IV. ÚS 2965/13
IV.ÚS 2965/13 ze dne 21. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele Ing. Jana Lukeše, právně zastoupeného advokátem Mgr. Jozefem Barátem, Matoušova 515/12, Praha 5, proti výrokům II. a III. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2013 č. j. 10 A 162/2013-23-24, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 26. 9. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení částí výše citovaného usnesení městského soudu.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatel požádal dne 17. 2. 2013 Obvodní soud pro Prahu 2 o poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Jeho žádost byla částečně odmítnuta. Proto stěžovatel podal dne 18. 3. 2013 odvolání proti rozhodnutí předsedy Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 3. 2013 sp. zn. 40 Si 52/2013 o částečném odmítnutí žádosti. Do okamžiku podání žaloby stěžovatel neobdržel jakékoliv rozhodnutí o tomto opravném prostředku. Zákonná 15denní lhůta pro vyřízení odvolání podle zákona č. 106/1999 Sb. uplynula marně, proto stěžovatel podal celkem dvě žádosti o opatření proti nečinnosti vedlejšího účastníka. Vzhledem k tomu, že tyto žádosti nebyly vůbec vyřízeny, stěžovateli nezbylo, než se ochrany proti nečinnosti vedlejšího účastníka domáhat žalobou ve správním soudnictví. Teprve po podání žaloby bylo požadované rozhodnutí vedlejšího účastníka vydáno. Stěžovatel proto dne 31. 7. 2013 vzal žalobu zpět a navrhl, aby mu soud přiznal náhradu nákladů řízení, neboť z procesního hlediska to byl vedlejší účastník, kdo zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Městský soud v Praze poté napadeným usnesením řízení zastavil, ale stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť ve věci shledal důvod zvláštního zřetele hodný dle § 60 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Podle soudu se nejednalo o účelnou obranu práv stěžovatele, ale o šikanózní lpění na formálním dodržení zákonné procedury, neboť požadované informace mu byly poskytnuty v souvislosti s jinou jeho žádostí. Stěžovatel je toho názoru, že Městský soud v Praze porušil jeho právo na spravedlivý proces, neboť úmysl aplikovat moderační právo soudu nedala ve věci rozhodující soudkyně stěžovateli nijak najevo a tento se tedy nemohl účinně bránit proti nepřiznání nákladů řízení. Stěžovatel se o úmyslu soudkyně dozvěděl až ze soudního rozhodnutí, které tak pro něj bylo překvapivé. Za situace, kdy nelze podat kasační stížnost ve věci nákladů řízení, může stěžovatel své námitky stran moderačního práva soudu vznést poprvé až v předmětné ústavní stížnosti. Výše uvedeným postupem tak mělo dojít k zásahu do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces, jenž je mu garantován čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud znovu poukazuje na svoji již konstantní judikaturu, podle které není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

V dané věci se jedná o problematiku nákladů řízení, která, jak Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře konstatuje, není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť sám spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. I. ÚS 30/02). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi teprve v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat například v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona (srov. např. I. ÚS 633/05). Pochybení daného rázu však Ústavní soud nezjistil.

Ústavní soud, vědom si závěrů své judikatury, dle níž je třeba poskytnout v případě aplikace moderačního práva soudu na náklady řízení, účastníkům řízení procesní prostor pro vyjádření se k takovému postupu, dospěl k závěru, že v předmětném případě nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Stěžovateli je třeba dát zapravdu v tom smyslu, že pokud chtěla ve věci rozhodující soudkyně aplikovat ustanovení § 60 odst. 7 s. ř. s., musela si být vědoma toho, že proti nákladům řízení není v dané věci přípustná kasační stížnost, a proto měla stěžovateli poskytnout procesní prostor pro vyjádření se stran aplikace výše citovaného ustanovení. Tuto skutečnost je třeba městskému soudu vytknout.

Na druhou stranu však Ústavní soud již v minulosti dovodil, že ne každé porušení práva představuje současně i zásah do základních práv a svobod účastníka řízení. V každém jednotlivém případě je třeba zkoumat konkrétní okolnosti případu, které mohou mít vliv na konečné posouzení věci. Jinými slovy řečeno, je třeba se zabývat tím, zda v tom kterém případě skutečně došlo k zásahu do základních práv a svobod v materiálním slova smyslu a zda by případná kasace napadeného rozhodnutí vedla nebo alespoň potencionálně mohla vést k nápravě věci. Domáhá-li se stěžovatel kasace nákladového výroku II., nutno konstatovat, že s ohledem na předmět řízení nelze očekávat, že nepřiznání nákladů řízení by pro stěžovatele znamenalo tak intenzivní zásah do jeho práv, že by bylo lze hovořit o zásahu do jeho ústavně zaručených práv. Stejně tak nelze považovat za zásah do základních práv a svobod stěžovatele výrok III. napadeného usnesení městského soudu, neboť jím de facto dochází k jeho obohacení a otázka zásahu je tak zcela irelevantní.

Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky upravovat řízení, která proběhla před obecnými soudy a dohledávat jakákoliv pochybení či nezákonnosti napadených rozhodnutí. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody, což se však dle mínění Ústavního soudu v předmětném případě nestalo.

Za daného stavu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 21. listopadu 2013

Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.