IV. ÚS 3008/13
IV.ÚS 3008/13 ze dne 26. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Jiřího Kubíka, zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., advokátem se sídlem Bolzanova 1, 115 03 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 3054/2012-219 ze dne 17. 7. 2013, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 111/2012-171 ze dne 5. 6. 2012 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 17 C 67/2011-131 ze dne 2. 12. 2011, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, zejména práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel zároveň žádá o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, bylo Obvodním soudem pro Prahu 3 vyhověno návrhu žalobce (družstva), který se po stěžovateli a jeho manželce (v řízení před obecnými soudy v postavení žalovaných) domáhal vyklizení bytu. Podle nalézacího soudu bylo představenstvem žalobce rozhodnuto o vyloučení žalovaných z družstva, přičemž žalovaní se proti tomuto rozhodnutí neodvolali, ačkoli jim bylo vyloučení písemně oznámeno. Členství žalovaných v družstvu tudíž zaniklo a předmětný byt byl žalovanými užíván bez právního důvodu. Nalézací soud také poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž v řízení o vyklizení bytu soudům nepřísluší přezkoumávat, zda bylo vyloučení z družstva platné, přihlíží se pouze k tomu, zda vyloučený člen využil oprávnění vyplývajícího z ustavení § 231 odst. 4 a 5 obchodního zákoníku (právo na odvolání a na následný soudní přezkum rozhodnutí o odvolání). S těmito názory se ztotožnil také soud odvolací, který prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.

Stěžovatel proto následně podal ústavní stížnost. V té předně popisuje průběh řízení před obecnými soudy, včetně výčtu jím uplatněných argumentů. Stěžovatel poukazuje na to, že mu rozhodnutí o vyloučení z družstva nebylo doručeno, naopak mu bylo doručeno jen oznámení o vyloučení, které bylo neurčité a nesrozumitelné. Právní úkony však podle stěžovatele mají být jasné a přesvědčivé, přičemž "straně postižené negativním výsledkem [mají] poskytnout možnost odvolání". Stěžovatel podle svých slov není povinen skládat si různé předpoklady a hypotézy a vyvozovat z nich údajná rozhodnutí a jejich předpokládaná odůvodnění.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a přezkum nad jejich činností mu proto v rovině jednoduchého práva zásadně nepřísluší. Zásah Ústavního soudu připadá do úvahy pouze v případech, kdy postupem obecných soudů došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud však v posuzovaném případě takové pochybení nespatřuje.

Ústavní soud především podotýká, že z ústavní stížnosti není zcela patrné, které již dříve uplatněné námitky stěžovatel pouze rekapituluje a kterými nyní prokazuje porušení svých ústavně zaručených práv. Všechny uvedené námitky nicméně zjevně postrádají jakýkoli ústavní rozměr, jelikož pouze zpochybňují závěry obecných soudů stran aplikace jednoduchého práva. Tyto závěry přitom podle názoru Ústavního soudu nelze označit za excesivní či svévolné. Napadená rozhodnutí jsou naopak pečlivě a logicky odůvodněna a odpovídají také konstantní judikatuře Nejvyššího soudu.

Pokud jde o konkrétní námitky, nalézací soud s odkazem na ustálenou judikaturu (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1441/2009 ze dne 30. 8. 2011, dále je možno poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 640/2010 ze dne 12. 5. 2011) stěžovateli vysvětlil, proč soudům v předmětném řízení nepřísluší přezkoumávat platnost vyloučení z družstva. Soudy se proto dále zabývaly otázkou zachování práv stěžovatele podle ustanovení § 231 odst. 4 a 5 obchodního zákoníku. Došly přitom k závěru, že zákon družstvu ukládá pouze povinnost doručit členovi písemné oznámení o vyloučení. Jak uvedl odvolací soud, toto oznámení není právním úkonem, pročež ani nemuselo obsahovat veškeré náležitosti, kterých se stěžovatel domáhal (i tento názor je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, viz usnesení sp. zn. 29 Cdo 2693/2008 ze dne 27. 1. 2009). Oznámení nevzbuzovalo pochyb o tom, z jakých důvodů k vyloučení došlo, jakého bytu se týkalo ani kdo o vyloučení rozhodoval, a to i s ohledem na předchozí vzájemnou korespondenci stran. Oznámení také obsahovalo poučení o možnosti podat odvolání, přičemž bylo prokázáno, že stěžovatel tohoto práva nevyužil.

Obecné soudy tedy přesvědčivě dokázaly, že stěžovatel měl možnost se proti rozhodnutí o vyloučení odvolat, což však v dané lhůtě neučinil. Marným uplynutím této lhůty pak zaniklo stěžovatelovo členství v družstvu, a soudy tudíž uzavřely, že stěžovatel užíval byt bez právního důvodu.

Ústavní soud považuje výše nastíněné úvahy obecných soudů za ústavně konformní. Pakliže stěžovatel tvrdí, že oznámení o vyloučení srozumitelné a zřejmé nebylo, pouze tím polemizuje ohledně výkladu podústavního práva, čímž Ústavní soud řadí do role čtvrté instance. Jak už ale bylo řečeno, tato úloha Ústavnímu soudu nepřísluší. Ostatně stěžovatelovy námitky uplatněné před obecnými soudy (absence jednoho z podpisů, údajně nesprávné označení družstva jako družstva bytového) zjevně nemohly vést k závěru, že by z oznámení nebyly obsah a důvod rozhodnutí o vyloučení patrné. Ústavní soud nepochybuje, že stěžovatel byl o svém vyloučení řádně informován a byla mu dána možnost se proti vyloučení bránit odvoláním. Stěžovatel však o svá práva dostatečně nedbal, což se následně snažil dohnat v řízení před obecnými soudy a nyní dokonce před Ústavním soudem. Jak ovšem bylo vysvětleno, v řízení o návrhu na vyklizení bytu již tato dřívější pochybení dohánět nelze.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. listopadu 2013

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.