IV. ÚS 2958/13
IV.ÚS 2958/13 ze dne 11. 2. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Romany Svobodové, zastoupené Mgr. Jiřím Jaruškem, advokátem se sídlem na adrese České Budějovice, Radniční 7a, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. června 2013 č. j. 8 Co 684/2013-294, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 25. září 2013, stěžovatelka podle ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. června 2013 č. j. 8 Co 684/2013-294 v části, ve které bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení, pro porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces a na právní pomoc podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") sp. zn. 9 C 41/2009 bylo zjištěno, že žalobou doručenou okresnímu soudu dne 12. ledna 2009 se stěžovatelka domáhala proti žalované Evě Bečvářové (dále jen "vedlejší účastnice řízení") zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem v k. ú. Temelín. Rozsudkem okresního soudu ze dne 7. června 2012 č. j. 9 C 41/2009-255 bylo spoluvlastnictví účastnic řízení k předmětným nemovitostem zrušeno (odstavec I.), vypořádáno tak, že se nařizuje jejich prodej a výtěžek z něj se rozdělí podle velikosti spoluvlastnických podílů (odstavec II.) a rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. (odstavec III.). Proti rozsudku okresního soudu podala odvolání stěžovatelka, a to do výroků pod body II. a III. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací usnesením napadeným ústavní stížností ve výroku pod bodem I. v důsledku částečného zpětvzetí odvolání stěžovatelkou co do napadeného odstavce II. napadeného rozsudku, odvolací řízení v této části zastavil, pod bodem II. potvrdil napadený rozsudek v odstavci III. výroku o náhradě nákladů řízení a pod bodem III. uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8 724 Kč.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti krajskému soudu vytýkala nesprávnou aplikaci § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť podle odborné literatury má v případě žaloby s eventuálním petitem ve věci plný úspěch žalobce tehdy, jestliže soud uznal v plném rozsahu za opodstatněný eventuální petit, i když nevyhověl žalobě v jejím primárním petitu a žalovaný jen tehdy, jestliže soud nevyhověl žalobě ani v primárním petitu, ani v žádném z eventuálních petitů. Stěžovatelka rovněž považuje za zjevně nesprávný způsob, jakým krajský soud stanovil tarifní hodnotu úkonu, z níž vycházel při vyčíslení náhrady nákladů odvolacího řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. K tomu nad rámec vznesených námitek stěžovatelka uvedla, že krajský soud jí nezaslal písemné vyjádření vedlejší účastnice řízení k podanému odvolání, v důsledku čehož neměla možnost se s tímto podáním seznámit a eventuálně se k němu dále vyjádřit. Tím podle názoru stěžovatelky byla narušena kontradiktornost odvolacího řízení. Stěžovatelka proto navrhovala zrušení usnesení krajského soudu co do výroku pod bodem II., kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v odst. III. výroku o náhradě nákladů řízení, a dále ve výroku pod bodem III., kterým byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit náklady odvolacího řízení. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu vydané pod sp. zn. II. ÚS 2811/08 a II. ÚS 598/2000.

Ústavní soud doručil podanou ústavní stížnost krajskému soudu a vedlejší účastnici řízení (§ 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 21. listopadu 2013 uvedl, že rozhodoval nikoliv meritorně (o zastavení odvolacího řízení a o nákladech řízení) a nepotřeboval v souladu se zákonem věc projednávat ústní formou [§ 214 odst. 2 písm. a) a písm. e) o. s. ř.]. V odvolacím řízení vycházel z dosavadního obsahu soudního spisu a proto má za to, že pro stěžovatelku nemohlo být rozhodnutí odvolacího soudu ničím překvapivé. O skutečnosti, že krajský soud bude rozhodovat mimo ústní jednání, byl zástupce stěžovatelky vyrozuměn v rámci odročení původně plánovaného ústního jednání, přičemž právní zástupce stěžovatelky měl kdykoli možnost do soudního spisu nahlédnout a činit si z něj výpisy a opisy (§ 44 o. s. ř.). V dané procesní situaci zákon nepřikazoval krajskému soudu doručit stěžovatelce vyjádření protistrany a nezbytnost úkonu nelze dovodit zvláště tehdy, rozhoduje-li soud druhého stupně ve shodě se zákonem bez ústního jednání a nikoli o meritorním výroku, na základě nikoli nových skutečností významných co do úspěchu či neúspěchu účastníků ve sporu, nadto tehdy, kdy vyjádření protistrany s návrhem na potvrzení napadeného nákladového výroku je úkonem stručným a obsahově opakuje důvodovou argumentaci soudu prvního stupně. Ohledně použití § 142 o. s. ř. krajský soud plně odkázal na důvody svého napadeného usnesení a zdůraznil, že v otázce nákladů řízení se nelze řídit dogmatickými komentáři k procesnímu předpisu, ale úvahami, které se odvíjí od konkrétního případu a jeví se i s ohledem na vztahy účastnic jako řešení spravedlivé. Z uvedených důvodů krajský soud navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Vedlejší účastnice řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 13. prosince 2013 uvedla, že napadené rozhodnutí shledává za věcně správné, jeho vydáním nedošlo k porušení žádného základního práva stěžovatelky a navrhla, aby ústavní stížnost byla nálezem zamítnuta. S odkazem na ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu pak vedlejší účastnice řízení navrhla, aby Ústavní soud uložil stěžovatelce povinnost nahradit zcela vedlejší účastnici jí vzniklé náklady v řízení před Ústavním soudem.

Ústavní soud doručil citovaná vyjádření stěžovatelce, která ve své replice ze dne 28. ledna 2014 v podstatě zopakovala svá tvrzení uvedená v ústavní stížnosti. Krajskému soudu vytýkala stručnost v jeho argumentaci k aplikaci ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. a vedlejší účastnici řízení vytýkala skutečnost, že ve svém vyjádření nijak nereagovala na hlavní důvody podané ústavní stížnosti (tedy, že stěžovatelka byla v řízení úspěšná, protože soud vyhověl sekundárnímu petitu její žaloby, že odvolací soud nesprávně stanovil tarifní hodnotu pro výpočet náhrady nákladů řízení a že odvolací soud neseznámil stěžovatelku s vyjádřením vedlejší účastnice řízení k podanému odvolání).

Předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, která vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3).

Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. V opačném případě by byla ústavní stížnost podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Před nabytím účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se uvedený princip neuplatnil bezvýjimečně. Stěžovatel totiž nebyl povinen vyčerpat mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 83/2004 Sb.). Bylo jen na jeho rozhodnutí, zda takovýto prostředek [v praxi se jednalo zjevně o dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2012] využije. Právní úprava dovolání a s ní související úprava podmínek přípustnosti ústavní stížnosti doznala však s účinností od 1. ledna 2013 podstatných změn v souvislosti s přijetím již zmiňovaného zákona č. 404/2012 Sb. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., je nyní stěžovatel povinen vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. To znamená, že musí vyčerpat i dovolání, jehož přípustnost (mimo jiné) závisí na posouzení podmínek uvedených v § 237 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb.

Ústavní soud v této souvislosti vyslovil názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (blíže k této otázce srov. podrobně odůvodněné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. března 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

V projednávané věci je pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti určující v souladu s přechodnými ustanoveními čl. II odst. 1 a 7. a čl. IV odst. 1 zákona č. 404/2012 Sb. právě nová právní úprava, neboť k vydání stěžovatelkou napadeného rozhodnutí odvolacího soudu došlo po 1. lednu 2013. Poslední prostředek k ochraně práva stěžovatelky představuje tedy v části ústavní stížnosti, která směřuje do výroku pod bodem II., kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v odst. III. výroku o náhradě nákladů řízení v řízení před soudem prvního stupně, dovolání které, aby se mohl Ústavní soud vůbec ústavní stížností stěžovatelky zabývat, je třeba vždy (pokud procesní předpisy jeho přípustnost nevylučují) vyčerpat. Dovolání podle § 237 o. s. ř. je totiž přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013 sp. zn. 29 ICdo 34/2013 in www.nsoud.cz).

Jestliže soudy nižších stupňů rozhodly, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, je pro posouzení, zda napadeným výrokem o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, dále určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto odepřeli. Z obsahu soudního spisu se ze závěrečného návrhu stěžovatelky ze dne 4. května 2012 podává, že stěžovatelka požadovala náhradu nákladů řízení celkem ve výši 74 800 Kč včetně DPH (č. listu 195 a 206) a vedlejší účastnice řízení pak navrhovala, aby soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (č. listu 219 a 223). Z obsahu soudního spisu ani z ústavní stížnosti se pak nepodává, že by stěžovatelka dovolání ve věci podala.

Z uvedeného plyne, že v části ústavní stížnosti, ve které stěžovatelka napadá výrok pod bodem II. napadeného usnesení, tj. výrok kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu v odst. III. výroku o náhradě nákladů řízení, je ústavní stížnost nepřípustná, neboť předmětem plnění byla částka převyšující 50 000 Kč a stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv ukládá [§ 43 odst. 1 písm. e) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]

Pokud se týká výroku krajského soudu uvedeného pod bodem III. napadeného rozhodnutí, kterým bylo stěžovatelce uloženo zaplatit vedlejší účastnici řízení na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8 724 Kč, zde je nutno připomenout, že stěžovatelka krajskému soudu vytýká, že vedlejší účastnici řízení byla přiznána nedůvodně vysoká náhrada nákladů odvolacího řízení.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí v části napadající výrok krajského soudu o uložené povinnosti k náhradě nákladů odvolacího řízení z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že v posuzovaném případě po zvážení konkrétních okolností považuje v této části ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud již opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se mohou účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) a ze dne 3. února 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11 in http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Připouštěnou výjimku představují situace, kdy vady rozhodnutí dosahují kvalifikované intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ústavní soud je tedy oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti, obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud dal rovněž ve své dosavadní rozhodovací praxi [kupř. nález Ústavního soudu ze dne 17. března 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583)] opakovaně najevo, že v případech tzv. bagatelních sporů, tedy sporů, u nichž nedochází na straně stěžovatele k podstatné újmě, takováto rozhodnutí soudu lze úspěšně napadat ústavní stížnosti jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Z dřívější rozhodovací praxe se jedná například o situace, kdyby se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tj. např. své rozhodnutí vůbec neodůvodnily, pominuly ve věci rozhodující skutečnosti, nebo by se odůvodnění rozhodnutí příčilo pravidlům logiky, bylo by výrazem přepjatého formalismu či jiného extrémního vybočení z obecných principů spravedlnosti. V posuzovaném případě však Ústavní soud takové pochybení neshledal.

K námitce stěžovatelky, že jí krajský soud nedoručil písemné vyjádření vedlejší účastnice řízení k podanému odvolání, lze uvést, že jak z ustanovení § 210 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, odvolání proti usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, doručí předseda senátu těm účastníkům, jejichž práv a povinností se týká, je-li to s ohledem na okolnosti případu či povahu věci vhodné a účelné. Toto ustanovení lze analogicky aplikovat i na daný případ v souvislosti s nedoručením vyjádření vedlejší účastnice řízení stěžovatelce.

Ústavní soud se k ústavně souladnému výkladu uvedeného ustanovení vyjádřil v řadě svých nálezů (týkajících se rozhodování o nákladech řízení), v nichž uvedl, že dotčená ustanovení občanského soudního řádu mají být v každém jednotlivém občanskoprávním procesu interpretována způsobem, který nezkrátí ústavní procesní práva účastníků sporu. Tato ustanovení nelze vykládat formalisticky, neboť usnesením o náhradě nákladů řízení se konstruuje vynutitelný peněžitý závazek, o který se zmenšuje majetek účastníka řízení. Rozhodnutí se tak bezprostředně dotýká vlastnického práva účastníka řízení a je způsobilé vlastnické právo omezit, případně dokonce neústavně porušit. Nicméně podle konstantní judikatury Ústavního soudu i v případech týkajících se nákladů řízení, je nutné, aby soudy "s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci" vážily vhodnost a účelnost doručení stejnopisu odvolání ostatním účastníkům řízení. Za situace, kdy dosavadní vývoj sporu, povaha napadeného rozhodnutí a argumenty uváděné v odvolání naznačují, že eventuální vyjádření účastníků k podanému odvolání nemohou ovlivnit druhoinstanční rozhodnutí, není soud povinen doručit odvolání podané do výroku o nákladech řízení ostatním účastníkům, aby měli stejnou možnost k uplatnění svých práv [srov. např. nález ze dne 25. ledna 2007 sp. zn. III. ÚS 191/06 (N 14/44 SbNU 183), usnesení ze dne 19. prosince 2007 sp. zn. III. ÚS 431/07 a další in http://nalus.usoud.cz].

Ústavní soud se již dříve v nálezu ze dne 26. září 2005 vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 310/05 (N 180/38 SbNU 443; in http://nalus.usoud.cz), zabýval návrhem na zrušení ustanovení § 210 odst. 1 o. s. ř. ve slovech "ve věci samé" a ustanovení § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. ve slovech "odvolání se týká toliko nákladů řízení". Uvedený návrh však Ústavní soud neshledal důvodným. Aniž Ústavní soud v souladu se svou judikaturou přistoupil ke zrušení citovaných ustanovení, usměrnil interpretaci těchto ustanovení ústavně konformním způsobem; dotčená ustanovení občanského soudního řádu mohou být v každém jednotlivém občanskoprávním procesu interpretována způsobem, který nezkrátí procesní práva účastníků sporu.

Právní řád a jeho interpretace Ústavním soudem tedy zachovává soudům prostor, aby ve svých rozhodnutích zohlednily nejen okolnosti průběhu řízení, ale i případné chování účastníků a jejich poměry konstituované ještě před jeho zahájením. Jestliže z předchozího průběhu řízení a z podaného odvolání je zřejmé, že případné vyjádření protistrany by s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci nemohlo nijak přispět k objasnění věci a k rozhodování odvolacího soudu, není zapotřebí trvat na doručení jeho stejnopisu ostatním účastníkům.

V posuzovaném případě, po zvážení konkrétních okolností projednávané věci, Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil. Stěžovatelka měla dostatečnou možnost uplatnit svoje procesní práva a kolizi napadeného rozhodnutí s odkazovaným právem na spravedlivý proces a na právní pomoc Ústavní soud neshledává.

Uvedené závěry nejsou ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu, na které stěžovatelka v ústavní stížnosti odkázala, neboť na nyní projednávaný případ nedopadají.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout z části jako návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a z části jako zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

K návrhu vedlejší účastnice řízení na uložení povinnosti stěžovatelce nahradit jí vzniklé náklady v řízení před Ústavním soudem Ústavní soud konstatuje, že neshledal podmínky pro postup podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, proto návrhu nevyhověl a náhradu nákladů řízení za právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnici řízení nepřiznal.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 11. února 2014

Vladimír Sládeček v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.