IV. ÚS 2905/12
IV.ÚS 2905/12 ze dne 7. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky A. V., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2012 sp. zn. 28 Cdo 1138/2012, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. prosince 2011 sp. zn. 8 Co 609/2011 a usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 11. listopadu 2011 sp. zn. 6 C 43/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. července 2012, se stěžovatelka podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatelka, která ústavní stížnost podala, aniž by splnila podmínku povinného právního zastoupení (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), v ústavní stížnosti uvedla, že podle svého názoru splňuje podmínky pro ustanovení zástupce a osvobození od soudních poplatků a požádá Českou advokátní komoru o jeho určení.

Z předložené ústavní stížnosti a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2012 č. j. 28 Cdo 1138/2012-642 Ústavní soud zjistil, že v řízení o určení vlastnictví stěžovatelky jako žalobkyně proti žalovaným 1/ obci Halenkov a 2/ JUDr. L. K., usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. prosince 2011 sp. zn. 8 Co 609/2011 bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 11. listopadu 2011 sp. zn. 6 C 43/98, kterým bylo ve výroku II. zastaveno odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Stěžovatelce nebylo soudem prvního stupně přiznáno odložení zaplacení soudního poplatku (výrok I.). Stěžovatelka proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání. Nejvyšší soud aniž vyžadoval splnění podmínky obligatorního zastoupení (§ 241b odst. 2 o. s. ř.), dovolání stěžovatelky podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl z důvodu jeho nepřípustnosti, neboť přípustnost dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku (jakož i o zamítnutí žádosti o odložení jeho zaplacení), nelze dovodit z žádného ustanovení platného procesního práva.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že napadená rozhodnutí ve věci rozhodujících soudů považuje za nesprávná, zmanipulovaná, vykonstruovaná, krajně nespravedlivá a zjevně podjatá, protože o nich rozhodovali soudci poplatní bývalému totalitnímu režimu a neadekvátním způsobem.
Z databáze vedené Ústavním soudem se zjišťuje, že stěžovatelka rozhodnutí krajského soudu napadla ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu 15. března 2012. Ústavní soud usnesením ze dne 14. května 2012 sp. zn. II. ÚS 969/12 ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jako předčasnou z důvodu souběhu ústavní stížnosti s podaným dovoláním s tím, že dostupnost ústavní stížnosti stěžovatelce není dotčena, neboť bude-li posléze podané dovolání odmítnuto z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu, běží ji nová lhůta k ústavní stížnosti od doručení takového usnesení.

Jak vyplývá s odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu napadeného ústavní stížností, dovolání podané stěžovatelkou nebylo přípustné z žádného ustanovení platného procesního práva. Ústavní soud i přes toto zjištění, z důvodu zajištění práva stěžovatelky na účinné opravné prostředky dle čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod, přistoupil k posouzení všech stěžovatelkou napadených rozhodnutí [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. října 2011 ve věci Tieze a Semeráková proti České republice, stížnosti č. 26908/09 a 30809/10, publikovaný v autentickém francouzském znění na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva v databázi HUDOC (www.echr.coe.int) a v českém znění v ASPI].

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "podústavního" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], resp. některé z ústavních kautel. Ústavní soud proto posoudil, zda obecné soudy v řízení svévolně neaplikovaly právní normy bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, resp. zda právní závěry učiněné obecnými soudy nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními.

K obsahu ústavní stížnosti lze uvést, že stěžovatelka toliko polemizuje se závěry, ke kterým dospěly ve věci rozhodující soudy a předkládá Ústavnímu soudu vlastní představu o tom, jak by měly tyto soudy celou věc posoudit.

V usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 (in http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud vyslovil, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry soudu, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Osvobození od soudních poplatků dle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. lze účastníku řízení přiznat za kumulativního splnění dvou předpokladů, a to že takové opatření odůvodňují poměry účastníka, a nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Přiznané osvobození předseda senátu kdykoli za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly (odst. 2). Citované ustanovení, jehož cílem je zajistit účastníku přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho právům i v případě nepříznivé materiální a sociální situace, však účastníku nepřiznává nárok na osvobození od soudních poplatků, přiznává mu pouze právo o něj požádat. Zhodnocení oprávněnosti žádosti a tedy naplnění uvedených předpokladů je na obecných soudech, kterým je tak ponechán prostor k uvážení, zda osvobození v konkrétním případě přiznat.

Právní předpisy rozlišují a upravují osvobození od soudních poplatků věcné, osobní a individuální. V případě osvobození věcného považoval zákonodárce za vhodné a spravedlivé vyjmout z poplatkové povinnosti některá řízení jako celek. U osvobození osobního se jedná jen o určité navrhovatele a osvobození je přiznáváno z důvodu jejich specifického postavení. Zákon umožňuje i osvobození individuální, které nevyplývá přímo ze zákona, ale rozhoduje o něm soud. Důvodem v těchto případech je eliminace nepřiměřených tíživých důsledků, kdy by bezvýjimečné vyžadování splnění poplatkové povinnosti v situacích nespadajících do osvobození věcného nebo osobního, mohlo učinit pro některé navrhovatele zahájení řízení finančně nedostupným a vést tak k odepření práva na přístup k soudu. Příslušná ustanovení právních předpisů, upravujících osvobození od soudních poplatků, je proto třeba vykládat v souladu se smyslem a účelem této právní úpravy tak, aby účastníkům řízení nebylo v opodstatněných případech upíráno právo na přístup k soudu a současně aby zneužíváním práva na osvobození od soudních poplatků nedocházelo ke zbytečnému zatěžování soudů. Uvedený výklad je ze strany soudů aplikován především v případě rozhodování o individuálním osvobození od soudních poplatků, kde přiznání práva na osvobození od soudního poplatku je dáno konkrétními okolnostmi projednávané věci. V případě věcného a osobního osvobození jde ze strany soudů o správnou aplikaci příslušného ustanovení upravujícího osvobození pro daný typ řízení a postavení účastníka řízení (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2432/08 in http://nalus.usoud.cz).

Ve své judikatuře vztahující se k rozhodnutím o osvobození od placení soudních poplatků (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1737/12 dostupné na http://nalus.usoud.cz), se Ústavní soud opakovaně vyjádřil tak, že zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavnímu soudu nepřísluší jejich závěry ohledně důvodnosti uplatněného nároku, k nimž tyto soudy dospěly ze skutkových tvrzení předložených stěžovatelkou, přehodnocovat. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek (např. osvobození od soudního poplatku právnických osob) nebo v nichž šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti". Takovéto dotčení ve vazbě na rozhodnutí soudu ve věci osvobození od soudních poplatků by byla způsobilá založit toliko svévolná aplikace ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř., spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 121/11 in http://nalus.usoud.cz). Podobná situace v projednávaném případě nenastala. V posuzované věci obecné soudy shodně dospěly k závěru, že podmínky pro osvobození od soudních poplatků nebyly dány.

Pokud pak stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Úmluvou chráněného základního práva. Ústavní soud za této situace nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatelky o porušení základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Z důvodu, že ústavní stížnost byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, Ústavní soud nevyzýval stěžovatelku k odstranění vady podání, která spočívala v tom, že stěžovatelka nebyla zastoupena v řízení před Ústavním soudem advokátem, neboť za dané situace by se jednalo o formalismus.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 7. srpna 2012

Vlasta Formánková v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.