IV. ÚS 2961/11
IV.ÚS 2961/11 ze dne 4. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele L. P., zastoupeného Mgr. MUDr. Pavlem Strejcem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Sokolově, 5. května 655, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. srpna 2011 č. j. 7To 114/2011-212 a proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 28. února 2011 č. j. 1T 145/2010-158, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 28. února 2011 č. j. 1T 145/2010-158 byl v bodě I. výroku uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), v bodě II./ 1, 2 výroku přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3 tr. z. a podle § 205 odst. 2 tr. z. a v bodě III. výroku ze spácháni přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. z. a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Dále mu byla uložena povinnost nahradit škodu poškozeným, a to L. P. částku ve výši 10 000,- Kč, J. B. částku ve výši 5 850,- Kč, A. C. částku ve výši 300,- Kč, Zemědělské společnosti, s. r. o. částku ve výši 61 000,- Kč a M. B. částku ve výši 12 000,- Kč. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, Krajský soud v Ostravě však usnesením ze dne 3. srpna 2011 č. j. 7To 114/2011-212 odvolání stěžovatele zamítl. Stěžovatelem v ústavní stížnosti zmiňované dovolání nebylo v posuzované věci podáno.

3. Stěžovatel napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká, že vychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu. K údajně spáchanému přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. z. stěžovatel namítá, že nebylo prokázáno, že v době uzavírání smluv o dílo měl úmysl sjednané práce neprovést, což mohl potvrdit i svědek přítomný telefonické objednávce materiálu k provedení smlouvy o dílo. K přečinu krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. z. stěžovatel uvádí, že nevlastnil a neřídil vozidlo, kterým byl odtažen odcizený přívěsný vozík. P. K., který skutek spáchal, jednal pouze z vlastní iniciativy a druhou osobu, jež seděla při odcizování vozíku v osobním automobilu vedle řidiče P. K., svědek M. Z. nedokázal identifikovat. Stěžovatele usvědčující výpověď P. K. byla podle stěžovatele vedena snahou mu škodit. K přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. z. pak stěžovatel uvádí, že odcizený nepojízdný nákladní automobil nabyl v dobré víře na základě kupní smlouvy a byl tedy jeho vlastníkem, což mohl svědecky potvrdit výslech R. Š. Soudy však neprovedení tohoto důkazu a některých dalších stěžovatelem navrhovaných důkazů dostatečně neodůvodnily. Nedostatečné zjištění skutkového stavu založilo nepřezkoumatelnost rozhodnutí obecných soudů a jejich protiústavnost z hlediska práva na spravedlivý proces. Stěžovatel proto v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

4. Podanou ústavní stížnost stěžovatel doplnil podáními ze dne 27. 1. 2012 a 10. 4. 2012, jež nebyly sepsány jeho právním zástupcem. V podání uvádí další skutečnosti, které nebyly předmětem jednání v posuzovaném řízení před obecnými soudy. Ústavní soud se proto jimi nemohl zabývat.
II.

5. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 1T 145/2010.

6. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v zásadě pouze polemizuje s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, přičemž uplatňuje argumentaci obsahově totožnou s onou, jíž se bránil již v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby a v podaném odvolání a s níž se již obecné soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly. Stěžovatel se tak domáhá ze strany Ústavního soudu přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčovat opodstatněnosti jeho právního názoru. Uvedeným postupem staví stěžovatel Ústavní soud do role další opravné instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy České republiky) a proto není v zásadě oprávněn bez dalšího zasahovat do rozhodování těchto soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")(.

7. Meritum ústavní stížnosti představují námitky stěžovatele k hodnocení důkazů a k neprovedení důkazů stěžovatelem navrhovaných. K těmto jeho námitkám Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i námitky stěžovatele k neprovedení důkazů výslechem svědka R. Š. a svědka, který byl přítomen telefonické objednávce materiálu k provedení smlouvy o dílo, jakož i námitky k hodnocení věrohodnosti výpovědi P. K. Ústavní soud zjišťuje, že jak nalézací, tak i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně uvedly, proč se nezabývaly stěžovatelem navrhovanými důkazy a na jakých skutkových zjištěních stojí jejich právní závěry. Na základě přesvědčivě zjištěného skutkového stavu dospěly oba obecné soudy k jednoznačnému závěru o stěžovatelově vině ze spáchání předmětných trestných činů (viz č. l. 162-165, 214-216).

8. Ústavnímu soudu nenáleží ve smyslu shora zmíněné zásady volného hodnocení důkazů provádět přehodnocení dokazování, jež obecné soudy provedly. V úvahu takové přezkoumání a přehodnocení dokazování obecných soudů přichází pouze v případě, zjistí-li libovůli v jejich postupu, tj. pokud v soudním rozhodování jsou obecnými soudy vyvozená skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].

9. Ústavní soud ze spisového materiálu ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné a důkladné dokazování opravňující soudy rozhodnout a konstatuje, že odvolací soud se stěžovatelovými námitkami v rozhodnutí o odvolání podrobně zabýval. V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že řízení u soudu prvního stupně nebylo zatíženo žádnými vadami, které by mohly mít vliv na řádné objasnění věci nebo na možnost uplatnění práva na obhajobu, ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně, jenž vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, jaká z nich vyvodil skutková zjištění a následně i právní závěry. Podrobně se pak odvolací soud zabýval i jednotlivými námitkami, které stěžovatel uplatnil ve svém odvolání a jež zčásti opakuje i ústavní stížnost, a shledal návazně stěžovatelovu obhajobu jako nedůvodnou a účelovou. Vyjádřil se i ke stěžovatelem navrhovaným důkazům výslechem svědků, jež s ohledem na provedené dokazování před soudem prvního stupně shledal nadbytečnými. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí pro jím tvrzený nesouhlas se závěry obecných soudů žádné relevantní ústavněprávní argumenty, jimiž by se mohl Ústavní soud zabývat a které by přisvědčovaly stěžovatelem tvrzenému zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. Nesouhlas stěžovatele s právním názorem soudu nezakládá sám o sobě důvod k ústavní stížnosti.

10. Jak Ústavní soud opakovaně uvádí ve svých rozhodnutích, je rozsah práva na spravedlivý proces třeba chápat jako zajištění práva na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupují-li obecné soudy v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a jsou-li jejich rozhodnutí řádně odůvodněna, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.

11. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by svědčilo pro jeho zásah a proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. června 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.