IV. ÚS 2950/11
IV.ÚS 2950/11 ze dne 4. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele P. G., zastoupeného JUDr. Radkem Dvořákem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem ve Zlíně, Rašínova 68, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci č. j. 40 Co 445/2011-50 ze dne 26. května 2011 a proti výroku II. usnesení Okresního soudu v Přerově č. j. 28 EXE 524/2011-35 ze dne 28. března 2011, za účasti vedlejšího účastníka řízení D. K., zastoupené Mgr. Mojmírem Ohnoutkou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Uherském Hradišti, Jiřího z Poděbrad 1212, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavní stížností podanou ve lhůtě a splňující i ostatní náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svého práva na řádný zákonný proces dle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), svého práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a odst. 2. a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14. odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, svého práva na ochranu majetku zaručeného čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a principu legitimního očekávání domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti, z připojených příloh a ze spisu Okresního soudu v Přerově sp. zn. 28 EXE 524/2011 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Přerově usnesením č. j. 28 EXE 524/2011-35 ze dne 28. března 2011 nařídil k návrhu stěžovatele podle notářského zápisu sepsaného JUDr. J. H., notářkou, dne 28. července 2010, sp. zn. N 177/2010 NZ 163/2010 (dále jen "notářský zápis") k uspokojení pohledávky stěžovatele ve výši 155.000,- Kč se specifikovaným úrokem a pro náklady exekuce na majetek povinné D. K. (dále jen "vedlejší účastnice") exekuci (výrok I.), návrh stěžovatele na nařízení exekuce podle notářského zápisu k uspokojení smluvní pokuty 0,08 % za každý den prodlení z částky 155.000,- Kč ode dne 29. ledna 2011 do zaplacení zamítl (výrok II.), pověřil provedením exekuce JUDr. Tomáše Vránu, soudního exekutora se sídlem Exekutorského úřadu v Přerově, Komenského 38 (výrok III.) a specifikoval omezení vedlejší účastnice při nakládání s jejím majetkem (výrok IV.). K odvolání vedlejší účastnice proti výroku II. uvedeného usnesení soudu prvního stupně Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci usnesením č. j. 40 Co 445/2011-50 ze dne 26. května 2011 usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku II. potvrdil.

II. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že byl JUDr. J. H., notářkou, sepsán notářský zápis, obsahující doložku přímé exekuční vykonatelnosti, podle kterého měla vedlejší účastnice zaplatit stěžovateli nejpozěji dne 28.1edna 2011 jistinu půjčky ve výši 155.000,- Kč s úrokem z půjčky ve výši 11 % p.a. za období od 28. července 2010 až do vrácení půjčky a pro případ prodlení vedlejší účastnice s vrácením půjčky byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,08 % za každý den prodlení počítaná z částky, s jejíž úhradou by se vedlejší účastnice ocitla v prodlení, a to za období od 29. ledna 2011 do zaplacení, přičemž sjednáním smluvní pokuty nebylo dotčeno právo stěžovatele požadovat po vedlejší účastnici úroky z prodlení v zákonné výši. V článku VI. notářského zápisu podle stěžovatele vedlejší účastnice svolila k přímé exekuční vykonatelnosti co do povinnosti zaplatit stěžovateli částky uvedené v tomto článku.

Obecné soudy podle stěžovatele tvrdí, že v exekučním titulu (notářském zápise) není vůbec stanovena doba plnění, pokud jde o smluvní pokutu, kdy je možné dovodit pouze počátek doby, za kterou má vedlejší účastnice smluvní pokutu plnit, ovšem není uveden konec doby, za kterou má vedlejší účastnice smluvní pokutu platit. Stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že citované závěry obecných soudů, ke kterým tyto soudy dospěly ve věci stěžovatele, nejsou správné a domnívá se, že argumentace obecných soudů neobstojí a notářský zápis je materiálně vykonatelný.

Stěžovatel zejména uvádí, že podle ust. § 40 odst. 2 exekučního řádu neobsahuje-li exekuční titul určení lhůty ke splnění povinnosti, má se za to, že povinnosti uložené exekučním titulem je třeba splnit do 3 dnů a, jde-li o vyklizení bytu, do 15 dnů od právní moci rozhodnutí. Z tohoto je podle stěžovatele zřejmé, že žádný exekuční titul, tj. ani notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, nemusí obsahovat lhůtu k plnění. Obecné soudy (především soud prvního stupně) jsou ovšem podle stěžovatele toho názoru, že ustanovení § 40 odst. 2 exekučního řádu nelze použít v případě notářského zápisu, což dle názoru stěžovatele není argumentace přiléhavá, neboť uvedené ustanovení používá pojem exekuční titul a nikoliv například pojem soudní rozhodnutí.

Stěžovatel upozornil, že již v řízení před obecnými soudy opakovaně poukazoval na ústavní princip tzv. legitimního očekávání, a to jednak v souvislosti s věcí vedenou u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 11 Nc 3486/2007, a jednak v souvislosti s případem posuzovaným u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 46 EXE 1114/2011, kde bylo návrhům stěžovatele na nařízení exekuce podaným na základě obsahově prakticky totožných notářských zápisů plně vyhověno, což stěžovatel obecným soudům také řádně zdokladoval. Dále stěžovatel uvedl, že obecné soudy upozornil na rozhodovací činnost Ústavního soudu, ze které vyplývá, že by měla být dána přednost autonomní vůli jednotlivce a prioritě jednotlivce před státem, což stěžovatel vztáhl na svoji exekuční věc v tom smyslu, že by měla být respektována ujednání mezi ním a vedlejší účastnicí, kdy z jejich dohody zcela jasně plyne, jaké částky a od kterého dne může stěžovatel po vedlejší účastnici vymáhat v rámci exekučního řízení.

Podle stěžovatele je zřejmé, že odvolacímu soudu by pro vyhovění návrhu stěžovatele na nařízení exekuce i ohledně smluvní pokuty stačilo, pokud by v notářském zápise bylo stran konce doby, za kterou je vedlejší účastnice povinna smluvní pokutu platit, uvedeno, že vedlejší účastnice je povinována smluvní pokutu uhradit "do zaplacení", kdy však tento údaj podle odvolacího soudu v notářském zápise uveden není, a to ani v jeho článcích V. a VI. K tomuto stěžovatel uvádí, že odvolací soud se hrubě zmýlil, neboť jím požadovaný údaj tykající se hrazení smluvní pokuty, tj. údaj "do zaplacení", v článku VI. notářského zápisu uveden je. V notářském zápisu je podle stěžovatele na jeho straně čtvrté v rámci článku VI. uvedeno, mimo jiné: "smluvní pokutu ve výši 0,08 % za každý den prodlení počítanou z částky jistiny půjčky, s jejíž úhradou se dlužník ocitne v prodlení, a to za období ode dne 29. ledna 2011 do dne skutečného zaplacení částky jistiny půjčky, s jejíž úhradou se dlužník ocitne v prodlení (viz článek V. tohoto notářského zápisu);". Stěžovatel je přesvědčen o tom, že notářský zápis je materiálně vykonatelný i pokud jde o povinnost zaplatit požadovanou smluvní pokutu, neboť z jeho článku označeného jako VI. zcela jasně plyne, jaké částky může stěžovatel v exekučním řízení po vedlejší účastnici počínaje dnem 29.1edna 2011 požadovat, kdy mimo jiné se jedná i o smluvní pokutu ve výši 0,08 % za každý den prodlení z dlužné jistiny za období od 29.1edna 2011 do zaplacení.

III. Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Přerově jako účastníků řízení.

Za Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci se vyjádřila předsedkyně senátu 40 Co JUDr. Magda Blaťáková. Podle vyjádření je podstata ústavní stížnosti zaměřena do vysloveného nesouhlasu se závěrem obecného soudu o materiální nevykonatelnosti exekučního titulu v části vymezení smluvní pokuty, který je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s usneseními sp. zn. 20 Cdo 1719/2006 a sp. zn. 20 Cdo 4888/2008. S ohledem na to krajský soud neshledává ve svém postupu zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele tak, jak dovozuje v ústavní stížnosti.

Za Okresní soud v Přerově se vyjádřil předseda senátu 28 EXE Mgr. Martin Lýsek. Uvedl, že procesní práva stěžovatele byla v řízení respektována a že k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele na spravedlivý proces a na soudní ochranu dle jeho názoru napadenými rozhodnutími nedošlo. Dále zdůraznil, že považuje podanou ústavní stížnost za snahu o meritorní revizi napadeného rozhodnutí Okresního soudu v Přerově a nikoliv o snahu poukázat na zásadní ústavně-právní pochybení, ke kterému mělo dojít v procesu před obecnými soudy. Stran výkladu jednoduchého práva a argumentaci k předmětnému problému odkázal okresní soud pro stručnost na odůvodnění svého v záhlaví citovaného rozhodnutí a podrobný výklad odvolacího soudu, se kterým se ztotožnil.

Okresní soud v Přerově dále uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuplatnil žádné argumenty s ústavním rozměrem. Za jedinou ústavně relevantní námitku považuje okresní soud tvrzené porušení práva na legitimní očekávání a porušení práva jednotlivce vyjádřit svou autonomní vůli. Okresní soud ale vyjádřil nesouhlas s argumentací stěžovatele, který si měl legitimní očekávání výsledku exekučního řízení vytvořit na základě předchozích několika rozhodnutí jiných exekučních soudů, které shodně formulovaný exekuční titul považovaly za bezezbytku materiálně vykonatelný a exekuci v plném rozsahu nařídily. Různá rozhodnutí různých soudů o obdobných otázkách jsou podle okresního soudu důsledkem dalšího ústavního principu - nezávislého a nestranného soudního rozhodování. Bránit se rozdílnému rozhodování soudů je podle okresního soudu možné pouze postupem sjednocující judikatury Nejvyššího soudu, nikoli poukazem na to, že rozhodnutí, s nímž stěžovatel nesouhlasí, je označeno za rozhodnutí neočekávané a tedy ústavně vadné. Stejně tak nesouhlasí okresní soud s tím, že by svým rozhodnutím porušil zásadu respektu orgánu veřejné moci před autonomní vůlí jednotlivce. Stěžovatel podle vyjádření opět opomněl, že notářský zápis se svolením k vykonatelnosti není pouhou dohodou smluvních stran, ale svolením k vykonatelnosti se z něj stává exekuční titul, formalizovaná veřejná listina, jejíž obsah a formu je exekuční soud oprávněn a povinen zkoumat z hlediska formální i materiální vykonatelnosti stejně, jako jiný exekuční titul. Rezignací na toto zkoumání, resp. dání absolutní přednosti autonomní vůli stran, by soud dospěl k denegatio iustitie. Z výše uvedených důvodů okresní soud navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření též povinné D. K. jako vedlejší účastníci řízení. Vedlejší účastnice se ve vyjádření ztotožnila se závěry obecných soudů, které považuje za správné. V souvislosti s tímto stanoviskem odcitovala část odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí odvolacího soudu.

Vedlejší účastnice má za to, že ústavní stížnost je nedůvodná, neboť žádné základní právo ani svoboda stěžovatele zaručené ústavním pořádkem porušeno nebylo. Návrh na nařízení exekuce byl podle jejího vyjádření soudem prvního stupně řádně projednán, jeho rozhodnutí bylo řádně přezkoumáno soudem odvolacím, přičemž obě rozhodnutí jsou postavena na správném právním posouzení věci. Skutečnost, že exekuční titul trpí ve své části vadou, pro kterou nesplňuje předpoklady na něj kladené zákonem, tedy potažmo částečný neúspěch stěžovatele, nelze podle vedlejší účastnice považovat za porušení jeho ústavně zaručeného práva na řádný proces, ani ústavně zaručeného práva na spravedlivé soudní řízení. Stran argumentace stěžovatele ust. § 40 odst. 2 exekučního řádu vedlejší účastnice uvádí, že toto ustanovení nedopadá na exekuční titul, jímž je notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, jelikož tento není rozhodnutím a ani nemůže být zmínka o jeho právní moci.

Co se týče uplatňovaného práva na ochranu vlastnictví, jakož i zaručeného práva na řádný proces a na spravedlivé soudní řízení, není podle vedlejší účastnice žádným způsobem stěžovateli odpírána možnost domáhat se svého majetkového práva pořadem práva civilního a na základě nového exekučního titulu též výkonem rozhodnutí. Co se týče principu legitimního očekávání, má vedlejší účastnice za to, že ve věci mělo být podáno dovolání k Nejvyššímu soudu, jelikož tato právní otázka je zřejmě rozhodována rozdílné a rozhodnutí odvolacího soudu by tedy mělo po právní stránce zásadní význam. Vedlejší účastnice závěrem navrhla, aby ústavní stížnost byla v plném rozsahu jako nedůvodná zamítnuta.

Vyjádření Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, Okresního soudu v Přerově a vedlejší účastnice bylo zasláno stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel Ústavnímu soudu repliku zaslal.

K vyjádření Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci stěžovatel uvádí, že se tento účastník řízení se ve svém podání vůbec nevyjádřil k výraznému pochybení, které mu stěžovatel vytkl v článku VI. bod 6.4 ústavní stížnosti, přičemž navíc tento účastník řízení ve svém vyjádření zcela ignoroval ústavně právní argumentaci stěžovatele, včetně nálezů Ústavního soudu.

V replice k vyjádření Okresního soudu v Přerově stěžovatel zejména uvádí, že rozhodně odmítá jeho tvrzení o tom, že ústavní stížnost je pouhou věcnou polemikou s napadenými rozhodnutími postrádající ústavněprávní rozměr. Dle názoru stěžovatele ústavněprávní rozměr podané ústavní stížnosti zcela zřetelně prozařuje jejími články V. a zejména VI. Podle stěžovatele je to naopak účastník řízení, který svým stručným vyjádřením k ústavní stížnosti žádnou oponenturu k argumentaci stěžovatele obsažené v článcích V. a VI. ústavní stížnosti nepředkládá.

Stěžovatel tvrdí, že nemohl ve věci podat dovolání, a nezbylo mu než proti rozhodnutím obecných soudů a závěrům v nich obsaženým, které jsou v rozporu s rozhodnutími jiných soudů (jak na to ostatně stěžovatel upozorňoval již v řízení před obecnými soudy), brojit ústavní stížností, a de facto tak žádat Ústavní soud, aby sjednotil poněkud roztříštěnou judikaturu ohledně problematiky vykonatelnosti notářských zápisů, byť je to z pohledu Ústavního soudu, který má jinou roli, situace krajně nežádoucí. Stěžovatel uvádí, že problematikou notářského zápisu s doložkou vykonatelnosti se Ústavní soud již zabýval, a to v nálezu sp. zn. II. ÚS 3381/10 ze dne 3. srpna 2011, a cituje z jeho odůvodnění bod 16.

V replice k vyjádření vedlejší účastnice stěžovatel zejména uvádí, že tvrdí-li vedlejší účastník ve svém vyjádření, že stěžovatel měl podat dovolání k Nejvyššímu soudu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu by mělo po právní stránce zásadní význam (s ohledem na rozdílné posuzování právní otázky různými obecnými soudy), pak právní zástupce vedlejší účastnice zřejmě nezachytil novelu občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 7/2009 Sb., která s účinností od 1. července 2009 již neumožňuje podat dovolání ve věcech nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce), neboť uvedenou novelou bylo zrušeno ust. § 238a odst. 1 písm. c). Ve věcech nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) se rozhoduje usnesením a nikoliv rozsudkem, a proto tedy nelze podle stěžovatele automaticky použít ust. § 237 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu, ale tato ustanovení je možno použít pouze v těch případech (věcech) uvedených v jeho ust. § 238a odst. 1, které jsou zde výslovně uvedeny, což bohužel věc nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) již od 1. července 2009 není.

Vedlejší účastnice podle repliky stěžovatele ve svém vyjádření zcela opomenula ústavně právní argumentaci stěžovatele, jak je tato obsažena v článcích V. a VI. podané ústavní stížnosti.

Závěrem své repliky stěžovatel uvedl, že setrvává na své argumentaci obsažené v ústavní stížnosti, když je přesvědčen o tom, že ústavní stížnost byla podána důvodně a mělo by jí být proto vyhověno.
IV.

Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a řízení jejich vydání předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

Ústavní soud se v prvé řadě zabýval námitkou stěžovatele, podle které časový údaj týkající se hrazení smluvní pokuty (doba plnění), tedy údaj "do zaplacení", v článku VI. notářského zápisu uveden je, a to na jeho straně čtvrté v rámci článku VI. Ústavní soud po přezkoumání notářského zápisu zjistil, že se v něm tento údaj, jak jej cituje stěžovatel, skutečně nachází. Ústavní soud tedy stěžovateli musel v této jeho námitce přisvědčit. Následkem této skutečnosti samé však nemůže být závěr, jak se zřejmě stěžovatel domnívá, že notářský zápis je materiální vykonatelný.

Předpokladem materiální vykonatelnosti notářského zápisu co do smluvní pokuty je samozřejmě v daném případě přesné určení doby, za jakou je nutno smluvní pokutu zaplatit - pro určitost předmětu plnění v souladu s ust. § 71b odst. 2 písm. d) notářského řádu. Tento údaj však není dobou plnění ve smyslu ust. § 71b odst. 2 písm. e) notářského řádu, jakožto další podmínkou materiální vykonatelnosti notářského zápisu.

Ústavní soud konstatuje, že notářský zápis, zejména pak jeho čl. VI. (Doložka vykonatelnosti) obsahuje pouze počátek a konec doby, za kterou je třeba smluvní pokutu zaplatit, tedy vymezení předmětu plnění - smluvní pokuty (ust. § 71b odst. 2 písm. d) notářského řádu) ale nikoliv už dobu plnění, resp. splatnost (ust. § 71b odst. 2 písm. e) notářského řádu). Smluvní pokuta však není úrokem z prodlení, ale je samostatným závazkem (nikoli příslušenstvím), který nastupuje při porušení smluvních práv (povinností), k nimž je vázán. Pro materiální vykonatelnost notářského zápisu ohledně smluvní pokuty tedy musí být vymezena nejen sama tato smluvní pokuta (předmět plnění), která v notářském zápise vymezena je, ale též její doba plnění (splatnost), která však v notářském zápise vymezena není (srov. k tomu přiměřeně například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. 20 Cdo 3288/2006). Obecné soudy tak (byť odvolací soud s poněkud zmatečným odůvodněním - když oba tyto údaje poněkud směšuje - což však samo o sobě neodůvodňuje kasační zásah Ústavního soudu) tak ve věci rozhodly správně.

Stran námitky stěžovatele o porušení práva na legitimní očekávání a práva vyjádřit svou autonomní vůli odkazuje Ústavní soud na výše uvedené vyjádření Okresního soudu v Přerově s tím, že v tomto ohledu nepovažuje za nezbytné cokoli dodávat.

Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na ust. § 40 odst. 2 exekučního řádu, dospěl Ústavní soud k závěru, že se zde jistě nemluví o soudním rozhodnutí, ale o exekučním titulu (jak upozorňuje stěžovatel), nicméně, a to je rozhodující, toto ustanovení se vztahuje k exekučním titulům, jež jsou sto nabýt právní moci. Ani stěžovatelův odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 847/2001 ze dne 29. října 2002 není přiléhavý, neboť v případě stěžovatele nejde o vznik (promlčení) práva, ale o splatnost závazku.

Ústavní soud uzavírá, že v záhlaví citovanými rozhodnutími obecných soudů k žádnému zásahu do základních práv stěžovatele nedošlo, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 4. června 2012

Vlasta Formánková v.r. předsedkyně IV. senátu ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.