IV. ÚS 2945/09
IV.ÚS 2945/09 ze dne 17. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky Bimoset, a. s., se sídlem Praha 5, Pod Kotlářkou 151/3, zastoupené Mgr. Lucií Slabou, advokátkou, se sídlem v Českých Budějovicích, Zátkovo nábřeží 7, proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 21. 2. 2007 č. j. 4 C 291/2005-95, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 12. 2007 č. j. 24 Co 265/2007-125 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 8. 2009 č. j. 32 Cdo 2058/2008-165, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Dne 16. 11. 2009 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní subjektivní práva (svobody), jež jsou jí garantována zejména čl. 1 odst. 1, čl. 90 Ústavy, jakož i čl. 4 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol").

Předmětem řízení před obecnými soudy přitom byla žaloba České republiky jednající Ministerstvem financí České republiky (resp. Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových) na určení, že je vlastníkem v žalobě definovaných nemovitostí (těmito nemovitostmi byl původně oprávněn nakládat bývalý Fond dětí a mládeže - dále jen "FDM"). Zákonem č. 364/2000 Sb., o zrušení Fondu dětí a mládeže a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 364/2000 Sb."), byl přitom FDM dán do likvidace s tím, že jeho majetek má být vypořádán tak, aby jej nabyly v tomto zákoně definované subjekty za podmínek tam stanovených. Jedním z nabyvatelů tohoto majetku byla také stěžovatelka. Obecné soudy v řízení, z nichž vzešla touto ústavní stížností napadená rozhodnutí, došly k závěru, že stěžovatelka nemovitosti, jež byly dříve majetkem FDM, nabyla v rozporu se zákonem č. 364/2000 Sb., a proto určily, že jejich vlastníkem je Česká republika (tento právní závěr Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou byl k odvolání stěžovatelky potvrzen Krajským soudem v Hradci Králové, když dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem odmítnuto).
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Ústavní soud tedy přezkoumal postup obecných soudů (včetně jejich rozhodnutí) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Na tomto místě je třeba v prvé řadě konstatovat, že stěžovatelka vedla před Ústavním soudem již několik řízení o ústavní stížnosti, jež se týkaly shodné problematiky. Ústavní soud přitom konstatoval, že právní závěry obecných soudů jsou zcela ústavně konformní - srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2864/08 z 14. 1. 2009. Není proto důvod, aby se Ústavní soud v této věci od tohoto hodnocení jakkoli odkláněl. Pokud nadto například krajský soud ve svém rozhodnutí (touto ústavní stížností napadeném) argumentačně doplňuje odůvodnění okresního soudu vysvětlením vztahu mezi zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 219/2000 Sb.") a zákonem č. 364/2000 Sb., pak to Ústavní soud hodnotí jednoznačně pozitivně a naopak se neztotožňuje s tvrzením stěžovatelky, že tímto došlo k porušení jejích základních subjektivních práv či svobod [stěžovatelka dovozuje, že ji měly soudy poučit v souladu s § 118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), o možném vztahu mezi zákonem č. 219/2000 Sb. a zákonem č. 364/2000 Sb.]. Ústavní soud k této námitce toliko podotýká, že poučení ze strany obecného soudu o tom, že věc lze posoudit ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. právně jinak, nemůže být chápána tak, že soud bude účastníkovi řízení sdělovat v jeho průběhu všechny svoje úvahy, jež se projeví na výsledku řízení (ostatně k aplikaci § 118a odst. 2 o. s. ř. existuje obecně dostupná judikatura, která je v tomto směru velmi instruktivní - srov. například rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem z 22. 1. 2002 sp. zn. 10 Co 668/2002, identifikační číslo ASPI ID: JUD34056CZ).

Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatelky daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 17. března 2010

Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.