IV. ÚS 299/04
IV.ÚS 299/04 ze dne 16. 11. 2004


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV. ÚS 299/04







Ústavní soud rozhodl dne 16. listopadu 2004 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudkyň JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. J. K., zastoupeného Mgr. M. V. advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 7 Tdo 569/2004, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna 2004, čj. 12 To 121/03-4167, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. září 2003, čj. 6 T 8/2002-4100, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou, ústavní stížností stěžovatel brojí proti v záhlaví uvedeným rozsudkům obecných soudů, přičemž namítá, že postupem a rozhodnutími těchto soudů byla porušena jeho ústavní práva na stíhání jen z důvodů a způsobem, který stanoví zákon [čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] a na spravedlivý proces [čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")].

Stěžovatel namítá, že byl obžalován a následně uznán vinným spácháním shodných trestných činů jako spoluobviněný J. V. přičemž ve výroku obžaloby a odsuzujících rozsudků není uvedeno, že by skutkovou podstatu trestných činů podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona a neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona, které měli naplnit zcela totožným jednáním, naplnili jednáním ve formě spolupachatelství. Již ve sdělení obvinění a v obžalobě je zákonné označení trestného činu podvodu nedostatečné, neboť - vedle citace § 250 odst. 1, 4 trestního zákona - neobsahuje citaci ustanovení § 9 odst. 2 trestního zákona vyjadřující spáchání trestného činu ve spolupachatelství a rovněž soudy obou stupňů v napadených rozsudcích ve výroku o vině toto ustanovení neuvedly. Proto, dle názoru stěžovatele, byla nesprávně určena výše způsobené škody trestným činem podvodu, když byla oběma spoluodsouzeným určena shodně jako součet škody způsobené spácháním všech dílčích útoků tohoto trestného činu, aniž bylo rozlišeno, který z nich spáchal určitý dílčí útok.

V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna 2004, čj. 12 To 121/03-4167, a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. září 2003, čj. 6 T 8/2002-4100, byly zrušeny. Vzdor takto formulovanému stížnostnímu žádání vychází Ústavní soud s ohledem na obsah celé ústavní stížnosti a s ohledem i na to, že stěžovatel k ústavní stížnosti připojil i usnesení Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo odmítnuto jím podané dovolání, že zjevným úmyslem stěžovatele je dosáhnout zrušení rozhodnutí všech obecných soudů zabývajících se jeho trestní věcí. Ústavní soud proto neodepřel stěžovateli ani přezkum správnosti usnesení dovolacího soudu.

Ve smyslu ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu stěžovatel navrhuje, aby vykonatelnost odsuzujícího rozsudku byla odložena.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení; Vrchní soud v Praze vyjádřil stanovisko, že s názorem stěžovatele nelze souhlasit, z trestního spisu vyplývá, že jednání stěžovatele a spoluobviněného bylo společným jednáním ve smyslu ustanovení § 9 odst. 2 trestního zákona, přičemž zákon nevyžaduje, aby ve výroku rozsudku bylo výslovně citováno, že jde o spolupachatelství; Krajský soud v Hradci Králové v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí napadeného ústavní stížností.

Po zjištění, že ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, zabýval se Ústavní soud její opodstatněností.

Z připojených spisových materiálů Ústavní soud zjistil následující:

Na stěžovatele a spoluobviněného J. V. byla podána obžaloba pro trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona, neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona, neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 trestního zákona a neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1 trestního zákona. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8.10.2002, čj. 6 T 8/2002-3885, byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy podle § 250 odst. 1, 4 a 118 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 5 let a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výroby minerálních krmiv na dobu 3 let. Obžaloby pro skutek, v němž obžaloba spatřovala trestné činy podle § 249 odst. 1 a § 249a odst. 1 trestního zákona, byl podle ustanovení § 226 písm. b) trestního řádu zproštěn; dle téhož zákonného ustanovení byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro 14 dílčích skutků trestného činu podvodu kvalifikovaného dle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona. Shodně bylo rozhodnuto i ve vztahu ke spoluobviněnému J. V.. Z podnětu odvolání stěžovatele J. V. a státního zástupce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22.7.2003, čj. 12 To 72/03-4013, zrušil částečně výrok o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona (body I. 18., 27. a 29.), výrok o trestu a částečně výrok o náhradě škody, a to shodně ve vztahu ke stěžovateli i J. V. a věc podle § 259 odst. 1 trestního řádu vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24.9.2003, čj. 6 T 8/2002-4100, napadeným ústavní stížností, byl podle ustanovení § 37a trestního zákona zrušen rozsudek téhož soudu ze dne 8.10.2002 , sp.zn. 6 T 8/2002, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22.7.2003, sp.zn. 12 To 72/2003, a to ve výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona pod body I. 1.-17., 19.-26., 28. a ve výroku o náhradě škody všem poškozeným, s výjimkou poškozených v rozsudku výslovně uvedených, a znovu bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel a spoluobviněný J. V. spáchali pokračující trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona. Dle skutkové věty rozsudku se stěžovatel a spoluobžalovaný J. V. trestného činu podvodu dopustili tím, že "v postavení společníků a jednatelů společnosti M., s.r.o., se sídlem G. J., a v postavení společníků a jednatelů společnosti JJ invest, s.r.o., se sídlem G. J., , v období od 28. srpna 1995 do ledna 1998 na různých místech ČR od různých subjektů vylákali jménem společnosti M., s.r.o. a společnosti JJ incest, s.r.o., dodání zboží, provedení služeb, poskytnutí pronájmů, provedení prací, následně vystavené faktury ve lhůtách splatnosti ani později neuhradili", a to ve vztahu k celkem 27 poškozeným subjektům v rozsudku specifikovaným, přičemž "takto konali s vědomím, že faktury nebudou ve sjednaných lhůtách uhrazeny a byli si vědomi toho, že ke splnění závazků ve smluvených lhůtách pro nedostatek finančních prostředků nedojde, čímž způsobili škodu v celkové výši 5.576.387,- Kč". Za trestný čin podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona a sbíhající se trestný čin podle § 118 odst. 1, 2 trestního zákona (rozsudek ze dne 8.10.2002, čj. 6 T 8/2002-3885) byli odsouzeni stěžovatel a spoluobžalovaný J. V. shodně k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let se zařazením pro výkon do věznice s dozorem. Dále jim byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výroby minerálních hnojiv a koupě zboží za účelem dalšího prodeje na dobu 3 let. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovateli aj. V. uložena solidární povinnost k náhradě škody poškozeným v rozsudku specifikovaným; část poškozených byla podle § 229 odst. 1, 2 trestního řádu odkázána se svými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 226 písm. b) trestního řádu byli stěžovatel a J. V. zproštěni obžaloby pro dva dílčí skutky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona.

Na základě odvolání podaných stěžovatelem a spoluobžalovaným J. V. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20.1.2004, čj. 12 To 121/03-4167, rovněž napadeným ústavní stížností, podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního řádu a § 37a trestního zákona zrušil shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ve výroku o vině trestným činem podvodu, ve výroku o trestech a o náhradě škody s tím, že podle § 259 odst. 3 trestního řádu doplnil bod I.16. skutkové věty výroku o vině a opětovně uznal stěžovatele a J. V. vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona. Poté jim uložil co do druhu, výměry i způsobu výkonu tresty totožné jako soud prvního stupně. Rovněž shodně, pouze s výjimkou jednoho poškozeného, rozhodl o náhradě škody.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítnuto.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele na trestní stíhání zákonným způsobem, na soudní ochranu a na spravedlivý proces a dospěl k závěru, že námitkám uplatněným v ústavní stížnosti nelze přisvědčit.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, že ve sdělení obvinění a ve výrocích obžaloby a soudních rozhodnutích není uvedeno, že skutek naplňující skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona spáchal ve spolupachatelstvím s J. V. a rovněž zákonné označení tohoto trestného činu je nedostatečné, neboť není citováno ustanovení § 9 odst. 2 trestního zákona.

Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatel ani v přípravném řízení ani v řízení před obecnými soudy všech tří stupňů námitku týkající se nevyjádření spolupachatelství v rozhodnutí všech orgánů činných v trestním řízení neuplatnil, tento argument uvádí až v ústavní stížnosti, a to aniž by mu cokoliv v uplatnění této výtky bránilo; proto kdyby námitka stěžovatele uplatněná v ústavní stížnosti byla důvodná, jednalo by se o novum uplatněné ex post, kterýžto postup podle přesvědčení Ústavního soudu je nepřípustný (viz např. nálezy sp.zn. III. ÚS 359/96, IV. ÚS 252/02). Ústavní soud však navíc neakceptuje právní názor stěžovatele, dle něhož skutečnost, že se stěžovatel se spoluobžalovaným J. V. dopustili jednání naplňujícího skutkovou podstatu trestného činu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona společně, měla být - pod sankcí protiústavnosti - vyjádřena ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku právní kvalifikací "spáchané ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona", a to z důvodů dále vyložených.

Na rozdíl od přípravy k trestnému činu, pokusu trestného činu nebo organizátorství, návodu a pomoci, které trestní zákon výslovně označuje za zvláštní formy trestného činu (§ 89 odst. 1 trestního zákona), spolupachatelství tuto povahu nemá a žádné zákonné ustanovení nevyžaduje, aby ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku bylo vyjádřeno - kromě popisu skutkových okolností - též výslovným právním závěrem o tom, že trestný čin spáchal obviněný jako spolupachatel. Ve srovnání s formami trestného činu upravenými v ustanoveních § 7, 8 a 10 trestního zákona, spolupachatelství podle ustanovení § 9 odst. 2 trestního zákona žádnou samostatnou formou trestného činu není, což se projevuje jednak tím, že není zmíněno v ustanovení § 89 odst. 1 trestního zákona a jednak tím, že v ustanovení § 9 odst. 2 trestního zákona je trestní odpovědnost spolupachatele vymezena tak, jako by trestný čin spáchal sám. Není proto nutné ve výroku o vině ve smyslu ustanovení § 120 odst. 3 trestního řádu při označení trestného činu výslovně uvádět, že jde o spolupachatelství a citovat ustanovení § 9 odst. 2 trestního zákona. Absence citace předmětného zákonného ustanovení nečiní výrok o vině neúplným, a tudíž ani nezákonným. Spáchání trestného činu ve spolupachatelství proto postačí vyjádřit v popisu skutku, tj. ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, neboť mimo to, že je jedním z hledisek pro ukládání trestu [§ 31 odst. 2 písm. a) trestního zákona], nemá zvláštní právní význam.

V posuzovaném případě z popisu skutku, který byl kvalifikován jako pokračující trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona, a to v obžalobě i ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku (jak je shora citováno), byť není užit přímo výraz "společně", je bez jakýchkoliv pochybností zřejmý závěr, že stěžovatel a spoluobviněný J. V. jednali jako spolupachatelé, dílčích útoků pokračujícího trestného činu se dopustili společně, byli vedeni společným záměrem získat pro obchodní společnosti jako jejich statutární zástupci neoprávněně finanční prostředky a že oba odpovídají za následek, který byl jejich jednáním způsoben.

Nedůvodná je proto i námitka stěžovatele týkající se určení výše škody, pro jejíž způsobení byl uznán vinným. V případě, kdy obvinění jednají ve spolupachatelství, nevyžaduje se, aby následek byl zapříčiněn jednáním každého z nich; odpovídají za něj společně, když tento je výsledkem jednání, na kterém se každý z nich dílčím, byť i různým, způsobem podílel. Pokud obvinění jako spolupachatelé společným jednáním způsobili škodu trestným činem, jímž byli uznání vinnými, odpovídá každý z nich za celou způsobenou škodu a jsou povinni nahradit škodu rukou společnou a nerozdílnou.

Ústavní soud připomíná, jak již opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovaní obecných soudů a vztahovat na sebe právo přezkumného dohledu nad jejich činností, neboť není vrcholem jejich soustavy, a to potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky. Takové pochybení Ústavní soud neshledal, a to i z hlediska namítaného porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 8 odst. 2 Listiny. V dané věci postupem soudů a jejich ústavní stížností napadenými rozhodnutími nedošlo ani k porušení jednoduchého práva, tj. příslušných ustanovení trestního zákona a trestního řádu, jak je shora rozvedeno.

Ústavní soud po zvážení všech okolností projednávané věci proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná.

S poukazem na uvedené skutečnosti Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Pokud se týká návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného soudního rozhodnutí, Ústavní konstatuje, že tento návrh má akcesorickou povahu, tzn., že je možno jej podat pouze ve spojení s ústavní stížností a sdílí i její osud v tom smyslu, že pokud je ústavní stížnost z důvodů zjevné neopodstatněnosti odmítnuta, je odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. listopadu 2004

JUDr. Miloslav Výborný předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.