IV. ÚS 3018/16
IV.ÚS 3018/16 ze dne 7. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 7. června 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti A. B., zastoupeného JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou, se sídlem J. V. Sládka 1363/2, 415 01 Teplice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2016 č. j. 7 Tdo 653/2016-50, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. dubna 2015 č. j. 6 To 59/2015-682, a proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 14. října 2014 č. j. 15 T 98/2011-640, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Krajského soudu v Ústí nad Labem a 3. Okresního soudu v Lounech, jako účastníků řízení, a za účasti a) Nejvyššího státního zastupitelství, b) Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a c) Okresního státního zastupitelství v Lounech, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavní soud obdržel dne 8. září 2016 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se A. B. (dále jen "stěžovatel" nebo "obviněný") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Konkrétně stěžovatel namítá zásah do práva na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1, porušení článku 38 odst. 2 a článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zásah do práva na řádný proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel rovněž namítá porušení zákazu svévole plynoucího z článku 1 odst. 1, článku 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a porušení článku 90 Ústavy.

II. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 14. října 2014 č. j. 15 T 98/2011-640 uznán vinným ze spáchání zločinu vydírání dle § 175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, jehož se měl dopustit se dvěma dalšími spolupachateli. Za uvedený trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání dvou roků s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu jednoho roku.

Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel stručně řečeno dopustit tak, že nejprve sám a následně dne 17. února 2011 společně se spoluobviněnými, požadoval po poškozeném zaplacení směnek znějících celkem na 550 000 Kč. Svůj požadavek stěžovatel a spoluobvinění doplnili výhružkami poškozenému a jeho (nepřítomnému) synovi, jimž vyhrožovali (mimo jiné) i fyzickou likvidací, resp. "rozebráním na náhradní díly".

V této věci jde již o třetí rozhodnutí Okresního soudu v Lounech (dále jen "nalézací soud"). Předchozí rozhodnutí nalézacího soudu, z nichž prvním byl stěžovatel uznán vinným a druhým byl zproštěn obžaloby, byla zrušena Krajským soudem v Ústí nad Labem (dále také jen "odvolací soud").

Odvolání stěžovatele a obou spoluobviněných proti poslednímu rozsudku nalézacího soudu Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl usnesením ze dne 1. dubna 2015 č. j. 6 To 59/2015-682, jako nedůvodná.

Dovolání stěžovatele a jednoho ze spoluobviněných Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 28. června 2016 č. j. 7 Tdo 653/2016-50 odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, jako podaná z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. řádu.

III. Stěžovatel úvodem své ústavní stížnosti namítá extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry obecných soudů, k čemuž předestírá vlastní obsáhlou verzi skutkového stavu a hodnocení jednotlivých svědeckých výpovědí.

Dále stěžovatel tvrdí, že obecné soudy v jeho trestní věci porušily zásadu předvídatelnosti soudního rozhodování. Uvádí, že odvolací soud ve svém prvním rozhodnutí uložil nalézacímu soudu doplnit dokazování, a mimo jiné se i blíže zabývat posouzením věrohodnosti poškozeného. Poté, co nalézací soud doplnil dokazování v intenzích závěrů odvolacího soudu a vydal zprošťující rozhodnutí, však odvolací soud jeho rozhodnutí zrušil s tím, že skutková zjištění, k nimž dospěl nalézací soud, nebyla s to oslabit věrohodnost poškozeného.

Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že nalézací soud na základě provedeného dokazování nedosáhl takové jistoty o skutkovém stavu, aby mohl vynést odsuzující rozsudek. Tím porušil zásadu in dubio pro reo a zásadu presumpce neviny.

Stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že přísedící senátu nalézacího soudu, byla původně matka dozorujícího státního zástupce, přičemž po zjištění této skutečnosti rozhodoval senát v jiném složení. Z tohoto důvodu má stěžovatel za to, že přípravné řízení i řízení před soudem probíhaly nezákonně.

V neposlední řadě stěžovatel napadá formulaci skutkové věty výroku odsuzujícího rozsudku, již nepovažuje ohledně popisu skutku, který je mu kladen za vinu, za dostatečně konkrétní.
IV. Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal napadená rozhodnutí, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/).

Ústavní soud není v zásadě oprávněn přezkoumávat skutková zjištění, k nimž dospěly obecné soudy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. srpna 2005 sp. zn. I. ÚS 301/02), nejde-li o případy tzv. opomenutých důkazů, důkazů nezákonných, anebo o případy extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. ledna 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 nebo ze dne 23. září 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05). Právě poslední z uvedených případů přitom namítá stěžovatel.

Sama skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí s tím, jak nalézací soud vyhodnotil provedené dokazování, však není způsobilá založit takový extrémní rozpor. Nalézací soud dostatečně řádně a přesvědčivě odůvodnil, z jakého důvodu uvěřil výpovědi poškozeného a naopak nepřisvědčil tvrzením stěžovatele a dalších spoluobviněných, že důvodem schůzky s poškozeným dne 17. února 2011 bylo předání lístků na fotbalový zápas (nikoliv vydírání poškozeného). Nalézací soud poukázal na řadu rozporů ve výpovědích stěžovatele a dalších spoluobviněných ohledně důvodu jejich setkání s poškozeným, jakož i na to, že na poslední schůzku s poškozeným (při níž byli zadrženi policií) tito dorazili ve vozidlech, v nichž policie zajistila paralyzér, teleskopický obušek a pouta. Naopak svědeckou výpověď poškozeného označil nalézací soud za souladnou s ostatními provedenými důkazy i s výpovědí, již učinil poškozený v přípravném řízení.

Za těchto okolností Ústavní soud neshledal, že by mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem, tak jak jej na základě těchto důkazů zjistil nalézací soud, panoval jakýkoliv, natož extrémní rozpor, který by odůvodňoval jeho kasační zásah.

Stěžovatel dále tvrdí, že odvolací soud tím, že určitá zjištění nalézacího soudu označil za nezpůsobilá oslabit věrohodnost poškozeného, nepřípustně zasáhl do hodnocení důkazů nalézacím soudem a porušil zásadu předvídatelnosti soudního rozhodování. Stěžovatel přitom poukazuje na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 29. dubna 2008 sp. zn. I. ÚS 608/06. Je však třeba říci, že uvedený nález na poměry projednávané věci nedopadá. Ve věci sp. zn. I. ÚS 608/06 měl odvolací soud zcela opačný názor na věrohodnost stěžejního svědka než soud prvostupňový, který svědecké výpovědi neuvěřil a obviněného zprostil obžaloby; v odvolacím řízení pak odvolací soud, aniž by daného svědka sám vyslechl, rozhodl o vině stěžovatele, maje svědeckou výpověď - stěžejní důkaz o vině - bez dalšího za věrohodnou.

V nyní posuzované trestní věci odvolací soud ve svém druhém zrušovacím rozhodnutí nezavázal nalézací soud k určitému hodnocení svědecké výpovědi poškozeného, resp. neuvedl, že nalézací soud má poškozeného (pramen důkazu) hodnotit jako nevěrohodného. Odvolací soud sice uvedl, že určitá skutková zjištění nalézacího soudu "nejsou skutečnostmi, které by byly způsobilé oslabit jeho (poškozeného) věrohodnost", avšak samotné posouzení věrohodnosti poškozeného stále příslušelo nalézacímu soudu, který se v tomto směru vyjádřil na straně 13 svého rozhodnutí. Uvedené stížnostní námitce proto Ústavní soud nepřisvědčil. Stěžovatel byl se závěrem odvolacího soudu seznámen a mohl proti věrohodnosti svědka nadále brojit. Jeho tvrzení o porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodování proto neobstojí.

Co se týče otázky rozsahu objasnění skutkového stavu v řízení před nalézacím soudem, je třeba říci, že i touto se Ústavní soud zabýval opakovaně ve své rozhodovací praxi. Z té se přitom podává, že k vyslovení viny soudem se nevyžaduje ničím a nikým ani v sebemenší míře nezpochybnitelný skutkový stav. Požaduje se vnitřní přesvědčení soudce, nabyté v rámci předepsaného procesního postupu na základě objektivně přezkoumatelných úvah, vtělených do odůvodnění jeho rozhodnutí, o tom, že konkrétní osoba čin spáchala. Toto přesvědčení musí mít kvalitu tzv. praktické jistoty, tj. stavu, v němž nejsou o vině obviněného důvodné pochybnosti (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. dubna 2009 sp. zn. I. ÚS 3094/08, ze dne 7. ledna 2010 sp. zn. III. ÚS 722/09, ze dne 5. března 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09, ze dne 16. června 2011 sp. zn. I. ÚS 864/11, ze dne 8. srpna 2013 sp. zn. II. ÚS 2142/11, či ze dne 9. června 2014 sp. zn. IV. ÚS 787/13, případně usnesení Ústavního soudu ze dne 20. prosince 2016 sp. zn. II. ÚS 3646/16). V trestní věci stěžovatele Ústavní soud nemá pochyb o tom, že nalézací soud dospěl k závěru o vině stěžovatele v souladu s procesními ustanoveními a jeho úvahy v rámci ústavněprávního přezkumu obstojí.

Stran námitky týkající se složení senátu nalézacího soudu Ústavní soud uvádí, že touto se zabýval již dříve v řízení o ústavní stížnosti jednoho ze spoluobviněných v trestní věci stěžovatele (usnesení Ústavního soudu ze dne 9. května 2017 sp. zn. II. ÚS 3299/16). V uvedeném usnesení Ústavní soud dospěl k závěru, že přísedící Ilona Hossingerová se nijak nepodílela na rozhodování o vině a trestu v uvedené trestní věci. V tomto směru tak nemohla být základní práva stěžovatele nijak ohrožena.

Ústavní soud konečně nemohl přitakat ani poslední námitce stěžovatele ohledně formulace skutkové věty v rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 14. října 2014 č. j. 15 T 98/2011-640, neboť ani v tomto směru neshledal žádného pochybení.

Již v minulosti Ústavní soud konstatoval, že v rámci skutkové věty rozhodnutí trestního soudu musí být znaky skutkové podstaty výslovně obsaženy a to tak, aby samotný výrok mohl co do své určitosti obstát (viz nález Ústavního soudu ze dne 29. září 2003 sp. zn. IV. ÚS 565/02). Uvedený požadavek by nebyl naplněn, pokud by skutková věta obsahovala nepřesné, velmi obecné, popřípadě vyloženě nesprávné závěry, neboť tím dochází k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. září 2014 sp. zn. IV. ÚS 520/14).

V posuzované věci skutková věta napadeného rozhodnutí nalézacího soudu obsahuje veškeré okolnosti, jež jsou z hlediska použité právní kvalifikace skutku relevantní (donucení jiného násilím nebo pohrůžkou násilí aby něco konal, spáchání takového činu nejméně se dvěma osobami). K tomu lze ostatně poukázat na rozhodnutí dovolacího soudu, který se uvedenou námitkou stěžovatele zabýval (na straně 5). Jeho závěr, že "je zřejmé, že to byli právě obviněný A. B., a dále obviněný R. S. a R. K.(...) kteří spáchali zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku způsobem uvedeným v tzv. skutkové větě", považuje Ústavní soud za ústavně konformní.

Protože Ústavní soud neshledal žádný protiprávní zásah do stěžovatelových základních práv, nebyl ani dán důvod k jeho kasačnímu zásahu, a proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. června 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.