IV. ÚS 294/04
IV.ÚS 294/04 ze dne 10. 10. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatelky I.M., správkyně konkurzní podstaty úpadce A., spol. s r.o., zastoupené advokátem JUDr. R.K., o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2004, čj. 11 Cmo 68/2004-36, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2003, čj. 42 Cm 146/2002-20, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

I.

1. Ústavnímu soudu byl dne 30. 8. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v právní věci stěžovatelky v postavení žalobkyně proti I.N. v postavení žalované zamítl žalobu, aby žalovaná byla uznána povinnou vydat žalobkyni do konkurzní podstaty úpadce A., spol. s r.o., (dále jen "úpadce"), částku 18.437,10 Kč a rozhodl o právu účastníků na náhradu nákladů řízení. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") svým rozsudkem ze dne 16. 6. 2004 následně k odvolání stěžovatelky potvrdil rozsudek soudu I. stupně a stanovil právo účastníků na náhradu nákladů odvolacího řízení.

2. Stěžovatelka měla za to, že vydáním napadaných rozhodnutí obecnými soudy bylo porušeno její právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a dále princip vázanosti soudce zákonem vyjádřený v čl. 95 odst. 1 Ústavy. 3. Ve své ústavní stížnosti nejprve stěžovatelka vyjádřila nesouhlas se závěrem obecných soudů, že příkaz úpadcova jednatele P.S. ze dne 9. 9. 1998 k úhradě částky v celkové výši 18.437,10 Kč je právním úkonem neplatným a nikoliv neúčinným. Stěžovatelka tak poukazovala na nesprávnost tohoto zjištění obecných soudů, a to s odkazem na znění ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkurzu a vyrovnání"), a bod XXIII. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud ČR") ze dne 17. 6. 1998, Cpjn 19/98, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem R 52/98. V dalším pak stěžovatelka připojila úvahy o významu a smyslu vydávání Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přičemž konstatovala, že v souladu se jmenovaným stanoviskem Nejvyššího soudu ČR a také výslovným zněním ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) zákona o konkurzu a vyrovnání důvodně předpokládala, že úkon úpadce spočívající v příkazu k úhradě závazků po prohlášení konkurzu na účet I.N. (dále jen "vedlejší účastnice") bude posouzen jako neúčinný a nikoliv jako neplatný právní úkon. Právě takovéto právní posouzení příkazu úpadce by pak mělo zásadní dopad na promlčení nároku na vydání částky v celkové výši 18.437,10 Kč do konkurzní podstaty úpadce, neboť žádný právní předpis neupravuje promlčení nároku na vydání plnění z neúčinného právního úkonu a soud by tak musel zkoumat, zda právo na vydání plnění z neúčinného právního úkonu se vůbec promlčuje, příp. jaké analogie lze použít. Stěžovatelka se nemohla ztotožnit ani s tím závěrem odvolacího soudu, že vůči vedlejší účastnici nebylo možno posoudit úkon úpadce jako neúčinný, jelikož vedlejší účastnice není konkurzním věřitelem. K tomuto doplnila, že protipólem ochranných účinků neúčinnosti, které působí vůči konkurzním věřitelům, jsou právní důsledky neúčinnosti, jež působí vůči osobě, která měla z neúčinného právního úkonu prospěch ve formě plnění získaného od úpadce z majetku tvořícího konkurzní podstatu. Tyto důsledky musí působit stejně vůči všem osobám, které získaly od úpadce plnění za podmínek uvedených v ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) zákona o konkurzu a vyrovnání, tj. bez zřetele na to, zda tyto osoby jsou po přijetí takovéhoto plnění stále konkurzními věřiteli či nikoliv. Vrchním soudem přijatý výklad ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) zákona o konkurzu a vyrovnání je tak ve zjevném rozporu s jeho účelem i jeho zněním a tedy nezákonný. Pro úplnost pak stěžovatelka namítala rovněž nesprávnost poučení o přípustnosti dovolání z napadaného rozsudku vrchního soudu, a to pro jeho rozpor s ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád").

4. Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 42 Cm 146/2002. Z něj zjistil, že usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 3. 9. 1998, čj. 91 K 62/98-26, které nabylo právní moci dne 24. 9. 1998, byl prohlášen konkurz na majetek úpadce. Dne 9. 9. 1998 vydal jednatel úpadce P.S. příkaz k úhradě částky v celkové výši 18.437,10 Kč na účet vedlejší účastnice, když se jednalo o platbu nájemného za podnájem nebytových prostor úpadcem vedlejší účastnici. Žalobu na vydání částky ve výši 18.437,10 Kč do konkurzní podstaty úpadce podala stěžovatelka k městskému soudu dne 21. 10. 2002.

Ve svých rozhodnutích, jež jsou napadána touto ústavní stížností, obecné soudy naznaly, že příkaz jednatele úpadce ze dne 9. 9. 1998 je právním úkonem neplatným ve smyslu ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Na tomto základě pak obecné soudy označily za oprávněnou námitku promlčení vznesenou vedlejší účastnicí, jelikož stěžovatelka neuplatnila nárok na vydání bezdůvodného obohacení z plnění z neplatného právního úkonu ve lhůtě, jež je stanovena v § 107 občanského zákoníku, resp. v § 397 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"). Při prostudování soudního spisu městského soudu, sp. zn. 42 Cm 146/2002, učinil Ústavní soud mimo výše uvedená také další zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k jednotlivým námitkám stěžovatelky z její ústavní stížnosti.

5. Ústavní soud následně vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Městský soud ve svém vyjádření odkázal na obsah předmětného soudního spisu a doplnil, že svým postupem se nedopustil porušení žádného ze stěžovatelkou tvrzených práv, pro které by mohla být ústavní stížnost považována za důvodnou. Vrchní soud v rámci svého vyjádření Ústavnímu soudu sdělil, že právní názor odvolacího soudu v dané věci je již obsažen v odůvodnění jím vydaného rozsudku ze dne 16. 6. 2004, na který rovněž v celém rozsahu odkázal. I.N., v řízení o ústavní stížnosti v postavení vedlejší účastnice, ve svém vyjádření nejprve konstatovala, že právo stěžovatelky žádat vydání bezdůvodného obohacení bylo v době podání žaloby již promlčeno. Dále pak upozornila, že úvaha stěžovatelky, zda zaplacení žalované částky úpadcem na účet vedlejší účastnice je právním úkonem neplatným či neúčinným, je bezpředmětná, neboť stěžovatelka by měla v obou případech právo domáhat se bezdůvodného obohacení, když toto právo se v nějaké lhůtě promlčuje. Ať už je vysloveno, že právní úkon je neplatný nebo neúčinný, v obou případech odpadl původní důvod plnění, a obohacení toho, kdo plnění z takovéhoto úkonu přijal, se považuje za bezdůvodné. Vedlejší účastnice tak navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky nálezem zamítl.

6. Tato vyjádření byla zaslána stěžovatelce na vědomí. Ta ve své replice především odporovala názoru vedlejší účastnice, neboť výčet případů bezdůvodného obohacení v § 451 odst. 2 a § 454 občanského zákoníku je taxativní a o plnění přijatém z neúčinného právního úkonu úpadce po prohlášení konkursu není v těchto, resp. ani v ostatních ustanoveních občanského zákoníku nic uvedeno. Povinnost vydat do konkurzní podstaty plnění přijaté od úpadce po prohlášení konkurzu, tedy z jeho neúčinného právního úkonu podle § 14 odst. 1 písm. a) zákona o konkurzu a vyrovnání, není upravena v občanském zákoníku v rámci bezdůvodného obohacení, nýbrž v ustanovení § 15 odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání.

II.

7. Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Nejdříve považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit, že v předmětné věci nenastal mezi účastníky řízení spor ohledně skutkových zjištění. Spornou se stala výhradně právní kvalifikace příkazu jednatele úpadce ze dne 9. 9. 1998 v tom směru, zda se jedná o právní úkon neplatný či neúčinný. Obecné soudy vyložily příslušná zákonná ustanovení a dospěly k závěru, že na právní úkon v podobě příkazu jednatele úpadce ze dne 9. 9. 1998 je potřeba aplikovat ustanovení § 39 občanského zákoníku a nikoliv ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) zákona o konkurzu a vyrovnání. V návaznosti na ustálenou judikaturu je však povinností Ústavního soudu v reakci na námitky stěžovatelky zvažovat nikoliv to, zda a do jaké míry jsou výklad a aplikace zákonných ustanovení provedené obecnými soudy pro jednotlivé účastníky sporu optimální, nýbrž posoudit pouze případný exces takovéto interpretace a aplikace, které již vybočují z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny, a z tohoto důvodu by je bylo možno kvalifikovat jako svévolnou interpretaci, resp. aplikaci práva (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. III. ÚS 280/03, publikované pod č. 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, str. 383; dostupné na www.judikatura.cz).

9. Dle již ustálené judikatury Ústavního soudu vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ, je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá dle názoru Ústavního soudu v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalizmu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný pod č. 98 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, str. 17; dostupný na www.judikatura.cz).

10. Pokud stěžovatelka směřuje své námitky z ústavní stížnosti proti rozhodnutí soudu I. stupně, pak Ústavní soud nemůže těmto ve vztahu k napadanému rozsudku městského soudu v ničem přisvědčit. Dospěl-li městský soud na základě interpretace příslušných zákonných ustanovení k přesvědčení, že příkaz jednatele úpadce ze dne 9. 9. 1998 je potřeba kvalifikovat jako neplatný právní úkon ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku, pak tento postup městského soudu nenese znaky excesu vybočujícího z postulátů hlavy páté Listiny, resp. nelze jej označit za svévolnou interpretaci či aplikaci práva. Městský soud se nedopustil výkladu ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) zákona o konkurzu a vyrovnání zjevně rozporujícího účel a znění tohoto zákonného ustanovení, když závěr městského soudu o neplatnosti právního úkonu v podobě příkazu jednatele úpadce ze dne 9. 9. 1998 je nutno chápat jako výraz nezávislého soudního rozhodování. Výklad a aplikaci ustanovení § 39 občanského zákoníku a § 14 odst. 1 písm. a) zákona o konkurzu a vyrovnání provedené městským soudem, kdy ten se při této činnosti pohyboval v ústavněprávním rámci, tak stěžovatelka nemůže úspěšně zpochybňovat, když na možnost kvalifikovat úkony úpadce spočívající v nakládání s majetkem konkurzní podstaty po prohlášení konkurzu, jako právní úkony neplatné, poukazuje také odborná literatura: "Od právních úkonů, které úpadce učinil k újmě podstaty bezprostředně po prohlášení konkurzu v důsledku své objektivní i subjektivní nevědomosti o prohlášení konkurzu a které mají za následek neúčinnost jeho právních úkonů, je třeba odlišit ty právní úkony, které úpadce učinil k újmě podstaty již s plným vědomím toho, že již byl prohlášen konkurz na jeho majetek a že nastaly účinky s tím spojené. Pokud úpadce vědomě učiní k újmě podstaty právní úkon po prohlášení konkurzu, ke kterému již není oprávněn v důsledku ztráty svých dispozičních oprávnění s majetkem podstaty, je třeba na takový úkon úpadce hledět jako nejen na neúčinný, ale též i absolutně neplatný podle § 39 občanského zákoníku, neboť svým obsahem i účelem odporuje zákonu o konkurzu a vyrovnání". (M., J., Z., J.: Zákon o konkurzu a vyrovnání a předpisy související: komentář. 2. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde, 2002. 1169 s. I 80-7201-323-8, str. 394).

11. Do jisté míry odlišná je situace při vztažení námitek stěžovatelky z její ústavní stížnosti na napadané rozhodnutí odvolacího soudu. Ten totiž do odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 16. 6. 2004 obsáhl úvahu, jejíž správnost popírá stěžovatelka ve své ústavní stížnosti a s níž se nemůže ztotožnit ani Ústavní soud. Pokud ve svém rozhodnutí ze dne 16. 6. 2004 vrchní soud podává, že: "vedlejší účastnice nebyla konkurzním věřitelem, proto v jejím případě neplatí věta druhá ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) zákona o konkurzu a vyrovnání a je tedy třeba vycházet pouze z věty první tohoto ustanovení" (srov. č.l. 38), pak zřejmě přehlíží, že zákonná formulace: "Právní úkony úpadce, týkající se majetku konkurzní podstaty, jsou vůči konkurzním věřitelům neúčinné." značí, že jsou to právě konkurzní věřitelé, kteří se mohou neúčinnosti takovéhoto právního úkonu úpadce úspěšně dovolávat a vůči nimž je tento relativně bezúčinný, a nestanovuje tedy, jak patrně dovodil vrchní soud ve svém rozhodnutí, že neúčinné jsou pouze dvoustranné právní úkony sjednané mezi subjekty v určitém právním postavení, a to úpadcem a konkurzním věřitelem, disponující s majetkem konkurzní podstaty po prohlášení konkurzu. Za výše naznačených okolností je tak nutno připustit, že vrchní soud se při rozhodování v právní věci stěžovatelky dopustil chybného výkladu věty druhé ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) zákona o konkurzu a vyrovnání, což dokládá odůvodnění napadaného rozsudku vrchního soudu. Podle přesvědčení Ústavního soudu však popsané pochybení vrchního soudu nezpůsobuje zásah do základních práv stěžovatelky, jak ona tvrdí ve své ústavní stížnosti. Vrchní soud ve svém rozsudku ze dne 16. 6. 2004 uzavřel, že soud I. stupně správně posoudil právní úkon v podobě příkazu jednatele úpadce ze dne 9. 9. 1998 jako neplatný a bylo tedy na místě upřednostnit aplikaci ustanovení § 39 občanského zákoníku před ustanovením § 14 odst. 1 písm. a) zákona o konkurzu a vyrovnání. Tento právní názor vrchního soudu z hlediska ústavněprávního bezpochyby obstojí, když k tomuto lze dospět právně bezvadnou interpretací příslušných zákonných ustanovení. Samotná skutečnost, že interpretace "jednoduchého" práva obecným soudem vykazuje dílčí nedostatek, nemůže způsobovat zásah do stěžovatelčina práva na spravedlivý proces, pokud výsledná interpretace a aplikace práva jako celek vykazují vnitřní logiku, právní konzistenci a jsou ústavně souladné. Právě k tomuto došlo v nyní posuzované věci. Podle stanoviska Ústavního soudu tak, ač ten nemohl přehlédnout pochybení vrchního soudu vymezené výše, postup vrchního soudu v právní věci stěžovatelky a rozhodnutí jím přijaté nevyžadují zásah Ústavního soudu v podobě zrušujícího rozhodnutí, neboť ty nezpůsobily zkrácení práv stěžovatelky s důsledkem v rovině ústavněprávní.

12. V této části tak Ústavní soud shrnuje, že právní kvalifikaci příkazu jednatele úpadce ze dne 9. 9. 1998 jako právního úkonu neplatného, kterou provedly obecné soudy, když ty aplikovaly na daný právní úkon ustanovení § 39 občanského zákoníku, nelze hodnotit jako postup svévolný či vybočující z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny. Ke zjištění o nutnosti posuzovat konání jednatele úpadce podle § 39 občanského zákoníku dospěly obecné soudy na základě interpretace příslušných zákonných ustanovení, jíž není možno označit za naprosto bezvadnou, která však ve svém souhrnu nevykazuje prvek protiústavnosti. Dílčí pochybení při výkladu ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) zákona o konkurzu a vyrovnání, jehož se vrchní soud při svém rozhodování nevyvaroval, totiž nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy.

13. S ohledem na výše uvedené je pak zřejmé, že připouští-li Ústavní soud kvalifikaci příkazu jednatele úpadce ze dne 9. 9. 1998 jako právního úkonu neplatného, pak nelze pochybovat o správnosti úvah obecných soudů v tom směru, že nárok na vydání částky v celkové výši 18.437,10 Kč do konkurzní podstaty úpadce byl již ke dni podání žaloby stěžovatelkou promlčen. Vyloučeno je vnímat plnění, jež vedlejší účastnice na základě příkazu jednatele úpadce ze dne 9. 9. 1998 obdržela, jako součást podstaty ve smyslu § 6 odst. 3 zákona o konkurzu a vyrovnání, jelikož zde se hovoří o majetku osob, které jej nabyly skrze neúčinné právní úkony dlužníka. Byl-li však příkaz jednatele úpadce ze dne 9. 9. 1998 obecnými soudy shledán za právní úkon neplatný, není možno jej současně označovat za právní úkon neúčinný, což plyne již ze samotného vymezení pojmů neúčinnost, resp. (absolutní) neplatnost právního úkonu. Plnění, jež vedlejší účastnice na základě příkazu jednatele úpadce ze dne 9. 9. 1998 získala, tak nutně bylo jejím bezdůvodným obohacením, přičemž nárok na vydání bezdůvodného obohacení se v zákonné lhůtě promlčuje.

14. Pokud stěžovatelka na podporu své argumentace zmiňuje bod XXIII. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 6. 1998, Cpjn 19/98, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem R 52/98, pak Ústavní soud musí v této souvislosti upozornit, že v tomto se Nejvyšší soud ČR primárně zabýval problematikou odlišnou od té v nyní posuzované věci. Použitelnost závěrů Nejvyššího soudu ČR jím vyslovených v bodě XXIII. výše specifikovaného stanoviska je tak v právní věci stěžovatelky do jisté míry omezena, když Ústavní soud má za to, že napadaná rozhodnutí obecných soudů nevykazují příkrý rozpor s tam vyjevenými názory Nejvyššího soudu ČR. Pro úplnost pak Ústavní soud doplňuje, že ani upozornění stěžovatelky na nesprávnost poučení o přípustnosti dovolání z napadaného rozsudku vrchního soudu nemohlo na zjištění Ústavního soudu, že ústavní stížností napadaná rozhodnutí obecných soudů nepřípustně nezasahují do základních práv stěžovatelky, ničeho změnit.


15. Ústavnímu soudu tedy nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto projednávanou ústavní stížnost v této části odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný.

16. Součást napadaných rozhodnutí obecných soudů tvořily taktéž výroky určující právo účastníků na náhradu nákladů řízení. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádnou skutečnost, která by svědčila o porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky právě těmito výroky, což ostatně stěžovatelka ani netvrdila, také v této části ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je tato zjevně neopodstatněná, a proto ji jako takovou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. října 2006

Vlasta Formánková předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.