IV. ÚS 3012/09
IV.ÚS 3012/09 ze dne 2. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Pavla Rychetského a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele Stavební bytové družstvo PEC, IČ: 259 38 631, se sídlem Pec pod Sněžkou 230, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Mezibranská 19, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2009 sp. zn. 28 Cdo 2652/2008, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. ledna 2008 sp. zn. 26 Co 286/2007 a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 7. prosince 2006 sp. zn. 5 C 163/2003, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil - pro porušení jeho základních práv zaručených Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), konkrétně čl. 2 odst. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, dále čl. 2 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v záhlaví označená rozhodnutí, jimiž obecné soudy zamítly žalobu o určení vlastnictví bytových domů.

V obsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti uvedl stěžovatel, že k porušení označených práv došlo tím, že obecné soudy - stručně řečeno - v řízení postupovaly v rozporu s ústavně zaručenými právy, hmotným právem i procesními předpisy, když nevzaly v úvahu, že účastníci občanskoprávních vztahů si mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit. Žádné ustanovení zákona přitom nestanoví, že velikosti spoluvlastnických podílů na věci nesmí být určeny jinak a jindy než naprosto konkrétně a ještě před vznikem věci. Dále stěžovatel mimo jiné namítal, že řízení neprobíhalo spravedlivě, protože obecné soudy nepřihlédly k okolnostem, jež byly v řízení tvrzeny. Především nesouhlasil s právním názorem obecných soudů, které na danou věc aplikovaly

Stěžovatel dále v ústavní stížnosti, stručně shrnuto, polemizoval s rozhodnutími obecných soudů, pochybení nalézacího soudu spatřoval v tom, že odmítl provést stěžovatelem navržené důkazy k prokázání jím tvrzených skutečností s tím, že nemohou přinést poznatky podstatné pro rozhodnutí ve věci samé. Odvolací soud pochybení soudu nižšího stupně nenapravil a ztotožnil se s jeho postupem.

Dovolací soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné dle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovil přesvědčení, že Nejvyšší soud se tím dopustil odmítnutí spravedlnosti, neboť se nezabýval přípustností dovolání z hlediska § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy pro namítané procesní vady, které stěžovatel v řízení uplatňoval.

Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentoval judikaturou Ústavního soudu (ve věci porušení práva na spravedlivý proces, opomenutých důkazů atd.) a navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska námitek uplatněných v ústavní stížnosti a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas [§ 72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), a tak jej není možno považovat za jakousi "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či dokonce věcné správnosti vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Ústavní soud tedy neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR - svazek 1., č. 5, Praha 1994).

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci, přičemž v zásadě opakuje své námitky uplatňované již v předchozím řízení. Ústavní soud připomíná, že pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry obecných soudů, a to v podstatě v obdobném smyslu a rozsahu jako v opravném prostředku, pak stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance, která mu však zjevně nepřísluší (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 294/95 www.judikatura.cz).

Obecné soudy se zabývaly základní právní otázkou o určení vlastnictví nemovitostí. Stěžovatel na jedné straně tvrdil, že majetkové podíly účastníků smlouvy o sdružení na postavených bytových domech mají být vypočteny až v budoucnu. Má se tak stát podle procentuální výše vkladů do sdružení, nikoliv podle dosavadních investic. Na druhé straně se však stěžovatel zcela spokojil s tím, že již 17. července 2004 se stal pravomocným výrok I. rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 19. dubna 2004 (5 C 163/2003-83). Tímto výrokem bylo určeno, že stěžovatel je podílovým spoluvlastníkem v rozsahu jedné poloviny nemovitostí - domu č. p. 310 na st. p. č. 493, č. p. 311 na st. p. č. 494, č.p. 312 na st. p. č. 495, č. p. 313 na st. p. č. 496, č. p. 314 na st. p. č. 497 a č. p. 315 na st. p. č. 498, vše v obci a katastrálním území Pec pod Sněžkou. Stěžovatel ve vztahu k předmětným bytovým domům a souvisejícím pozemkům se citovaným rozhodnutím stal podílovým spoluvlastníkem v rozsahu jedné ideální poloviny. Ze spisových podkladů vyplývá, že i žalované město Pec pod Sněžkou, které je významným investorem stavby a bylo již dříve jako její vlastník zapsáno do evidence katastru nemovitostí, se s tímto určením spoluvlastnických podílů spokojilo. Rozsah spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem tedy již určen byl a stěžovatelova poloviční část, resp. podíl, je přinejmenším dostatečnou zárukou jeho práv, zejména s přihlédnutím k průběhu výstavby.

Stěžovatelův právní postoj se tedy k otázce vlastnictví předmětných nemovitostí projevil ve dvou - nikoli slučitelných - polohách: jednak je srozuměn se svým podílovým spoluvlastnictvím v rozsahu jedné poloviny, ale současně usiluje v novém sporu dosáhnout i poloviny další, přičemž zároveň namítá, že spoluvlastnické podíly stran by měly být teprve v budoucnu určeny. Žaloba stěžovatele o výši spoluvlastnických podílů je snahou dosáhnout vlastnictví nemovitostí v plném rozsahu a nasvědčuje o existenci obvyklých poruch smluvních vztahů. Nepřesná smluvní ustanovení si obvykle vykládají partneři každý jinak a ani v realizační fázi smlouvy nejsou schopni dosáhnout shody nebo alespoň kompromisu.

Ústavní soud se plně ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, vyjádřeným v napadeném usnesení, podle kterého bylo dovolání proti shodným rozsudkům nižšího stupně možné podat jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud konstatoval, že nižší instance posoudily věc správně i po hmotné stránce, procesní přezkum není bez formulace právní otázky předmětem dovolacího přezkumu, proto dovolání stěžovatele odmítl.

Ústavní soud dospěl k závěru, že nelze se stěžovatelem souhlasit, že nebylo respektováno jeho právo na spravedlivý proces. Řízení probíhalo před nezávislými a nestrannými soudy, které postupovaly podle procesních předpisů, do nichž se promítají principy obsažené v Ústavě i v hlavě páté Listiny. Postup obecných soudů v předmětné věci byl odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá v souladu s ustanoveními § 157 a § 167 o. s. ř. jakými úvahami byly obecné soudy vedeny a na základě jakých skutečností shledaly důvody pro aplikaci relevantních právních předpisů. Argumentaci obecných soudů tak, jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. K této části argumentace stěžovatele Ústavní soud uzavírá, že rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že je účastníku garantován úspěch v řízení.

Vzhledem k tomu, že dle Ústavního soudu nedošlo postupem obecných soudů ke stěžovatelem namítanému porušení základního práva na spravedlivý proces (čl. 2 odst. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, dále čl. 2 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy), Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 2. února 2010

Miloslav Výborný v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.