IV. ÚS 2900/09
IV.ÚS 2900/09 ze dne 9. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Pavla Rychetského a Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. T., zastoupeného Mgr. Ing. Petrou Beranovou, advokátkou se sídlem v Bakově nad Jizerou, Nad Stráněmi 1118, proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 17. března 2009 sp. zn. 21 P 265/2003 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. srpna 2009 sp. zn. 25 Co 241/2009, mimo ústní jednání, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, splňující formální podmínky stanovené pro její věcné projednání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojil stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 96 odst. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen" Ústava"), dle čl. 32 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen" Listina"), rovněž čl. 38 Listiny, kdy každý má právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů a mohl se vyjádřit ke všem prováděným důkazům, a právo na pokojné užívání majetku, přičemž se domáhá jejich zrušení.

Podle odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že k porušení označených práv došlo tím, že obecné soudy - stručně řečeno - v řízení nepostupovaly spravedlivě, nepřihlédly k okolnostem, jež byly v řízení tvrzeny a ohledně nichž byly nabídnuty důkazy. Domnívá se, že v řízení došlo k svévolné aplikaci jednoduchého práva a porušení zásad spravedlivého soudního řízení.

Stěžovatel argumentoval extrémním nesouladem mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry za straně druhé ze strany nalézacího i odvolacího soudu. Dále tím, že obecný soud rozhodl v rozporu s jeho majetkovými možnostmi, zdravotním stavem a nemožností zajistit si stálý zdroj příjmů. Výše výživného není v zákoně výslovně omezena, dle zásady, že dítě má právo podílet se na životní úrovni rodičů je nutné tuto zásadu chápat v pozitivním smyslu i negativním smyslu. Dle názoru stěžovatele neměla se vyživovací povinnost stanovit, pokud je povinný rodič nezaviněně sám sociálně potřebný a nemá možnost ani schopnost plnit svoji vyživovací povinnost k dítěti.

II.

Při posuzování důvodnosti návrhu Ústavní soud vyšel z obsahu spisu Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 21 P 265/2003, napadených rozhodnutí a z řízení, jež jim předcházelo, jakož i z argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti.

Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 17. března 2009 sp. zn. 21 P 265/2003 byl změněn předcházející rozsudek téhož soudu ze dne 14. listopadu 2002 ve výroku o výživném tak, že za období od 17. dubna 2006 do 16. dubna 2007 je otec povinen přispívat na výživu nezl. A. T. částkou 500 Kč měsíčně a nezl. L. T. částkou 300 Kč měsíčně, splatnými vždy do každého 20. dne v měsíci předem k rukám matky. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Snížená částka tak dle závěrů soudu prvního stupně odpovídá schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům žalovaného (§ 96 odst. 1 zákona o rodině).

Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně v mezích vytýčených odvoláním stěžovatele, po doplnění řízení opakováním důkazů a dospěl k závěru, že odvolání je jen zčásti důvodné. Rozsudkem ze dne 18. srpna 2009 (25 Co 241/2009) rozhodl, že výživné stanovené pro nezl. A. T. se otci s účinností od 27. září 2004 do 15. dubna 2007 snižuje na částku 500 Kč měsíčně. Za dobu od 16. dubna 2007 je otec povinen přispívat na výživu nezl. A. T. částkou 1.000 Kč měsíčně vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky.

Výživné stanovené pro nezl. L. T. se otci s účinností od 27. září 2004 do 15. dubna 2007 snižuje na částku 300 Kč měsíčně. Za dobu od 16. dubna 2007 je otec povinen přispívat na výživu nezl. L. T. částkou 800 Kč měsíčně vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III.

Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.

Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínkou, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele zaručené ústavním pořádkem. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ke stěžovatelem namítanému porušení práva na spravedlivý proces nedošlo.

Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

Dle ustanovení § 99 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), změní-li se poměry, může soud i bez návrhu změnit dohody a soudní rozhodnutí o výživném pro nezletilé dítě.

Dle ustanovení § 85 odst. 1 až 3 zákona o rodině vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou schopny samy se živit.

V dané věci bylo předmětem posuzování rozhodnutí jak nalézacího i odvolacího soudu, který změnil rozhodnutí nalézacího soudu, zda oba rodiče přispívají na výživu dítěte podle svých schopností, možností a majetkových poměrů (§ 85 odst. 2 zákona o rodině). Dle ustanovení § 96 odst. 1 zákona o rodině přihlédne soud při určení výživného k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného.

Rozhodovací důvody odvolacího soudu, vyložené způsobem zákonem požadovaným v odůvodnění jeho rozhodnutí (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) nesvědčí o tom, že by obecný soud věci stěžovatele nevěnoval přiměřenou pozornost, případně že by "nedostatečně zjistil a posoudil skutkový stav, což vyústilo v nesprávné právní posouzení"; naopak z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí obecného soudu se podává, že obecný soud se zabýval všemi námitkami, které stěžovatel v řízení před nim uplatnil, a že způsobem zcela dostatečným a zřejmým doložil své skutkové i právní závěry. Vyživovací povinnost obecný soud stanovil dle zásad ustanovení § 85 a § 96 zákona o rodině. Vzal v úvahu skutečnost, že došlo k podstatné změně poměrů stěžovatele determinující snížení vyživovací povinnosti otce již od počátku platnosti, resp. účinnosti úpravy poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu rodičů tj. od 27. září 2004 (den nabytí právní moci rozsudku o rozvodu manželství). Obecný soud vzal v úvahu, že lze akceptovat námitku stěžovatele, že toto období bezprostředně navazuje na předchozí období úpravy poměrů za trvání manželství rodičů (v této době nebyla stanovena vyživovací povinnost stěžovatele), ale bylo třeba kriticky zhodnotit majetkové a výdělkové možnosti rodičů i odůvodněné potřeby nezl. dětí. Odvolací soud vzal v úvahu, že v rozhodném období od 27. září 2004 po rozvodu manželství až do 15. dubna 2007, kdy byl otci přiznán plný invalidní důchod, se jeho výdělkové možnosti a schopnosti objektivně snížily, ovšem nikoli do té míry, aby nebyl schopen platit alespoň symbolické výživné pro nezl. děti. Soud vycházel z té úvahy, že pokud nebyl otci přiznán ani částečný invalidní důchod či nebylo rozhodnuto o otcově snížené pracovní způsobilosti, vycházel z potencionálních příjmů jaké měl u posledního zaměstnavatele (§ 96 odst. 1 zákona o rodině). Od přiznání plného invalidního důchodu má stěžovatel stálý příjem a je schopen přispívat na výživu nezletilých dětí. Při stanovení vyživovací povinnosti vycházel odvolací soud z průměrných příjmů rodičů a vzal v úvahu, že potřebami dětí, v souvislosti s plněním jejich školních povinností, vznikají matce obrovské náklady a potřeby dětí jsou vyšší než dospělých. Odvolací soud v neposlední řadě vzal v úvahu i to, že matka dlouhodobě nese tíhu odpovědnosti za výchovu a výživu nezl. dětí sama a otec se s dětmi nestýká.

Právní posouzení věci obecnými soudy tak spočívá na dostatečně zjištěném skutkovém základu, kdy zjistil zejména v dostatečné míře potřeby nezletilých dětí i výdělkové možnosti a schopnosti obou rodičů, a jestliže posléze vyúsťují v závěr, že nezl. děti mají právo podílet se na životní úrovni svých rodičů, jde o závěr, který, jakkoli se v podstatě vymyká z přezkumné pravomoci Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález ve věci II. 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), je i z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) je ve shodě se zákonem i se skutkovým stavem věci.

Za tohoto stavu jsou stěžovatelova tvrzení projevem jeho nesouhlasu s meritorním rozhodnutím obecného soudu, co do stanovení konkrétně určené vyživovací povinnosti, a pokud stěžovatel polemizuje s výsledky hodnocení důkazů provedenými obecnými soudy, je na místě připomenout, že úprava výživného se děje vždy podle stavu, který je zde v době rozhodování. Podle § 99 zákona o rodině, změní-li se poměry, může soud i bez návrhu rozhodnutí změnit, zejména v souvislosti s přibývajícím věkem, školní docházkou atd., dohody a soudní rozhodnutí o výživném pro nezletilé dítě. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti nedospěl k závěru, že by obecný soud v jeho rozhodnutí porušil ústavně zaručené právo na spravedlivý proces nebo řízení trpělo neodůvodněnými průtahy (čl. 96 odst. 1 a čl. 90 Ústavy, čl. 32, čl. 36 odst. 1, čl. 38 Listiny).

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, byla jeho ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 9. prosince 2009

Miloslav Výborný předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.