IV. ÚS 2930/12
IV.ÚS 2930/12 ze dne 14. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Ing. P. D., zastoupeného JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem se sídlem Hradec Králové, Resslova 1253, proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 11. dubna 2011 č. j. 0 Nc 1078/2008-590 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. dubna 2012 č. j. 17 Co 359/2011-745, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. srpna 2012, se stěžovatel podle ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva na respektování soukromého a rodinného života [čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")] a práva na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy). Dále stěžovatel namítal porušení jeho rodičovských práv chráněných čl. 32 Listiny.

Z předložené ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově bylo ve věci o úpravu poměrů k nezletilé dceři stěžovatele po dobu před i po rozvodu a o úpravu styku stěžovatele s nezletilou, rozhodnuto tak, že nezletilá byla svěřena do péče matky a stěžovateli byla uložena povinnost přispívat na výživu nezletilé dcery. Rovněž bylo rozhodnuto o úpravě styku stěžovatele s nezletilou a soud uložil oběma rodičům zúčastnit se mediačního jednání v odborném poradenském zařízení. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání oba rodiče. Krajský soud v Brně jako soud odvolací, rozsudkem rovněž napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně v částech výroků týkajících se výchovy nezletilé potvrdil. Částečně změnil výrok ohledně běžného výživného a výrok ukládající účastnit se mediačního jednání zrušil. Dále odvolací soud změnil výrok upravující styk stěžovatele s nezletilou.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že k porušení namítaných základních práv došlo zejména v těch částech rozhodnutí obecných soudů, kterými bylo rozhodnuto o svěření nezletilé dcery do péče matky a o úpravě styku stěžovatele s jeho dcerou. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že rozhodnutí obecných soudů, které nevyhověly návrhu stěžovatele na úpravu střídavé péče popř. svěření nezletilé do péče stěžovatele, znemožňují řádné výchovné působení stěžovatele na jeho dceru. Stěžovatel má za to, že obecné soudy v rozporu s judikaturou Ústavního soudu vyloučily možnost střídavé výchovy výhradně z důvodu nedostatečné komunikace rodičů, přičemž jako jediný důvod rozhodnutí bez dalšího převzaly doporučení soudního znalce. Stěžovatel se nedomnívá, že by aktuálně nastolené poměry mohly být v zájmu nezletilé dcery. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. III. ÚS 1206/09, I. ÚS 266/10 a I. ÚS 2661/10.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů.

Ústavní soud se institutem střídavé výchovy opakovaně zabýval a k aplikaci § 26 zákona o rodině i čl. 32 odst. 4 Listiny se opakovaně vyslovil. Z obsahu ústavní stížnosti přitom vyplývá, že stěžovatel toliko opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizuje s právními závěry, ke kterým tyto soudy došly, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Ve věci rozhodující soudy se celou věcí velmi podrobně zabývaly a jejich vydaná rozhodnutí jsou pak logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněna. V aplikaci a výkladu procesně právních i hmotně právních ustanovení právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Z argumentace stěžovatelem uvedené i z přiložených příloh je patrno, že řízení má pro stěžovatele zásadní význam a Ústavní soud nepochybuje ani o dobré vůli stěžovatele, který se snaží zajistit co nejlepší podmínky pro výchovu své dcery, nicméně připomíná, že primárním je vždy zájem dítěte, nikoli těch osob, které žádají o svěření dítěte do péče či o změnu výchovného prostředí. Stěžejním aspektem, který je v praxi posuzován, a na základě něhož je rozhodováno, je, zda svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů je nejen v jeho zájmu, ale i nejlepším způsobem zajištění jeho potřeb a zdárného vývoje. V posuzovaném případě pak ve věci rozhodující soudy jednaly při zachování ochrany legitimních práv a zájmů všech dotčených osob a dovodily, že oba rodiče jsou stejně výchovně způsobilí, svoji dceru mají rádi a přejí si ji vychovávat. Nicméně se zcela v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ve věci Koudelka proti České republice ze dne 20. července 2006, stížnost č. 1633/05 in ASPI) při svém postupu přiklonily k respektování prvořadého zájmu dítěte.

Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.

Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry obecných soudů, učiněné ve věci, jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele, zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 14. srpna 2012

Vlasta Formánková v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.