IV. ÚS 3026/09
IV.ÚS 3026/09 ze dne 15. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 15. března 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti M. P. zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, AK Brož & Sokol & Novák se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2009 sp. zn. 9 To 459/2009 a usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 27. 8. 2009 čj. 3 KZV 42/2009-75 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Návrhem přijatým dne 24. 11. 2009 v elektronické podobě opatřeným zaručeným elektronickým podpisem založeným na kvalifikovaném certifikátu vydaném akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb se M. P. (dále jen "obviněný", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem rozhodl, že nerespektováním čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") bylo v záhlaví uvedenými rozhodnutími o jeho ponechání ve vazbě porušeno základní právo na osobní svobodu garantované čl. 8 odst. 1 Listiny a tato rozhodnutí zrušil.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 1. 6. 2009 bylo zahájeno trestní stíhání obviněného pro podezření ze spáchání trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 3 tr. zákona ve stádiu přípravy podle § 7 odst. 1 tr. zákona; téhož dne byl obviněný omezen na svobodě. Obviněný byl stíhán po předchozím použití agenta Policie ČR.

Dne 4. 6. 2009 Městský soud v Brně (dále jen "nalézací soud") vzal obviněného do vazby z důvodů podle § 67 písm. a), c) tr. řádu, se zápočtem vazby od 1. 6. 2009.

Dne 25. 6. 2009 Krajský soud v Brně (dále jen "stížnostní soud") stížnost obviněného proti tomuto rozhodnutí nalézacího soudu jako nedůvodnou zamítl.

Dne 8. 10. 2009 Ústavní soud ústavní stížnost obviněného proti těmto rozhodnutím nalézacího a stížnostního soudu o jeho vzetí do vazby jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Dne 17. 7. 2009 nalézací soud zamítl žádost obviněného o propuštění z vazby na svobodu s odůvodněním, že u něj trvají i nadále důvody vazby uvedené v § 67 písm. a), c) tr. řádu.

Dne 20. 8. 2009 stížnostní soud zamítl stížnost obviněného proti uvedenému rozhodnutí nalézacího soudu.

Dne 20. 1. 2010 Ústavní soud ústavní stížnost proti výše uvedeným rozhodnutím nalézacího a stížnostního soudu ze dne 17. 7. 2009, resp. 20. 8. 2009, odmítl pro zjevnou neopodstatněnost návrhu.

Dne 27. 8. 2009 státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně (dále jen "státní zástupce") rozhodl, že obviněný se ponechává i nadále ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. řádu. Dospěl k závěru, že vyšetřování nelze v základní tříměsíční vazební lhůtě skončit, přičemž důvody vazby útěkové i předstižné u obviněného stále trvají. Obviněný je ohrožen vysokým trestem odnětí svobody v rámci trestní sazby 5 - 12 let, o čemž svědčí dosud zjištěné okolnosti, především zamýšlený následek, a to jak z hlediska rozsahu škody, kdy obviněný požadoval vymoci po poškozeném celkem 46,8 mil Kč, tak z hlediska charakteru požadované fyzické újmy poškozenému. Dosud shromážděné důkazy svědčí o důvodnosti trestního stíhání. Hrozí proto obava, že by po propuštění z vazby na svobodu obviněný mohl uprchnout nebo se skrývat, aby se tak trestnímu stíhání a hrozícímu trestu vyhnul. Obviněný měl v úmyslu finanční hotovost násilím získanou uložit na účtu v Lichtenštejnsku. Všechny tyto okolnosti svědčí závěru o důvodnosti vazby útěkové. Ze skutečnosti, že u obviněného se nejednalo o jednorázový požadavek poškozeného izolovat a následně ho donutit k vydání požadované částky, o čemž svědčí počet schůzek s agentem a požadavek na další zadržování poškozeného, lze dovodit zřejmou odhodlanost obviněného dostát svému záměru. Trvá proto i nadále obava, že by obviněný na svobodě vykonal trestný čin, který připravoval. Dosavadní výsledky vyšetřování nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky daného trestného činu ve stadiu přípravy a odůvodňují i podezření, že tento trestný čin byl spáchán obviněným. V průběhu dalšího trvání vazby je třeba vyčkat vyhodnocení vyžádaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, vyhotovení překladu z německého do českého jazyka listin, které vydal poškozený, znovu vyslechnout obviněného a vyzvat ho k vydání listin, jež by měly podporovat jeho tvrzení o oprávněnosti jeho nároku na požadovanou částku.

Dne 1. 10. 2009 stížnostní soud zamítl stížnost obviněného proti usnesení státního zástupce ze dne 27. 8. 2009. Stížnost neshledal důvodnou; dle jeho názoru státní zástupce nepochybil, pokud obviněného i nadále ponechal ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. řádu. Z obsahu připojených materiálů přípravného řízení vyplývá, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a je důvodné podezření, že tento trestný či spáchal obviněný. Od vzetí obviněného do vazby dne 4. 6. 2009 nedošlo z důkazního ani procesního hlediska ke změnám, které by nasvědčovaly závěru, že vazební důvody již pominuly a stav věci by odůvodňoval propuštění obviněného z vazby. Rozhodování o vazbě je vždy vedeno v rovině pouhé pravděpodobnosti ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě; trestní řád nevyžaduje zcela nezvratnou jistotu o naplněné konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu. Lze souhlasit se závěry státního zástupce, že ani odstup času od vzetí obviněného do vazby neodůvodňuje jiný závěr, než že vazební důvody u něj i nadále trvají.

Poslední dvě výše uvedená rozhodnutí byla předmětem této ústavní stížnosti.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a princip presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny.

V části I. ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že napadená rozhodnutí jsou pouze obecná a povšechná, a nesplňují požadavek na řádné a vyčerpávající odůvodnění; poukázal na nálezy III. ÚS 103/99 a IV. ÚS 689/05. Závěry státního zástupce o existenci důvodů vazby útěkové i předstižné považoval za nepodložené. K tzv. vazbě útěkové uvedl, že se nikdy neskrýval, nikdy nebyl na útěku, rodinu má v České republice, žije ve spořádaných rodinných poměrech a má silná citová pouta k nezletilým dětem; není mu proto zřejmé, proč by tato obava měla být naplněna. Konstatování krajského státního zástupce v napadeném rozhodnutí jsou obecná a není z ničeho zřejmé, proč za stavu, kdy je trestně stíhán, by měl opakovat trestnou činnost, nehledě na to, že se v zásadě sešel pouze s agentem, takže možnost opakování nějaké trestné činnosti nepřipadá v úvahu. Znalecké posudky znalkyně již vypracovaly, stejně tak i výslech obviněného byl dne 7. 9. 2009 dokončen. V případě propuštění z vazby na svobodu v současné době nehrozí obava ze skrývání či uprchnutí do ciziny.

Stěžovatel poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") ve vazebních věcech a principy z ní vyplývající, zejména pokud jde o prodlužování vazby, pro které musí existovat další ospravedlňující (relevantní a dostačující) důvody. Stížnostní soud však pouze uvedl, že lze souhlasit se závěry státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ohledně vazebních důvodů § 67 písm. a), c) tr. řádu. Stížnostní soud nezkoumal, zda pokračující omezení osobní svobody bylo ve vztahu proporcionality k ústavně konformnímu veřejnému zájmu na účinném stíhání trestné činnosti a důvod prodloužení vazby založil na zcela neodůvodněném hypotetickém závěru, který byl projevem libovůle a rozporný s čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny.

V části II. ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu v vazebních věcech a principy z ní vyplývající.

V části III. ústavní stížnosti stěžovatel shrnul, že podstatou ústavní stížnosti jsou námitky týkající se způsobu, jakým státní zástupce a následně i stížnostní soud odůvodnily jeho ponechání ve vazbě, a nedostatečné odůvodněnosti napadených rozhodnutí. Při posuzování tzv. útěkové vazby státní zástupce ani stížnostní soud nebrali v úvahu existující rodinné vazby stěžovatele; rovněž samotná hrozba vysokého trestu odnětí svobody nebyla postačující. Z rozhodnutí stížnostního soudu navíc nevyplývá, zda se zabýval možností přijmout peněžitou záruku či písemný slib stěžovatele. Stěžovatel uzavřel, že orgány státní moci rozhodly o omezení osobní svobody bez znalosti konkrétních skutečností a výkonem libovůle tak zasáhly do jeho práva být omezen na svobodě jen způsobem, který zákon připouští.
IV.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.

Podstata stěžovatelovy argumentace spočívala v tvrzení, že napadená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení o jeho ponechání ve vazbě byla nezákonná pro rozpor s požadavky ustanovení § 71 odst. 4 tr. řádu a pro nenaplnění důvodů vazby dle ustanovení § 67 písm. a), c) tr. řádu, čímž došlo k zásahu do jeho základních práv.

Obecné principy:

Ústavní soud připomíná, že na rozhodování soudu o dalším trvání vazby se vztahují záruky článku čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny, jež (resp. jejichž relevantní části) zní:

(2) Nikdo nesmí být .... zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. ... (5) Nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu;

dále též záruky článku 5 odst. 3 a 4 Úmluvy, dle nichž:

(3) Každý, kdo je zatčen nebo jinak zbaven svobody v souladu s ustanovením odstavce 1 písm. c) tohoto článku, musí být ihned předveden před soudce nebo jinou úřední osobu zmocněnou zákonem k výkonu soudní pravomoci a má právo být souzen v přiměřené lhůtě nebo propuštěn během řízení. Propuštění může být podmíněno zárukou, že se dotčená osoba dostaví k přelíčení. (4) Každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné.

Uvedená ustanovení Listiny a Úmluvy odkazují k zákonné úpravě vazby a zavazují orgány činné v trestním řízení při rozhodování ve věcech osobní svobody postupovat v souladu se zákonnými procesními i hmotnými pravidly. Porušení některého z těchto pravidel je současně i porušením Listiny a Úmluvy (i když nikoliv každé porušení zákona musí nutně znamenat porušení Listiny či Úmluvy).

Důvodnost setrvání obviněného ve vazbě je třeba hodnotit podle konkrétních okolností každého případu. Pokračující vazba může být důvodná jen tehdy, jsou-li dány konkrétní skutečnosti poukazující na existenci opravdového požadavku veřejného zájmu, které, nehledě na presumpci neviny, převažují nad pravidlem respektování osobní svobody stanoveným v článku 5 Úmluvy.

Obecným soudům v prvé řadě přísluší zajistit, aby v konkrétním případě netrvala vazba obviněného v přípravném řízení nepřiměřeně dlouho. Za tím účelem musí s ohledem na zásadu presumpce neviny prozkoumat veškeré skutečnosti pro i proti existenci veřejného zájmu a musí je ve svých rozhodnutích o žádostech o propuštění objasnit. Úkolem Ústavního soudu je rozhodnout, zda došlo k porušení článku 8 Listiny, resp. 5 Úmluvy, především na základě důvodů zmíněných v těchto rozhodnutích a řádně doložených skutečností uvedených stěžovatelem v ústavní stížnosti.

V nálezu ze dne 7. 7. 2008 I. ÚS 1252/08 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud zdůraznil, že vazba představuje výjimečné opatření týkající se omezení osobní svobody a má být uvalena pouze tehdy, neexistuje-li jiná eventualita, jak omezit konkrétní obavu, pro kterou může být nařízena. Ve vazebních rozhodnutích je potřeba zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být náležitě a pečlivě odůvodněno. Právě požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí, jako jedné ze základních podmínek spravedlivého, resp. ústavně souladného, rozhodnutí vyplývá i z ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (čl. 2 odst. 2 Listiny v návaznosti na § 125 tr. ř.). Ústavní soud již v minulosti uvedl, že povšechné a obecné odůvodnění rozhodnutí, jimž je omezena osobní svoboda, není v souladu s ústavním pořádkem České republiky (srov. např. nález ze dne 3. 2. 2000 III. ÚS 103/99, Sb. n. u., sv. 17, str. 121, 125).

Trvání důvodného podezření, že zadržená osoba spáchala trestný čin, je podmínkou sine qua non při posuzování zákonnosti pokračující vazby, po určité době to však již není dostačující. V takovém případě je Ústavní soud oprávněn - a povinen - rozhodnout, zda další důvody uplatněné soudními orgány nadále ospravedlňují zbavení svobody. Pokud jsou tyto důvody "závažné" a "dostatečné", potom musí Ústavní soud také zjistit, zda příslušné orgány postupovaly v řízení se "zvláštní péčí".

Osoby vzaté do vazby tak mají právo na opakované přezkoumání procesních a hmotněprávních podmínek, které jsou podstatné pro zákonnost zbavení svobody. Příslušný orgán veřejné moci musí posoudit nejen splnění procesních požadavků stanovených trestním řádem, ale též existenci důvodné obavy, na níž je vazba založena, tj. legitimnost cíle sledovaného vazbou. Počáteční rozhodnutí o vzetí do vazby totiž nemusí nutně ospravedlňovat vazbu po celou dobu jejího trvání, neboť okolnosti, na kterých bylo rozhodnutí založeno, se mohly změnit nebo zaniknout.

Svévolné omezení osobní svobody není slučitelné s výše citovanými články Listiny a Úmluvy; i když dosud nebylo obecně definováno, jaké typy jednání orgánů činných v trestním řízení jsou schopny zakládat "svévoli" pro účely čl. 8 Listiny, resp. čl. 5 odst. 1 Úmluvy, klíčové principy se vyvíjejí případ od případu. Jedním z obecných projevů svévole bude zanedbání orgánů činných v trestním řízení aplikovat zákonná ustanovení řádně, resp. v rozporu s požadavky judikatury Ústavního soudu či Evropského soudu; v této souvislosti může být relevantním faktorem obsah odůvodnění rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě; právě absence, nedostatečnost či extrémní stručnost důvodů pro další omezení osobní svobody v příslušném rozhodnutí může zakládat svévoli (srov. např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu ze dne 9. 7. 2009 ve věci Mooren proti Německu, stížnost č. 11364/03, odst. 72 a násl., dostupný na adrese http://www.echr.coe.int).

Aplikace obecných principů na věc stěžovatele:

Stěžovatel byl omezen na svobodě dne 1. 6. 2009; do vazby byl vzat dne 4. 6. 2009 z důvodu podle § 67 písm. a), c) tr. řádu. Napadené rozhodnutí státního zástupce o ponechání stěžovatele ve vazbě bylo vydáno dne 27. 8. 2009, tj. 7 dní poté, co stížnostní soud pravomocně zamítl stížnost stěžovatele ve věci jeho dřívější žádosti propuštění z vazby na svobodu.

Ústavní soud připouští, že závažnost obvinění nemohla sama o sobě ospravedlnit dlouhé trvání vazby, v případě stěžovatele je však toho názoru, že uplatněné důvody v době rozhodování neztratily na síle a významu, a proto byly i nadále závažné a dostatečné. Důvody vazby útěkové i předstižné byly v napadených rozhodnutích specifikovány. Ústavní soud je tudíž toho názoru, že důvody, na nichž spočívala napadená rozhodnutí, byly dostatečné k ospravedlnění ponechání stěžovatele ve vazbě.

Pro uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že napadená usnesení byla vydána na základě zákona; dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena, a nelze je tudíž označit za rozhodnutí svévolná. Argumenty, pro které stížnostní soud stížnost zamítl, byly v jeho rozhodnutí vyloženy, byť je zřejmé, že ve vztahu k rozhodnutí stížnostního soudu pouhé stručné ztotožnění se se stížností napadeným rozhodnutím při delším trvání vazby (tedy pro futuro) by již nemohlo být akceptovatelné. Principy spravedlivého procesu aplikované ve vazebním řízení postupem státního zástupce a obecného soudu vedoucí k vydání předmětných usnesení nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny. Z těchto důvodů nutno považovat za zjevně neopodstatněné i tvrzení o porušení principu presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny, nehledě navíc na to, že napadená rozhodnutí z povahy věci nejsou rozhodnutími o vině či nevině stěžovatele.

Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že svoboda stěžovatele nebyla omezena neústavním způsobem. Proto návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. března 2010

Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.