IV. ÚS 2948/09
IV.ÚS 2948/09 ze dne 21. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti V. G., právně zastoupeného JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Teplice, J. V. Sládka 1363/2, směřující proti platebním výměrům Celního úřadu Ústí nad Labem ze dne 18. září 2007, č. 82/2007; č. 80/2007; č. 78/2007; č. 77/2007; č. 75/2007; č. 74/2007 a č. 72/2007, rozhodnutím Celního ředitelství Ústí nad Labem ze dne 21. května 2008, č.j. 1957-20/08-200100-21; č.j. 1957-18/08-200100-21; č.j. 1957-16/08-200100-21; č.j. 1957-15/08-200100-21; č.j. 1957-13/08-200100-21; č.j. 1957-12/08-200100-21; č.j. 1957-10/08-200100-21, a rozsudkům Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. února 2009, č.j. 15 Ca 160/2008-31, a Nejvyššího správního soudu ze dne 13. srpna 2009, č.j. 7 Afs 39/2009-56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavní právo na rovnost v právech a v povinnostech, zaručené v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo, aby státní moc byla uplatňována jen v případech a v mezích stanovených zákonem, zaručené v čl. 2 odst. 2 Listiny, právo, aby povinnosti byly ukládány jen na základě zákona a jen v jeho mezích, zaručené v čl. 4 odst. 1 Listiny, právo vlastnit majetek, zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny, právo, aby daně byly ukládány jen na základě zákona, zaručené v čl. 11 odst. 5 Listiny, právo na přezkum rozhodnutí orgánu veřejné moci, zaručené v čl. 36 odst. 2 Listiny, právo na právní pomoc od počátku řízení, zaručené v čl. 37 odst. 2 Listiny, právo na projednání jeho věci v jeho přítomnosti a tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny, a právo na respektování soukromého a rodinného života před zásahy státních orgánů, zaručené v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem byla spojena ke společnému projednání spojena řízení vedená pod sp. zn. 15 Ca 160/2008, sp. zn. 15 Ca 161/2008, sp. zn. 15 Ca 162/2008, sp. zn. 15 Ca 163/2008, sp. zn. 15 Ca 164/2008, sp. zn. 15 Ca 165/2008 a sp. zn. 15 Ca 166/2008 (výrok I.), uvedené správní žaloby byly zamítnuty (výrok II.), a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Následnou kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítnul (výrok I.), a žádnému účastníkovi nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že soudy v řízení o jeho věci nezohlednily fakt, že v souladu s čl. 32 odst. 1 Protokolu č. 4 k dohodě o přidružení se následné ověřování důkazů původu provádí namátkově, nebo kdykoliv mají celní orgány opodstatněnou pochybnost o jejich pravosti. Ve vztahu ke stěžovateli však tuto kontrolu prováděly pravidelně, aniž by to stěžovateli zdůvodnily.

Dále stěžovatel uvedl, že mu zpočátku nebylo známo zahájení postverifikačního řízení, když citovaný Protokol neupravuje práva a povinnosti účastníka, ani kdo je účastníkem. Proto by se měl postup řídit zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"). V daném řízení však byly ze strany správního orgánu porušeny zásady dané v §§ 2 a 31 zákona o správě daní a poplatků. S ohledem na uvedené skutečnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, aniž by uvedl, v čem měl citovaný zásah spočívat.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

Z předložených podkladů se podává, že stěžovateli bylo vyměřeno několik doplatků na clo za dovoz osobních vozidel, přičemž každý platební výměr Celního úřadu Ústí nad Labem napadl stěžovatel odvoláním k Celnímu ředitelství Ústí nad Labem. V projednávané věci pak výrokem I. rozsudku krajského soudu došlo ke spojení sedmi správních žalob směřujících právě proti takovýmto rozhodnutím.

Ústavní stížnost sama pak směřuje především proti postupu správních orgánů, bez toho, že by stěžovatel uvedl, jak byl ve svých naříkaných právech zkrácen správními soudy, resp. zda vůbec napadená soudní rozhodnutí do jeho zaručených práv zasáhla. V projednávaném případě tedy argumentace stěžovatele spočívá v tvrzení zkrácení, aniž by stěžovatel zásah blíže specifikoval, nebo uvedl další skutečnosti, svědčící o porušení citovaných článků. Takový přístup je však nutno chápat jako pouhou polemiku se závěry, s nimiž stěžovatel nesouhlasí. Skutečnost, že správní soudy rozhodly na základě právního názoru, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, tak sama o sobě nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti.

Pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, je ji nutno považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele.

Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem správních soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Jak je z napadených rozhodnutí patrné, obecné soudy se věcí řádně a plně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. ledna 2010

Miloslav Výborný v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.