytnutí prostoru účastníkům pro uzavření dohody, případně porady právních zástupců s klienty, přerušil jednání a poté účastníci sdělili soudu svá stanoviska. Z odvolání stěžovatelky proti rozsudku soudu prvního stupně (č. l. 37 až 39 soudního spisu) navíc plyne, že stěžovatelka žádnou námitku ohledně nemožnosti vyjádřit se ke zprávě před okresním soudem ve svém odvolání nevznesla a pouze vyslovila nesouhlas s obsahem uvedené zprávy. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu pak plyne, že odvolací soud se zabýval stěžovatelkou vznesenými námitkami i návrhy na doplnění dokazování, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 4 a 5 vyložil, proč považoval za nadbytečné doplňovat dokazování provedením znaleckého posudku z oboru dětské psychologie a psychiatrie, provedením pohovoru s nezletilým či šetřením v místě bydliště obou rodičů. Z uvedeného je zřejmé, že k tvrzenému porušení procesních práv stěžovatelky při provádění důkazů ze strany obecných soudů nedošlo.

Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci A. B. proti Slovensku, 2003, in http://www.echr.coe.int/echr v databázi HUDOC) a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je. Tyto principy nebyly ve věci rozhodujícími soudy porušeny. Stěžovatelce byl zaručen přístup k soudu a nebylo jí jakkoli bráněno, aby svá práva před soudy řádně hájila. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.

Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které obecné soudy vyvodily z dokazování, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou ani Úmluvou.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou ani v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. ledna 2010

Miloslav Výborný předseda IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.