IV. ÚS 2992/13
IV.ÚS 2992/13 ze dne 5. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti Jany Ortinské, zastoupené JUDr. Davidem Kourou, advokátem se sídlem na adrese Plzeň, Františkánská 7, proti rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 28. listopadu 2012 č. j. 9 C 2/2012-162 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. června 2013 č. j. 13 Co 183/2013-223, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 27. září 2013, stěžovatelka podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo uvedené v čl. 90 Ústavy České republiky, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Z obsahu ústavní stížnosti bylo zjištěno, že stěžovatelka se žalobou podanou u Okresního soudu v Rokycanech domáhala uložení povinnosti žalovanému Martinu Kolářovi, a to zaplacení částky 838 034 Kč s přísl. Jednalo se o částku, kterou poskytla žalovanému na různé účely v době jejich společného soužití. Okresní soud, rozsudkem napadeným ústavní stížností, uložil žalovanému zaplatit stěžovatelce 89 301 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), žalobu na zaplacení částky 731 516 Kč s přísl. zamítl (výrok II.) a rozhodl, že na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků právo (výrok III.). Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláním oba účastníci. Krajský soud v Plzni rozsudkem, rovněž napadeným ústavní stížností, napadený rozsudek potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala nesprávné právní posouzení věci obecnými soudy s tím, že jejich přístup k celé věci byl značně formalistický a ustanovení o promlčení bylo aplikováno mechanicky. S námitkou stěžovatelky, aby námitka promlčení byla posouzena jako rozporná s dobrými mravy, se podle jejího názoru obecné soudy vypořádaly nedostatečně a nesprávně. Stěžovatelka současně uvedla, že dovolání nepodávala.
Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, která vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3).

Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. V opačném případě by byla ústavní stížnost podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Před nabytím účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se uvedený princip neuplatnil bezvýjimečně. Stěžovatel totiž nebyl povinen vyčerpat mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 83/2004 Sb.). Bylo jen na jeho rozhodnutí, zda takovýto prostředek [v praxi se jednalo zjevně o dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2012] využije. Právní úprava dovolání a s ní související úprava podmínek přípustnosti ústavní stížnosti doznala však s účinností od 1. ledna 2013 podstatných změn v souvislosti s přijetím již zmiňovaného zákona č. 404/2012 Sb. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., je nyní stěžovatel povinen vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. To znamená, že musí vyčerpat i dovolání, jehož přípustnost (mimo jiné) závisí na posouzení podmínek uvedených v § 237 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb.

Ústavní soud v této souvislosti vyslovil názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (blíže k této otázce srov. podrobně odůvodněné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. března 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

V projednávané věci je pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti určující v souladu s přechodnými ustanoveními čl. II odst. 1 a 7. a čl. IV odst. 1 zákona č. 404/2012 Sb. právě nová právní úprava, neboť k vydání stěžovatelkou napadeného rozhodnutí odvolacího soudu došlo po 1. lednu 2013. Poslední prostředek k ochraně práva stěžovatelky představuje tedy i v tomto případě dovolání, které, aby se mohl Ústavní soud vůbec ústavní stížností stěžovatelky zabývat, je třeba vždy (pokud procesní předpisy jeho přípustnost nevylučují) vyčerpat. Tím, že stěžovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu nepodala, uvedená podmínka naplněna nebyla.

Za situace, kdy stěžovatelka v dané věci nenapadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, nevyčerpala všechny zákonem stanovené procesní prostředky k ochraně svého práva a její ústavní stížnost je tudíž nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb.). Z uvedeného důvodu soudkyně zpravodajka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podanou ústavní stížnost odmítla jako návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 5. listopadu 2013

Vlasta Formánková v.r. soudkyně zpravodajka



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.