IV. ÚS 298/09
IV.ÚS 298/09 ze dne 1. 3. 2010

N 35/56 SbNU 391
K principu důvěry ve státní akty a ochraně vlastnictví

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 1. března 2010 sp. zn. IV. ÚS 298/09 ve věci ústavní stížnosti POLÁRKA, s. r. o., IČ: 614 61 741, se sídlem Praha 4, Malá Lada 1533/7, proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 20. ledna 2006 sp. zn. O - 83936, kterým byl zamítnut stěžovatelčin rozklad a bylo potvrzeno rozhodnutí o zamítnutí návrhu na výmaz ochranné známky, a rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 29. února 2008 č. j. 9 Ca 80/2006-65 a Nejvyššího správního soudu ze dne 19. listopadu 2008 č. j. 3 As 35/2008-94, jimiž byly v této věci zamítnuty stěžovatelčina správní žaloba a kasační stížnost.
Výrok

Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19. listopadu 2008 č. j. 3 As 35/2008-94 a Městského soudu v Praze ze dne 29. února 2008 č. j. 9 Ca 80/2006-65 a rozhodnutím předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 20. ledna 2006 sp. zn. O - 83936 byl porušen čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a s čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto se uvedená rozhodnutí ruší.
Odůvodnění

I.

1. Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") byl Ústavnímu soudu předložen návrh na zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť jimi mělo dojít k narušení práv stěžovatelky zaručených v čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, jakož i v čl. 2 odst. 3, čl. 4 a 90 Ústavy.

2. Rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví (dále též jen "Úřad") ze dne 20. března 2000 sp. zn. O - 83936 byl zamítnut návrh stěžovatelky na výmaz ochranné známky "POLÁRKA" č. 187 158, vlastněné firmou Pragolaktos, a. s., (nyní ALIMPEX FOOD, a. s.). Rozhodnutím předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 1. prosince 2000 sp. zn. O - 83936-93 byl rozklad stěžovatelky zamítnut. O následné správní žalobě rozhodl, v souladu s tehdejší právní úpravou správního soudnictví, Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 24. srpna 2005 č. j. 6 A 15/2001-65 tak, že napadené rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví zrušil a věc vrátil k novému projednání (výrok I.) a žalovanému uložil povinnost uhradit stěžovatelce náhradu nákladů řízení (výrok II.).

3. Poté vydal předseda Úřadu průmyslového vlastnictví v ústavní stížnosti napadené rozhodnutí, jímž opětovně rozklad zamítl a potvrdil rozhodnutí o zamítnutí návrhu na výmaz ochranné známky "POLÁRKA" č. 187 158. O následné správní žalobě rozhodl shora citovaným rozsudkem Městský soud v Praze, který žalobu zamítl (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výroky II. a III.). Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (výrok I.) a žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí nerespektoval svůj původní rozsudek v téže věci, přestože v mezidobí nedošlo ke změnám skutkovým ani právním. V původním rozsudku, kdy rozhodoval v řízení podle § 132 s. ř. s., uložil Úřadu ověřit, zda přihláška ochranné známky "POLÁRKA" č. 187 158 byla podána v karenční lhůtě, neboť "v takovém případě by zápis napadené ochranné známky pro společnost Pragolaktos, a. s, byl proveden v rozporu se zákonem ... potom bude třeba návrhu žalobkyně na výmaz napadené ochranné známky vyhovět". Nejvyšší správní soud takové rozhodnutí vydal již za účinnosti zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochranných známkách). Ačkoliv pak předseda Úřadu shledal, že ochranná známka byla skutečně přihlášena v karenční lhůtě, rozhodl právě opačně, než jak mu ukládal rozsudek Nejvyššího správního soudu. Své rozhodnutí odůvodnil podle stěžovatelky odchylným výkladem § 52 odst. 1 poslední věty zákona č. 441/2003 Sb. Městský soud v Praze takový postup nepovažoval za nezákonný s argumentací, že Nejvyšší správní soud v době vydání zrušovacího rozsudku musel respektovat právní stav v době vydání napadeného správního rozhodnutí. Proto se necítil být rozsudkem Nejvyššího správního soudu vázán, přičemž s tímto názorem se následně ztotožnil i Nejvyšší správní soud.

5. Správní orgán i správní soudy tedy podle stěžovatelky nesprávně posoudily, který z účastníků řízení podal jako první řádnou a účinnou přihlášku ochranné známky, a tak získal prioritu. Dospěly k tomu na základě výkladu přechodného ustanovení poslední věty § 52 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb., čímž aplikovaly ústavně nepřípustnou pravou retroaktivitu zákona. Postupem správních soudů tak byla stěžovatelce upřena ochrana jejích práv, přestože ani správní orgán ani napadené rozsudky nepopírají objektivní zákonnou prioritu přihlášky stěžovatelky.

6. Stěžovatelka dále poukázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 24. října 2006 č. j. 5 A 83/2001-121, jímž bylo zrušeno jiné rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví (sp. zn. O - 88896, pro známku "POLÁRKA" č. 187 241), a to návrhem na výmaz známky zapsané stěžovatelce, k němuž Nejvyšší správní soud uvedl, že s rozhodnutím bude třeba vyčkat na výsledek řízení napadeného v ústavní stížnosti. S ohledem na ponechání ochranné známky druhému přihlašovateli proto, že pochybení její předčasné přihlášky měl konvalidovat platný zákon, nastaly dvě možnosti řešení:

- Ochrannou známku budou mít dvě společnosti [stěžovatelka a ALIMPEX FOOD, a. s., (původně Pragolaktos, a. s.)], když pro výmaz známky stěžovatelky nedává platná právní úprava podklad. V takovém případě však ztrácí vlastnictví ochranné známky jakýkoliv význam i obchodní účel, definovaný v judikátu Nejvyššího správního soudu ze dne 6. prosince 2007 č. j. 7 As 42/2007-94: "Podstata ochranné známky je založena na principu výhradní ochrany, která spočívá v tom, že zápisem ochranné známky do rejstříku vzniká výlučné právo vlastníka tuto známku užívat ve spojení s výrobky a se službami, pro které byla zapsána. Tomu pak odpovídá povinnost jiných subjektů zdržet se jakýchkoliv zásahů do práva k zaregistrované ochranné známce ...".

- Konvalidací výmazového důvodu k ochranné známce získá společnost ALIMPEX FOOD, a. s., (původně Pragolaktos, a. s.) prioritu a dojde k výmazu zápisu ochranné známky stěžovatelky. Takové řešení by bylo typickou pravou retroaktivitou zákona, a nikoliv konvalidací výmazového důvodu jednoho z přihlašovatelů. Stěžovatelka své podání uzavřela konstatováním, že nezpůsobilost přihlášky ochranné známky z důvodu podání v době trvající zákonné ochrany nelze konvalidovat bez ohledu na to, zda později platná právní úprava dobu či rozsah ochrany zkrátila nebo omezila. Není tedy přípustná ani skutečná konvalidace výmazového důvodu (§ 52 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb.), pokud v jejím důsledku dochází ke zbavení práv jiné osoby.

7. Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil za účastníka řízení předseda senátu 3 As Nejvyššího správního soudu, který uvedl, že námitky užité v ústavní stížnosti jsou obsahově shodné s námitkami stěžovatelky v kasační stížnosti, proto odkázal na rozhodnutí o ní. Dále uvedl, že Nejvyšší správní soud výklad ustanovení § 52 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb. skutečně chápe jinak než stěžovatelka, přičemž nepopírá, že se zčásti jedná o pravou retroaktivitu. Na rozdíl od stěžovatelky je však přesvědčen, že se jedná o retroaktivitu přípustnou. Citované ustanovení má stabilizovat právní poměry a poskytnout jistou míru ochrany zapsaným vlastníkům ochranné známky i v případě, kdy zápis neproběhl zcela lege artis, ale obstál by podle současného zákona. Stěžovatelka má za to, že stávající zápis ochranné známky tuto podmínku nesplňuje z důvodu daného v § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb. Tento názor však Nejvyšší správní soud nesdílí, ačkoliv si je vědom faktu, že jeho výklad přináší problémy uvedené stěžovatelkou v ústavní stížnosti, způsobené tím, že ve své době byla ochranná známka zapsána dvěma vlastníkům současně. V tomto ohledu se tedy Nejvyšší správní soud přiklání k první stěžovatelkou uvedené variantě. Pokud jde o zásah do práva stěžovatelky na vlastnictví dle čl. 11 odst. 4 Listiny, ponechává rozhodnutí o něm zcela na Ústavním soudu.

8. K ústavní stížnosti se vyjádřil rovněž Městský soud v Praze, prostřednictvím předsedkyně senátu 9 Ca. Ta uvedla, že správnost postupu soudu lze dovodit z následné kontroly provedené Nejvyšším správním soudem v řízení o kasační stížnosti. Uvedla, že podstatná pro posouzení věci byla aplikace právního stavu platného v době vydání správního rozhodnutí. Postup podle zákona č. 441/2003 Sb. nepovažuje Městský soud v Praze za protiústavní, když tento zákon naplňuje cíle mezinárodní smlouvy o známkovém právu, přijaté Českou republikou v roce 1994, to jest odstranit procesní překážky zápisu nad rámec v ní stanovený, jímž byla karenční lhůta. Ochrana vlastnického práva je předmětem nejen řízení napadeného v projednávané ústavní stížnosti, ale i dalšího, stěžovatelkou rovněž zmíněného. Proto je podle Městského soudu v Praze předčasné dovolávat se ochrany vlastnického práva, neboť není ještě definitivně rozhodnuto, který z držitelů ochranné známky má prioritu.

9. K vyjádřením podala stěžovatelka repliku, v níž ve vztahu k vyjádření Nejvyššího správního soudu konstatovala pochybnost, zda při pokračování v řízení o ochranné známce držené stěžovatelkou by jí bylo toto vlastnictví ponecháno i v případě, kdyby v jiném řízení byla známka ponechána společnosti ALIMPEX FOOD, a. s., (původně Pragolaktos, a. s.). Ve vztahu k vyjádření Městského soudu v Praze pak stěžovatelka uvedla, že ani v případě jejího úspěchu ve druhém řízení by se nestala výlučnou vlastnicí ochranné známky. Současně stěžovatelka opětovně poukázala na skutečnost, že ALIMPEX FOOD, a. s., (původně Pragolaktos, a. s.) podala přihlášku v karenční lhůtě s odůvodněním, že je právním nástupcem původního vlastníka. Skutečnosti zjištěné v řízení však popřely jednoznačný delimitační protokol, závazně vymezující aktiva a pasiva k okamžiku vzniku společnosti Pragolaktos, a. s., (nyní ALIMPEX FOOD, a. s.). Tím byl dle stěžovatelky naplněn zákonný důvod pro provedení výmazu daný v ustanovení § 4 písm. m) zákona č. 441/2003 Sb., tedy že přihláška nebyla podána v dobré víře.

10. K ústavní stížnosti se vyjádřil i předseda Úřadu průmyslového vlastnictví, který zopakoval fakta, na jejichž základě rozhodl v ústavní stížností napadeném rozhodnutí. Toto vyjádření však nepřineslo novou argumentaci či stanoviska, a proto je Ústavní soud stěžovatelce k případné replice nezasílal.

11. S ohledem na uvedená sdělení, obsahující i souhlas účastníků řízení s postupem dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, rozhodl Ústavní soud ve věci bez nařízení ústního jednání.
II.

12. Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 81/95 ze dne 10. 9. 1996 (U 22/6 SbNU 575)].

13. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť taková činnost přísluší právě obecným soudům, pod jejichž ochranou jsou podle čl. 4 Ústavy rovněž základní práva a svobody. Z ustálené a obecně dostupné judikatury Ústavního soudu je patrné, za jakých podmínek a okolností je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k řízení, které proběhlo před těmito soudy.

III.

14. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 9 Ca 80/2006, jakož i náhradního spisu Úřadu průmyslového vlastnictví sp. zn. O - 83936, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

15. Ze spisového materiálu zjistil Ústavní soud tento chronologický vývoj:

16. Dne 23. dubna 1952 byla do rejstříku ochranných známek zapsána pro ledové smetanové krémy slovní ochranná známka "POLÁRKA" č. 150 994 (dále též jen "Známka"). Naposledy byla Známka obnovena ke dni 13. dubna 1982. Posledním majitelem Známky zapsaným v rejstříku byl Mlékárenský průmysl, koncern Praha. Ten zanikl ke dni 3. ledna 1989 poté, co byl ke dni 31. prosince 1988 bez likvidace zrušen. Veškerý jeho majetek a práva, včetně Známky, přešly na Laktos Praha, s. p. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství Laktos Praha, s. p., zanikl a veškerý jeho majetek a práva přešly na základě delimitačního protokolu ke dni 1. ledna 1991 na 13 nově vzniklých podniků, včetně Laktos, s. p. Tento zbytkový podnik tak tedy získal i práva ke Známce.

17. Dne 3. listopadu 1993 podala společnost Pragolaktos, a. s., (nyní ALIMPEX FOOD, a. s.) přihlášku ochranné známky "POLÁRKA" č. 187 158. Řízení o této Známce byla přidělena sp. zn. O - 83 936, pod níž byla vydána všechna dále uvedená rozhodnutí Úřadu. Dne 3. června 1994 byla společnost Pragolaktos, a. s., (nyní ALIMPEX FOOD, a. s.) Úřadem vyzvána k odstranění nedostatků, spočívajících v nemožnosti zápisu s ohledem na běh karenční lhůty. Tato dvouletá lhůta počala běžet dnem vypršení ochrany známky (23. dubna 1992) a v jejím průběhu si mohl tuto známku nechat zapsat výhradně předchozí držitel známky, resp. jeho právní nástupce (§ 5 zákona č. 174/1988 Sb., o ochranných známkách). Dne 3. ledna 1995 byla společnost Pragolaktos, a. s., (nyní ALIMPEX FOOD, a. s.) znovu vyzvána k odstranění nedostatků, neboť Úřadu se z doručených podkladů nepodařilo zjistit konkrétní doklad prokazující právní nástupnictví této společnosti ke Známce. Dne 25. srpna 1995 byl Úřadu doručen přípis společnosti Pragolaktos, a. s., (nyní ALIMPEX FOOD, a. s.), v němž je uvedeno, že ochranná známka "POLÁRKA" č. 187 158 nezanikla neobnovením ke dni 23. dubna 1992, jak je uvedeno v rejstříku Úřadu, ale zánikem právní subjektivity majitele mnohem dříve, ke dni 3. ledna 1989. Tím koluzní lhůta uplynula počátkem roku 1991. Pouze na základě této informace pak byla společnosti Pragolaktos, a. s., (nyní ALIMPEX FOOD, a. s.) dne 7. září 1995 ochranná známka "POLÁRKA" č. 187 158 zapsána.

18. Dne 23. listopadu 1995 podala stěžovatelka k Úřadu návrh na výmaz ochranné známky "POLÁRKA" č. 187 158. Uvedla, že v souladu s § 5 zákona č. 174/1988 Sb. podala přihlášku ke Známce poté, co uplynula karenční lhůta. Jak však zjistila, ochranná známka "POLÁRKA" č. 187 158 byla v rozporu s citovaným ustanovením zapsána, ačkoliv nebylo doloženo právní nástupnictví. K tomuto návrhu vydal Úřad dne 2. července 1997 zamítavé rozhodnutí. Následně podala stěžovatelka dne 8. srpna 1997 odvolání, o kterém rozhodl předseda Úřadu dne 16. července 1999 tak, že rozklad zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Důvodem přitom bylo, že "... Jejich zánik z důvodu neobnovení zápisu je v rejstříku ochranných známek vyznačen datem 24. března 1992. Z obsahu spisu však jednoznačně vyplývá, že tyto ochranné známky zanikly nikoliv neobnovením jejich zápisu, ale z důvodu zániku právní subjektivity jejich majitele ... Mlékárenský průmysl, koncern Praha, ke dni 3. ledna 1989.".

19. S ohledem na toto rozhodnutí podala stěžovatelka dne 30. září 1999 znovu návrh na výmaz ochranné známky "POLÁRKA" č. 187 158, v němž znovu deklarovala existenci původního vlastníka Známky do 31. ledna 1994, dne zániku společnosti Laktos, s. p. I tento návrh stěžovatelky byl rozhodnutím Úřadu ze dne 20. března 2000 zamítnut. Rozklad stěžovatelka podala dne 2. května 2000. Předseda Úřadu vydal dne 1. prosince 2000 rozhodnutí, jímž rozklad zamítl a rozhodnutí Úřadu potvrdil. Opět se přitom opíral o názor, že ochranná známka "POLÁRKA" č. 187 158 zanikla ke dni 3. ledna 1989. Toto rozhodnutí stěžovatelka napadla žalobou k Vrchnímu soudu v Praze ze dne 23. února 2001. O této žalobě rozhodl, jak již výše zmíněno, Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 24. srpna 2005 č. j. 6 A 15/2001-65, jímž rozhodnutí předsedy Úřadu zrušil. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud konstatoval, že předchozí úvahy Úřadu o zániku Známky byly nesprávné. Úřad průmyslového vlastnictví odkazoval na konstitutivní účinek zápisu přechodu práv, aniž by takový princip měl oporu v tehdejší známkoprávní úpravě, když ani předchozí ani následná právní úprava z konstitutivního účinku nevycházela. Úřad ve svém rozhodování nerozlišoval přechod a převod práv ke známkám.

20. Na základě závazného právního názoru se předseda Úřadu věcí nově zabýval a dne 20. ledna 2006 vydal rozhodnutí, jímž zamítl rozklad stěžovatelky a zamítavý návrh potvrdil. V tomto rozhodnutí konstatoval Úřad, že k zániku ochranné známky "POLÁRKA" č. 187 158 došlo teprve ke dni "... 23. dubna 1992, nikoliv, jak tvrdil orgán prvního stupně řízení, zánikem posledního subjektu uvedeného jako její vlastník v rejstříku ochranných známek, tj. 3. ledna 1989. V návaznosti na tento závěr odvolacího orgánu bylo třeba konstatovat, že napadená ochranná známka byla vzhledem k datu jejího přihlášení, tj. 3. listopadu 1993, zapsána v průběhu ochranné, tzv. karenční dvouleté lhůty, tedy v rozporu s ustanovením § 5 zákona č. 174/1988 Sb., platného v době jejího zápisu do rejstříku obchodních známek ... jak vyplývá z ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb., prohlásí Úřad ochrannou známku za neplatnou, pokud byla zapsána v rozporu s ustanoveními § 4 nebo 6 tohoto zákona. Odvolací orgán konstatoval, že na rozdíl od právní úpravy obsažené v zákoně č. 174/1988 Sb., o ochranných známkách, který byl platný v době zápisu napadené ochranné známky, nebyla do zákona č. 441/2003 Sb. zahrnuta úprava ochranné, tzv. karenční lhůty ... z uvedeného vyplývá, že omezení přihlašovatelů ochranných známek, jak bylo upraveno ustanovením § 5 zákona č. 174/1988 Sb., není obsahem ustanovení § 4 ani 6 zákona č. 441/2003 Sb. ... jak vyplývá z ustanovení § 52 odst. 1 citovaného zákona, při posuzování návrhu na prohlášení ochranné známky za neplatnou z důvodu jejího rozporu se zákonem se sice posuzuje zápisná způsobilost předmětné ochranné známky, nicméně ochranná známka nebude prohlášena za neplatnou, je-li zápis v souladu s tímto zákonem.". S ohledem na uvedené tedy dospěl Úřad k závěru o absenci důvodu pro výmaz ochranné známky "POLÁRKA" č. 187 158. Následně podala stěžovatelka správní žalobu, o níž rozhodl napadeným rozsudkem Městský soud v Praze, který shledal argumentaci Úřadu jako zákonnou a správní žalobu zamítl. Rovněž i Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatelky ústavní stížností napadeným rozsudkem, v němž mimo jiné konstatoval, že v době vydání původního rozsudku se nezabýval vztahem původní a v době vydání zrušujícího rozsudku již platné právní úpravy.

IV.

21. Jak je z výše uvedeného zjevné, společnosti Pragolaktos, a. s., nyní ALIMPEX FOOD, a. s., byla zapsána ochranná známka "POLÁRKA" č. 187 158 na základě přihlášky podané v karenční lhůtě. Stěžovatelka se řídila během zákonných lhůt a přihlášku podala teprve v okamžiku, kdy známka nebyla pod ochranou. Stěžovatelka opakovaně na tuto okolnost upozorňovala a domáhala se výmazu nezákonně provedeného zápisu. Ačkoliv její argumentace byla stálá, orgány veřejné moci ji jako správnou shledaly teprve po deseti letech, v době, kdy původní právní úprava, zákon č. 174/1988 Sb., o ochranných známkách, byla nahrazena nejprve zákonem č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, a následně zákonem č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochranných známkách). Jinými slovy řečeno, nezákonnost postupu společnosti Pragolaktos, a. s., (nyní ALIMPEX FOOD, a. s.) a Úřadu byla soudem deklarována až v době, kdy jejich tehdejší postup již není jako nezákonný chápán.

22. Jak dále vyplývá z ústavní stížnosti, jakož i z vyjádření účastníků řízení, shodná ochranná známka je v držení jak společnosti ALIMPEX FOOD, a. s., (původně Pragolaktos, a. s.), tak i stěžovatelky. Za této okolnosti tedy pozbývá ochranná známka svůj účel, neboť znemožňuje princip výhradní ochrany a má přímý vliv na vlastnické právo jejích držitelů. Za této situace tedy existuje reálná možnost zrušení ochranné známky stěžovatelky (č. 187 241), i přes názor předsedy senátu 3 As Nejvyššího správního soudu. Tuto možnost konečně jako reálnou deklarovala i předsedkyně senátu 9 Ca Městského soudu v Praze ve svém vyjádření: "... Ochrana vlastnictví k předmětné ochranné známce není jen předmětem tohoto řízení, ale také, jak vyplývá z podané ústavní stížnosti a z rozhodování soudů, rovněž předmětem dalšího řízení o výmazu ochranné známky navržené vůči stěžovatelce. Posouzení ústavnosti těchto dvou konkurujících si řízení v souvislosti s platnou zákonnou úpravou a evropskými předpisy není v podobě návrhu na zrušení konkrétního ustanovení zákona předmětem ústavní stížnosti. Podstatou předmětného sporu není priorita přihlášek, ale zákonnost zápisu předmětného přihlášeného označení a posouzení návrhu stěžovatelky na výmaz ochranné známky. Stejně tak předmětem jiného sporu vedeného vůči stěžovatelce je zákonnost zápisu předmětného přihlášeného označení a posouzení oprávněnosti návrhu jiné osoby na výmaz ochranné známky. Teprve z výsledku těchto řízení vyplyne priorita přihlášeného označení a není pravdou, jak tvrdí stěžovatelka v ústavní stížnosti, že k výmazu ochranné známky stěžovatelky nedává nová zákonná úprava žádný podklad. Zákon v linii směrnice Rady ES 40/94 umožňuje odstranit nežádoucí stav z důvodu kolize s jinými právy třetích osob. Účel a podstata zápisu ochranné známky tak, jak ji vyzdvihuje stěžovatelka s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 42/2007-94, se tedy váže k právu toho vlastníka, jehož priorita přihlášky a zápis ochranné známky trvá. Jaký subjekt je tímto vlastníkem závisí na výsledcích obou řízení. Ze strany stěžovatelky tedy není případné a je předčasné dovolávat se toho, že napadeným správním rozhodnutím došlo k odmítnutí základního vlastnického práva stěžovatelky k ochranné známce.".

23. Ústavní soud je tedy postaven před problém, zda pro absenci současné právní úpravy, která by postihla protizákonné pochybení Úřadu před patnácti lety, přihlížet k reálné možnosti zkrácení vlastnických práv. Konvalidace či "promlčení" protizákonného postupu jednoho subjektu a následné poskytnutí mu ochrany práv vůči subjektu, který se choval v souladu se zákonem a opakovaně, leč bezúspěšně, na protizákonnost poukazoval, by bylo v příkrém rozporu s principem právního státu deklarovaným v čl. 1 odst. 1 Ústavy.

24. Stěžovatelka se domáhá ochrany svých práv opakovaně již od okamžiku provedení zápisu ochranné známky "POLÁRKA" č. 187 158 v roce 1995. Nelze jí přičítat k tíži změny právní úpravy, které od zahájení prvního řízení o jejím návrhu fakticky zlegalizovaly protizákonný zápis ochranné známky. Podstata jejích námitek zůstává nezměněna a v posledních pěti letech s ní souhlasí všechny zainteresované orgány veřejné moci. Nebylo vinou stěžovatelky, že orgány veřejné moci nedeklarovaly správně zásah do jejích práv včas, ani to, že její ochrana v důsledku změn zákonné úpravy pozbyla vymahatelnosti. Přesto se dostala do situace, kdy její vlastnické právo ke druhé známce je přímo ohroženo postupem v právě probíhajícím řízení.

25. Jak je z výše uvedeného patrné, návrhu stěžovatelky na výmaz ochranné známky "POLÁRKA" č. 187 158 nebylo v napadených rozhodnutích vyhověno s ohledem na absenci důvodu výmazu podle současné právní úpravy, dané v ustanovení § 4 a 6 zákona č. 441/2003 Sb. Ústavní soud má za to, že bylo plně v kompetenci Úřadu, aby prověřil, zda byly splněny všechny důvody pro poskytnutí ochrany držitele ochranné známky "POLÁRKA" č. 187 158. Případně, pokud by dospěl k závěru, že existuje důvod pro odmítnutí takové ochrany, aby se důkladně tímto problémem zabýval a svá zjištění podrobně uvedl ve svém rozhodnutí. Z rozhodovací činnosti Úřadu je patrné, že v průběhu řízení opustil svoje vlastní podklady a přiklonil se, jak se později ukázalo, k mylné teorii o zániku ochranné známky "POLÁRKA" č. 187 158 z důvodu zániku právní subjektivity jejího majitele. Ačkoliv Úřad ve výše citovaném rozhodnutí uvedl, že tato okolnost jednoznačně vyplývá z obsahu spisu, z listin, které byly předloženy Ústavnímu soudu, je patrno, že toto rozhodnutí plyne výhradně z tvrzení společnosti Pragolaktos, a. s., (nyní ALIMPEX FOOD, a. s.) z 25. srpna 1995. Do té doby se Úřad opakovaně a marně pokoušel zajistit odstranění vad přihlášky. (Zůstává otázkou, zda byly vady odstraněny ve stanovené lhůtě, což nelze z předložených podkladů ověřit. Ústavní soud si je zároveň vědom nutnosti přihlédnout i k charakteru podkladů, které obdržel - obsahu náhradního spisu, když vlastní spis se ztratil.)

26. Důvěra v rozhodovací činnost orgánů státu, ať už jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné či soudní, je jedním ze základních atributů právního státu. Snaha o nastolení stavu, kdy je možno důvěřovat v akty státu a v jejich věcnou správnost, je základním předpokladem fungování materiálního právního státu. Jinak řečeno, podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) je princip dobré víry ve správnost aktů veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci. Z ústavněprávních hledisek je proto stěží akceptovatelné, pokud orgán veřejné moci při výkonu veřejné moci autoritativně přezkoumá a osvědčí určité skutečnosti, čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, aby následně konstatoval, že ani tak není možné dříve zjištěná pochybení odstranit, resp. předchozí protiprávní stav napravit [viz též nález sp. zn. I. ÚS 544/06 ze dne 3. 12. 2007 (N 217/47 SbNU 855)].

27. V projednávaném případě sice orgány veřejné moci deklarovaly pochybení při zápisu ochranné známky "POLÁRKA" č. 187 158 pro společnost ALIMPEX FOOD, a. s., (původně Pragolaktos, a. s.), přesto však konstatovaly nutnost ochrany jejího vlastnictví, neboť protizákonný postup nelze nyní postihnout.

28. Stručně shrnuto, společnost Pragolaktos, a. s., (nyní ALIMPEX FOOD, a. s.) podala přihlášku ochranné známky "POLÁRKA" č. 187 158, přičemž svoji prioritu odvozovala od právního nástupnictví. Poté, co se jí toto nepodařilo prokázat, odvodila prioritu od vypršení lhůt ochrany. Stěžovatelka opakovaně od roku 1995 poukazovala na nesprávnost priority odvozené od obou uplatněných důvodů. Avšak teprve v roce 2005 jí dal, výše zmiňovaným rozsudkem, za pravdu Nejvyšší správní soud. Jeho rozhodnutí však přišlo v době, kdy pro další změnu právní úpravy nenašel Úřad zákonnou oporu k tomu, aby návrhu stěžovatelky vyhověl. Učinil tak za situace, kdy to byl právě po dobu několika let jeho nesprávný přístup, a následně i pětiletý "pobyt" správní žaloby stěžovatelky u Nejvyššího správního soudu, což Úřadu znemožnilo vydat stěžovatelkou požadované rozhodnutí. Pro dlouhou dobu, která uplynula od podání přihlášky ochranné známky "POLÁRKA" č. 187 158 a jež jde k tíži orgánů veřejné moci, nezohlednily tyto primární fakt, za jakých podmínek a s jakou argumentací podávala společnost Pragolaktos, a. s., přihlášku. Nezabývaly se tedy zákonem presumovanou překážkou odmítnutí ochrany pro absenci dobré víry.

29. Nyní tedy bude na Úřadu, aby posoudil, zda společnost ALIMPEX FOOD, a. s., (dříve Pragolaktos, a. s.) podala přihlášku v souladu s ustanovením § 4 písm. m) zákona č. 441/2003 Sb. Tedy, aby ověřil naplnění všech důvodů k poskytnutí, resp. k odmítnutí ochrany, včetně toho, zda přihláška byla, ve světle všech zjištění, podána v dobré víře [§ 4 písm. m) zákona č. 441/2003 Sb.]. Na správních soudech pak, pro případ pokračování v řízení, bude, aby tuto okolnost prověřily ve světle plynutí času, které stěžovatelku, uplatňující své nároky, postavilo do nevýhodné pozice.

30. S ohledem na další probíhající řízení o známce zapsané ve prospěch stěžovatelky pak bude na Úřadu i na správních soudech, aby ochranu vlastnictví, zakotvenou v čl. 11 odst. 1 Listiny, aplikovaly v souladu s právem na rovnost, přičemž není možné považovat za rovné podmínky poskytování stejné nebo dokonce vyšší ochrany subjektu, který by nabyl vlastnictví v rozporu se zákonem.

31. Z výše uvedených důvodů má Ústavní soud za prokázané, že Úřad a správní soudy ve své rozhodovací činnosti nevzaly v úvahu všechny skutečnosti, které by mohly mít vliv na ochranu vlastnického práva stěžovatelky, a to do značné míry v důsledku nepřehledné a nesprávné činnosti správního orgánu.

32. V projednávané věci pak senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že napadený postup orgánů veřejné moci zkrátil stěžovatelku v jejích shora uvedených ústavně garantovaných právech. Proto, v souladu s ustanovením § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu, zrušil rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze i předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví, jak je ve výroku uvedeno. Ke zrušení všech rozhodnutí, včetně rozhodnutí Úřadu, přistoupil Ústavní soud z důvodu procesní ekonomie a s přihlédnutím ke skutečnosti, že u dotčených orgánů veřejné moci probíhá další řízení, jehož výsledek se přímo odvíjí od výsledku tohoto řízení.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.