IV. ÚS 2957/09
IV.ÚS 2957/09 ze dne 8. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 8. dubna 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti 1) J. P. a 2) V. P., obou zastoupených JUDr. Tomášem Udržalem, advokátem, AK se sídlem v Pardubicích, Smilova 386, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008 čj. 33 Cdo 3053/2009-301, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2008 čj. 25 Co 152/2007-246 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 12. 2002 čj. 4 C 375/2001-110 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 13. 11. 2009 a doplněným dne 28. 1. 2010 se J. P. a V. P. (dále jen "žalovaní" případně "stěžovatelé") domáhali, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími obecných soudů (vydanými v řízení o zaplacení částky 1.200.000 Kč s příslušenstvím z titulu půjčky) bylo porušeno jejich právo na spravedlivý soudní proces zaručené čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen Ústava"), čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a aby tato rozhodnutí zrušil.

II.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 4 C 375/2001 vyplývají následující skutečnosti.

Dne 4. 12. 2002 nalézací soud uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně ve stanovené lhůtě žalobci částku 1.200.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II., III. a IV.).

Dne 24. 4. 2008 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudek nalézacího soudu ze dne 4. 12. 2002 ve výroku ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky navzájem potvrdil, ve výrocích o soudním poplatku a o náhradě nákladů řízení státu změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Dne 26. 8. 2008 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalovaných odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).

III.

V ústavní stížnosti stěžovatelé polemizovali s názorem dovolacího soudu o absenci zásadního právního významu dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a vyjádřili názor, že takovou otázku nastolili svým tvrzením o vědomosti žalobce, že při uzavírání smlouvy (jejíž existenci popírali) jednali jako zmocněnci J. K. dle plné moci ze dne 17. 6. 1998. K porušení práva na spravedlivý proces došlo dle jejich názoru také tím, že celé rozsáhlé dokazování ve věci provedl odvolací soud, čímž jim odňal možnost řádného odvolacího přezkumu.

Nalézací soud, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na důvody uvedené v jeho rozsudku ze dne 4. 12. 2002 čj. 4 C 375/2001-110, rozsudku odvolacího soudu ze dne 24. 4. 2008 čj. 25 Co 152/2007-246 a usnesení dovolacího soudu ze dne 26. 8. 2009 čj. 33 Cdo 3053/2009-301.

IV.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
IV.a)

K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces odmítnutím dovolání dovolacím soudem

Ústavní soud úvodem připomíná obecné principy své judikatury ve vztahu k mimořádným opravným prostředkům. V nálezu ze dne 21. 7. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2533/07 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) uvedl, že právo na dovolání, resp. na mimořádný opravný prostředek, není ústavně zaručeno a pokud existuje, jde nad rámec ústavně zaručených procesních práv (srov. usnesení ze dne 18. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 298/02, Sb. n. u., sv. 26, str. 381). Zároveň však traktoval, že rozhodování soudu, ať už jde o rozhodování v řízení o řádném nebo mimořádném opravném prostředku, se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce.

V nálezu ze dne 14. 3. 2005 sp. zn. IV. ÚS 343/04 (Sb. n. u., sv. 36, str. 581) Ústavní soud rozvedl na příkladu konkrétních rozsudků, že Evropský soud pro lidská práva opakovaně potvrzuje, že čl. 6 Úmluvy sice nenutí smluvní státy vytvářet odvolací nebo kasační soudy, nicméně pokud takové soudy existují, musí respektovat garance čl. 6 Úmluvy, včetně účinného práva účastníků na přístup k soudům za účelem rozhodnutí o jejich "občanských právech nebo závazcích" (srov. rozsudek ze dne 19. 12. 1997 ve věci Brualla Gómez de la Torre proti Španělsku, stížnost č. 26737/95, odst. 37, dostupný na http://www.echr.coe.int/). Způsob, jakým se principy spravedlivého procesu aplikují v řízení před odvolacími nebo kasačními soudy, závisí na zvláštní povaze těchto řízení; musí být ovšem vždy přihlíženo k řízení jako celku a úloze dotčeného soudu v něm; podmínky přípustnosti dovolání mohou být přísnější než pro běžné odvolání.

Ústavní soud tak má za nepochybné, že samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku nepožívá ústavněprávní ochrany, jinými slovy není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu komponoval. To však nezbavuje dovolací soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky přípustnosti mimořádného opraveného prostředku s ohledem na požadavky vyplývající ze základního práva na spravedlivý proces, zejména pokud jde o právo na přístup k soudu.

V projednávaném případě stěžovatelé podali dovolání z důvodu dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož přípustnost dovozovali z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve znění platném do 30. 6. 2009). Dovolací soud svůj závěr o nepřípustnosti dovolání založil na zjištění, že byť stěžovatelé v dovolání avizovali použití dovolacích důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm, a) a b) o. s. ř., ve skutečnosti - jak vyplývalo z obsahu dovolání - tyto dovolací důvody neuplatnili. Podstatu jejich námitek totiž tvořily výtky týkající se nesprávně a neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů; výtka nesprávnosti právního posouzení věci byla založena výlučně na kritice správnosti a úplnosti skutkových zjištění.

Po posouzení obsahu dovolání Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí dovolacího soudu je dostatečně odůvodněno a nelze je považovat za svévolné. Odmítnutím dovolání proto nedošlo k porušení základního práva na přístup k dovolacímu soudu jako součásti širšího základního práva na spravedlivý proces.

V dané souvislosti Ústavní soud konstatuje, že s otázkou pasivní věcné legitimace se odvolací soud vypořádal na str. 4 svého rozhodnutí ze dne 24. 4. 2008.

IV.b)

K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzení věci nalézacím a odvolacím soudem

Podstatnou část odůvodnění ústavní stížnosti tvoří rekapitulace obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu a skrytá polemika s jejich skutkovým posouzením a právním závěry.

V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)]; jeho rolí je (mj.) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná.

Pokud nezjistí extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby do procesu dokazování zasahoval, a to ani tehdy, pokud by mohl mít za to, že jiné hodnocení důkazů by bylo přiléhavější. Rozhodovací praxe Ústavního soudu definovala určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat. Pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, tak představuje porušení základních práv a svobod jen za určitých podmínek. Jde o případy důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy (poznámka pod čarou č. 1), případy důkazů opomenutých (poznámka pod čarou č. 2) a případy svévolného hodnocení provedených důkazů (poznámka pod čarou č. 3) (srov. usnesení ze dne 18. 11. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1261/08 dostupné na http://nalus.usoud.cz).

V projednávané věci ústavněprávní pochybení shora vymezená Ústavní soud v postupu a rozhodnutích nalézacího a odvolacího soudu neshledal. Obecné soudy dospěly k závěru, že mezi účastníky došlo dne 4. 8. 1998 k uzavření smlouvy o půjčce podle ustanovení § 657 a násl. obč. zák., kterou podepsali oba žalovaní a na základě které jim žalobce předal hotovost ve výši 1.200.000 Kč, jež mu měli žalovaní vrátit do 31. 8. 1998; s důkazními návrhy se obecné soudy dostatečně vyrovnaly v odůvodnění svých rozhodnutí. V důsledku toho věc zůstala v rovině jednoduchého práva a Ústavní soud neshledal prostor pro svůj zásah z důvodu porušení pravidel spravedlivého procesu podle hlavy páté Listiny či čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Skutkovými nebo právními omyly obecných soudů by se mohl Ústavní soud zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v případě stěžovatelů neshledal.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

Brně dne 8. dubna 2010

Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu

----------------------------------------------------- 1) První skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace o něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a proto musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. např.nález IV. ÚS 135/99, Sb. n. u. sv. 14, str. 121; I. ÚS 129/2000, sv. 19, str. 221; III. ÚS 190/01, sv. 24, str. 237; II. ÚS 291/2000, sv. 26, str. 207 a další).

2) Druhou skupinu tvoří případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. nález III. ÚS 150/93, Sb. n. u., sv.2, str. 87; III. ÚS 61/94, sv. 3, str. 51; IV. ÚS 185/96, sv. 6, str. 461; II. ÚS 213/2000, sv. 25, str. 143; I. ÚS 549/2000, sv. 22, str. 65; IV. ÚS 219/03, sv. 32, str. 225 a další).

3) Třetí skupinou případů vad důkazního řízení tvoří případy, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu v vykonanými důkazy (srov. např. nález III. ÚS 84/94, Sb. n. u. sv. 3, str. 257; III. ÚS 166/95, sv. 4, str. 255; II. ÚS 182/02, sv. 31, str. 165 a další).



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.