IV. ÚS 3003/12
IV.ÚS 3003/12 ze dne 13. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 13. srpna 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky GRATO, spol. s r. o., se sídlem Palackého 796/57a, Mariánské Lázně, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem Janáčkovo nábř. 39/51, Praha 5, o ústavní stížnosti proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 136 EC 152/2010-53 ze dne 3. 5. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 7. 8. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud").

Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že okresní soud rozsudkem č. j. 136 EC 152/2010-53 ze dne 3. 5. 2012 vyhověl žalobě stěžovatelky, právní nástupkyně obchodní společnosti FREEDOM Investment s. r. o. a Dopravního podniku Ostrava, a. s., proti M. R. o zaplacení částky 1.008,- Kč s příslušenstvím, představující nezaplacené jízdné a přirážku k němu (výrok I.) a zavázal žalovaného uhradit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 2.230,- Kč (výrok II.). Pokud šlo o náklady právního zastoupení, okresní soud aplikoval § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), a dále odkázal na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/2011, neboť se jednalo o bagatelní spor, žaloba byla podána způsobem, kdy se údaje lišily jen v osobách žalovaných a v žalované částce, a předmětem řízení byla pohledávka ze smluvního vztahu, kde byl jednou ze stran spotřebitel, který byl v podstatě vyloučen z možnosti sjednat jiný obsah smlouvy. Okresní soud konstatoval, že stěžovatelka tyto žaloby podává opakovaně, jednalo se o jednoduchou věc a advokát učinil jen dva úkony právní služby, které na odborné znalosti a vynaložený čas nekladly žádné větší nároky. Za těchto okolností činila dle okresního soudu přiměřená výše odměny za zastupování advokátem ekvivalent jednonásobku vymáhané jistiny; kromě toho okresní soud stěžovatelce přiznal náhradu hotových výdajů ve výši 600,- Kč a náhradu za zaplacený soudní poplatek ve výši 300,- Kč, což v souhrnu včetně DPH představovalo již zmíněných 2.230,- Kč.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že postup okresního soudu vedoucí k negaci jejího práva na náhradu nákladů právního zastoupení dle § 142 odst. 1 a § 137 občanského soudního řádu, byl svévolný a zjevně nespravedlivý a překračoval meze předvídatelného rozhodování; stěžovatelka měla ve věci plný úspěch, proto legitimně očekávala, že jí bude přiznána plná náhrada nákladů řízení v souladu s právními předpisy. Stěžovatelka konstatovala, že pokud se řízení dostane do stadia, kdy je třeba vyhovět kvalifikované výzvě soudu nebo se v dané věci koná jednání, nelze již hovořit o tzv. formulářové žalobě. Právo na právní zastoupení je základním procesním oprávněním účastníka řízení, které je zakotveno jak v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tak v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv, který judikatura Evropského soudu pro lidská práva vztahuje i na občanskoprávní spory. Úspěšný účastník řízení by tedy měl mít právo na náhradu nákladů, které na právní zastoupení vynaložil, a to již od počátku řízení, bez ohledu na jeho složitost, neboť v době zahájení řízení pochopitelně nelze jeho konkrétní průběh předvídat. Stěžovatelka podotkla, že vymáhají-li pohledávky přímo dopravní podniky, je jim právo na náhradu nákladů právního zastoupení běžně v plné výši přiznáváno, a to aniž by obecné soudy zkoumaly, zda v mezidobí nedošlo k postoupení těchto pohledávek. Stěžovatelka dále vyjádřila přesvědčení, že jí nelze upírat právo usilovat o návratnost investice, kterou zakoupením předmětných pohledávek učinila, a že by soudy neměly podporovat stav, kdy je u bagatelních záležitostí trpěno porušování práva bez citelnějších následků pro osoby, které se takového protiprávního jednání dopouštějí. Na podporu své argumentace stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1236/07, I. ÚS 257/05, I. ÚS 191/06, stanovisko Nejvyššího soudu Cpjn 201/2008 a na vyhlášku č. 64/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. K nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 stěžovatelka uvedla, že v nyní projednávané věci neshledává žádný důvod pro vyloučení aplikace vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení. Citovaný předpis není protiústavní, neboť by jej jinak jistě někdo u Ústavního soudu úspěšně napadl; rovněž postup zákonodárce při novelizaci svědčí o tom, že tento nemínil dosavadní rozhodování soudů dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. nijak zpochybnit. Stěžovatelka taktéž považovala za potřebné poukázat na nedostatečnou právní úpravu v oblasti opravných prostředků, jíž se Ústavní soud zabýval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/11, přičemž skutečnost, že proti výroku o nákladech řízení v tzv. bagatelních věcech není možné podat odvolání, označila za porušení principů spravedlivého procesu. Stěžovatelka tedy měla za to, že vydáním napadeného rozhodnutí bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky a právo na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny, proto navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem výrok II. rozsudku okresního soudu č. j. 136 EC 152/2010-53 ze dne 3. 5. 2012 zrušil.
II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí.

Čtvrtý senát Ústavního soudu se již v minulosti po skutkové i právní stránce téměř totožnou argumentací stěžovatelky zabýval, a to např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2741/12 ze dne 23. 7. 2012 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), přičemž shledal, že závěr okresního soudu vedoucí k přiznání nákladů řízení toliko ve výši 2.230,- Kč je z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelný. Od tohoto hodnocení neměl Ústavní soud důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci; okresní soud postupoval plně v intencích nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) a nelze mu tedy v tomto ohledu nic vytknout.

Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, nezbylo mu než její ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.