IV. ÚS 2972/09
IV.ÚS 2972/09 ze dne 1. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky Ing. M. M., zastoupené JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem se sídlem Bělocerkevská 1037/38, Praha 10, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 183/2006-93 ze dne 2. 8. 2006 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 16 C 423/2002-57 ze dne 16. 7. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byl dne 18. 11. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu ), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen obvodní soud ) rozsudkem č. j. 16 C 423/2002-57 ze dne 16. 7. 2004 zamítl žalobu stěžovatelky proti Československé obchodní bance, a. s. (dále jen vedlejší účastnice ) o náhradu škody ve výši 3 871 000 Kč s příslušenstvím a Městský soud v Praze (dále jen městský soud ) rozsudkem č. j. 13 Co 183/2006-93 ze dne 2. 8. 2006 toto rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. Dovolání stěžovatelky proti rozsudku městského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 4359/2007-118 ze dne 18. 8. 2009 odmítnuto, neboť dovolací soud neshledal naplnění podmínek přípustnosti dle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ) a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť její žaloba o náhradu škody byla zamítnuta v rozporu s právem. Městský soud vyslovil v odůvodnění rozsudku č. j. 13 Co 183/2006-93 ze dne 2. 8. 2006 právní názor, že vedlejší účastnice sice pochybila, když na základě stěžovatelčina příkazu k úhradě převedla peněžní prostředky z jejího běžného účtu již dne 12. 4. 2000, ačkoliv tak měla učinit až dne 18. 4. 2000, nicméně toto pochybení nebylo v příčinné souvislosti se škodou vzniklou na majetku stěžovatelky, neboť ta vedlejší účastnici v mezidobí nekontaktovala a nenařídila změnu či zrušení příkazu k úhradě. Jinými slovy řečeno, platba by byla provedena, i kdyby vedlejší účastnice s provedením příkazu vyčkala až do stanoveného data. Vzniklá škoda přitom měla spočívat v tom, že zahraniční příjemce platby si zaslané prostředky bez právního důvodu ponechal. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že vedlejší účastnice neměla právo disponovat s jejími prostředky mimo rámec zákona a smluvních ujednání, proto oprávněně očekávala, že peněžní prostředky nebudou převedeny dříve než 18. 4. 2000. O tom, že k odepsání peněžních prostředků nedojde před tímto datem, byla stěžovatelka ujištěna i při osobním jednání se zaměstnankyní vedlejší účastnice, nicméně obvodní soud návrh na provedení důkazu výslechem zaměstnanců zamítl. Dle názoru stěžovatelky mohl městský soud za daných okolností dospět k jedinému logickému závěru, a to že protiprávní jednání vedlejší účastnice bylo v příčinné souvislosti se vzniklou škodou, neboť jestliže by vedlejší účastnice při provádění příkazu k úhradě neporušila své povinnosti, ke škodě na majetku stěžovatelky by nedošlo. Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozsudek městského soudu č. j. 13 Co 183/2006-93 ze dne 2. 8. 2006 a rozsudek obvodního soudu č. j. 16 C 423/2002-57 ze dne 16. 7. 2004 svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala rovněž veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že netvoří součást soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by v důsledku vydání takového rozhodnutí současně došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, přičemž podstatu neoprávněného zásahu spatřovala v nesprávném právním posouzení věci, spočívajícím v mylném závěru městského soudu o absenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním vedlejší účastnice a vzniklou škodou.

Dle ustálené judikatury Ústavního soudu přichází porušení práva na spravedlivý proces v důsledku nesprávného právního posouzení věci v úvahu toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ( jednoduchého ) práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus) nebo jednalo li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Dle názoru Ústavního soudu však nebylo možno obecným soudům v tomto ohledu nic vytknout. Pro vznik odpovědnosti za škodu dle § 373 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, nepostačuje pouze protiprávnost jednání a vznik škody, nýbrž musí být rovněž přítomen vztah příčinné souvislosti (kauzální nexus) mezi škodou a protiprávním jednáním, což se stěžovatelce v projednávané věci nezdařilo prokázat. Stěžovatelka ostatně i ve své ústavní stížnosti toliko konstatovala, že příčinná souvislost bezpochyby existovala, aniž by však uvedla jakékoliv konkrétní skutečnosti způsobilé vyvrátit stěžejní argument městského soudu, že ke škodě na jejím majetku by došlo v totožném rozsahu i v případě, že by vedlejší účastnice předmětnou právní povinnost neporušila.

Ústavní soud shledal, že konstatování městského soudu o absenci kauzálního nexu plně odpovídalo učiněným skutkovým zjištěním a že se tento soud rovněž důsledně vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky, včetně tvrzení o průběhu jednání mezi ní a zaměstnankyní žalované (str. 6 rozsudku městského soudu). Za těchto okolností neměl Ústavní soud žádný důvod závěry, k nimž městský soud a před ním i soud obvodní (byť z odlišných důvodů) dospěl, jakkoliv přehodnocovat.

Ústavně zaručené právo na spravedlivý proces garantuje stěžovateli toliko spravedlivý průběh řízení, nikoliv skutečnost, že bude rozhodnuto dle jeho právního názoru (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 77/2000, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, nález č. 14, str. 101 a násl). Nesouhlas stěžovatelky s výsledkem řízení před obecnými soudy není tedy sám o sobě způsobilý konstituovat porušení jejích ústavně zaručených práv.

Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. prosince 2009

Vlasta Formánková předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.