IV. ÚS 2961/09
IV.ÚS 2961/09 ze dne 3. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. E. B., zastoupeného JUDr. Ludvíkem Bergmannem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Hořice, nám. Jiřího z Poděbrad 226, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. září 2009 č. j. 38 Co 26/2009-192 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 26. listopadu 2008 č. j. 10 C 158/2007-154, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. listopadu 2009, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel namítal, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a do práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou domáhal zaplacení 6 083,51 Kč po žalovaném Pivovaru Náchod, a. s. (dále jen "žalovaný"), z titulu nezaplaceného zákonného úroku z prodlení. Okresní soud v Náchodě (dále jen "okresní soud") nejprve rozsudkem ze dne 14. listopadu 2007 č. j. 10 C 158/2007-51 žalobě vyhověl. K odvolání účastníků Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 20. března 2008 č. j. 38 Co 8/2008-79 rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Krajský soud vyslovil právní závěr, že pohledávka stěžovatele za žalovaným existuje, stejně tak existuje pohledávka žalovaného za stěžovatelem a je způsobilá k započtení. Okresní soud pak rozsudkem ze dne 26. listopadu 2008 č. j. 10 C 158/2007-154 žalobu zamítl a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 41 419,- Kč. Krajský soud na základě odvolání podaného stěžovatelem rozsudkem ze dne 3. září 2009 č. j. 38 Co 26/2009-192 rozsudek okresního soudu ve věci samé jako věcně správný potvrdil a změnil jej ve výroku týkajícího se náhrady nákladů řízení tak, že stěžovateli uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení před okresním soudem ve výši 41 125,- Kč. Dále krajský soud uložil stěžovateli nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 6 188,- Kč.

Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy a tvrdil, že napadené rozhodnutí okresního soudu je věcně nesprávné co do skutkových zjištění i právního posouzení. Napadené rozhodnutí krajského soudu pak podle názoru stěžovatele vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, a jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. Na podporu svých tvrzení stěžovatel poukázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na rozhodnutí vydaná pod sp. zn. I. ÚS 4/04 a judikáty uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sb. n. u. ÚS") pod č. 32/2004, 37/2002 a zejména pod č. 64/1998.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti je toliko polemika stěžovatele s rozhodovacími důvody obecných soudů. Stěžovatel uvádí námitky, které již uplatnil v provedeném soudním řízení, a očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu za situace, kdy dovolání není přípustné [§ 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se žalobou i podanými opravnými prostředky stěžovatele zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná a argumentačně přesvědčivá a v závěrech ve věci rozhodujících soudů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry ve věci rozhodujících soudů přitom nepřekročila rámec podústavního práva. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Z obecně dostupné judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že článek 6 odst. 1 Úmluvy, stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy, a ani nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, neboť toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (viz rozsudky Pesti a Frodl proti Rakousku ze dne 18. ledna 2000, García Ruiz proti Španělsku ze dne 21. ledna 1999 in ASPI). Rovněž z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy) vyplývá jak zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v § 132 o. s. ř., tak i právo soudu rozhodnout, které z navrhovaných důkazů provede, upravené v § 120 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 56/95, Sb. n. u. ÚS, svazek 4, nález č. 80, str. 259). Pokud pak stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy vyvodily z dokazování, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou ani Úmluvou.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají.

K namítanému porušení čl. 90 Ústavy, které obecně soudům ukládá povinnost zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům před soudem, k tomu Ústavní soud již nejednou judikoval, že citované ustanovení přímo negarantuje základní práva a svobody, neboť v podstatě upravuje jen principy činnosti soudů, byť s právem na spravedlivý proces (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), jehož porušení však nebylo shledáno, významně souvisí.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2009

Vlasta Formánková předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.