IV. ÚS 3004/09
IV.ÚS 3004/09 ze dne 3. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti G. H., zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Pikolou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 6, Ve Skalách 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2009 č. j. 20 Co 395, 396, 397/2009-238, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. listopadu 2009, se stěžovatelka podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces a k porušení práva jejího nezletilého syna Jana, který jí byl svěřen do výlučné péče.

Z předložené ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 7. srpna 2009 č. j. P 185/2008-169 zamítl návrh otce nezletilého Jana na nařízení předběžného opatření, kterým by stěžovatelce byla uložena povinnost, aby se zdržela odhlášení nezletilého ze Základní školy Květnového vítězství se sídlem v Praze 4 a jeho přihlášení na jinou školu. Na základě odvolání otce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodnutím napadeným ústavní stížností toto předběžné opatření nařídil.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že odvolací soud rozhodl na základě zkreslených a jednostranných informací, které ji i jejího syna záměrně poškozují.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti, tj. zejména zda byla ústavní stížnost podaná osobou zjevně oprávněnou a zda je Ústavní soud příslušný k jejímu projednání. Pouze v případě, že ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, se jí může Ústavní soud zabývat také věcně.

Podle čl. 88 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") zákon stanoví, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení a další pravidla o řízení před Ústavním soudem. Současně čl. 88 odst. 2 Ústavy stanoví, že soudci Ústavního soudu jsou při svém rozhodování vázáni ústavním pořádkem a zákonem podle čl. 88 odst. 1 Ústavy, tj. zákonem o Ústavním soudu.

Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou oprávněni ústavní stížnost podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podmínkou tedy je, aby stěžovatel byl přímo účastníkem v řízení před Ústavním soudem, nikoliv tvrzeným účastníkem.

Ústavní soud vázán ústavním pořádkem a v návaznosti na tento i zákonem o Ústavním soudu konstatuje, že ústavní stížnost je podána stěžovatelkou a nikoliv jejím nezl. synem J. V části, ve které se stěžovatelka domáhá ochrany nijak nekonkretizovaných práv svého syna, se proto jedná o návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.

Poté Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Vzhledem k tomu, že podstatou ústavní stížnosti jsou námitky tvrdící nespravedlivost řízení a že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o předběžném opatření (§ 102 odst. 1 o. s. ř.), Ústavní soud předesílá, že pokud jde o spravedlivost civilního řízení podle kriterií zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. v čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), tu posuzuje v jeho celku, tj. zásadně až po pravomocném skončení řízení.

Ústavní soud ve své judikatuře rovněž vyjádřil názor, že s ohledem na způsobilost některých předběžných opatření vydávaných obecnými soudy zasáhnout ústavně zaručená základní práva nebo svobody, lze některá tato rozhodnutí podrobit ústavnímu přezkumu, aniž by bylo ve věci s konečnou platností rozhodnuto (a to i v případě, že návrhu na vydání předběžného opatření vyhověno nebylo). Z povahy věci pak vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole (srov. nález sp. zn. II. ÚS 221/98, Sb.n.u.ÚS, sv. 16, str. 171). Takové pochybení však v napadeném usnesení, které bylo vydáno příslušným soudem na základě zákona a dostatečně uvádí důvody, na nichž je založeno, Ústavní soud neshledal. Napadené usnesení nelze tudíž označit ani za rozhodnutí svévolné. Ústavní soud současně zdůrazňuje i důsledky toho, že v případě předběžného opatření se jedná o opatření s omezenou dobou trvání a není jím ani prejudikován konečný výsledek sporu.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci odvolacím soudem jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou ani v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části směřující k ochraně práv nezl. Jana jako podanou někým zjevně neoprávněným podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu a ve zbytku podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2009

Vlasta Formánková předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.