IV. ÚS 290/04
IV.ÚS 290/04 ze dne 1. 11. 2004


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudkyň JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti V. D. T., zastoupeného Mgr. M. S. advokátem proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, č. j. 0 Nt 4347/2004-9, ze dne 5. 5. 2004, a usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 44 To 382/2004, ze dne 8. 6. 2004, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 8 odst. 2, 5, čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byl vzat do vazby.

Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4, č. j. 0 Nt 4347/2004-9, ze dne 5. 5. 2004, byl z důvodu uvedeného v ustanovení § 67 písm. a) tr. ř. vzat do vazby. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Městský soud v Praze usnesením, sp. zn. 44 To 382/2004, ze dne 8. 6. 2004, zamítl. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že v ústavní stížnosti napadená rozhodnutí o vzetí do vazby jsou nezákonná, neboť nebyla splněna podmínka podle ustanovení § 68 odst. 1 tr. ř., jež stanoví, že vzít do vazby lze toliko osobu, proti níž bylo zahájeno trestní stíhání. Usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 13. 10. 2003 vydané policejním radou kpt. M. však podle stěžovatele nemůže být tímto podkladem, neboť podle § 30 odst. 1 věta druhá tr. ř. je kpt. M. ve věci vyloučen ve smyslu § 30 odst. 1 věta první tr. ř., protože prováděl úkony i ve věci OR4-531/2003-Mx, v rámci které se stěžovatel měl dopustit trestných činů, pro které je v současnosti stíhán. V této věci je dle stěžovatele v postavení svědka a jako svědek nemůže tedy v postavení policejního orgánu vydat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání. A i kdyby nebyl v postavení svědka, je u něho nepochybná existence "poměru k projednávané věci".

Vazba je dle stěžovatele nezákonná i z důvodu, že v rozporu s § 67 poslední věta tr. ř. skutek uvedený v usnesení o zahájení trestního stíhání nemá všechny znaky žádného trestného činu popsaného v trestním zákoně. Ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání nejsou uvedeny žádné konkrétní okolnosti naplňující znak trestného činu podle § 174 odst. 1 tr. z. Není zde popsáno žádné konkrétní jednání obviněného, ze kterého by bylo možno dovodit objektivní stránku trestného činu, není tvrzena ani subjektivní stránka trestného činu. Proto nelze trestní stíhání stěžovatele považovat za zákonně zahájené podle § 160 odst. 1 tr. ř.

Podle stěžovatelova názoru nejsou dány ani důvody vazby útěkové podle § 67 písm. a) tr. ř., protože obviněný má zájem zdržovat se na území České republiky a účastnit se veškerých úkonů v trestním řízení. Stěžovatel sice nemá v současné době platné vízum na území České republiky, ale v případě, že by byl propuštěn z vazby na svobodu, musí mu být cizineckou policií uděleno vízum z důvodů uvedených v § 32 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. za účelem strpění pobytu na území České republiky, protože mu ve vycestování brání překážka na jeho vůli nezávislá. Stěžovatel považuje za nesprávný názor Městského soudu v Praze, že by mohl být policií donucen vycestovat, přestože je proti němu vedeno trestní stíhání. Jeho základní právo osobně se obhajovat před orgány činnými v trestním řízení a povinnost účastnit se příslušných úkonů má přednost před zájmem státu na neprodleném výkonu případného rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatele, a to zvláště, když je z Vietnamu a z důvodu nemajetnosti by nemohl využít ani teoretickou možnost cestovat do ČR ke každému jednotlivému úkonu. S ohledem na uvedené důvody stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil, přičemž s ohledem na vazební věc postupoval podle § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 0 Nt 4347/2004, a k ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze. Městské státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.

Ve svém vyjádření Městský soud v Praze plně odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 8. 6. 2004 v dané věci. Stěžovatel spatřuje nezákonnost v tom, že usnesení o zahájení trestního stíhání nemohlo být podkladem pro rozhodnutí o vazbě vzhledem k tomu, že nesplňuje podmínky požadované zákonem, neboť zde nejsou uvedeny konkrétní skutečnosti ustanovení §§ 174 odst. 1 a 175 odst. 2 tr.z. Městský soud v Praze se v odůvodnění napadeného rozhodnutí zabýval touto námitkou velice podrobně, neboť stěžovatel tuto námitku uplatňoval již ve stížnosti proti usnesení soudu I. stupně. Stejně tak byla Městským soudem v Praze v uvedeném odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně stěžovateli vysvětlena jeho námitka stran vyloučení kpt. M. a nebyla shledána důvodnou. Městský soud v Praze proto trvá na tom, co uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, neboť dle jeho názoru usnesení o zahájení trestního stíhání splňovalo požadavky ustanovení § 160 odst. 1 tr. ř. minimálně v tom, že skutek byl označen tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Městský soud v Praze sice v napadeném rozhodnutí připustil nedostatky v usnesení o zahájení trestního stíhání, přesto však dospěl k názoru, že výrok tohoto usnesení může obstát. Pokud jde o údajné vyloučení policejního orgánu, který trestní stíhání zahájil, zjistil Městský soud v Praze k datu svého rozhodování, že jmenovaný policejní orgán jako svědek vyslechnut nebyl a dospěl k závěru, že zřejmě nebude důvod, aby tato osoba byla jako svědek vyslýchána. Rovněž je třeba trvat na důvodech vazby stěžovatele ve smyslu § 67 písm. a) tr. ř., které byly podloženy konkrétními skutečnostmi.

Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud především konstatoval, že námitky uvedené v ústavní stížnosti jsou opakováním námitek, které stěžovatel uplatňoval již ve stížnosti podané proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 5. 2004 o vzetí stěžovatele do vazby (č.l. 24). Městský soud v Praze jako soud stížnostní se těmito jeho námitkami v odůvodnění svého rozhodnutí o stížnosti podrobně zabýval, ale nepřisvědčil jim. Pokud tedy stěžovatel tyto námitky znovu opakuje i v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další (třetí) soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší potud, pokud napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá především skutečnosti vztahující se k usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 13. 10. 2003, s nímž zřejmě spojuje i tvrzené dotčení jeho základního práva zaručeného mu v čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy. Toto usnesení považuje stěžovatel za neexistující, a toto nemohlo tedy být ani podkladem pro pozdější usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 5. 2004 o vzetí do vazby. Usnesení o zahájení trestního stíhání bylo podle stěžovatelova názoru předně učiněno vyloučenými osobami ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. a ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání nejsou uvedeny žádné konkrétní okolnosti naplňující zákonný znak určitého trestného činu, nelze tedy dovodit objektivní stránku trestného činu a není ani tvrzena subjektivní stránka trestného činu. Městský soud v Praze se těmito stěžovatelovými námitkami v rozhodnutí o stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby podaném stěžovatelem podrobně jednotlivě zabýval. Připustil, že výrok usnesení o zahájení trestního stíhání trpí určitými nedostatky, na druhé straně však konstatoval, že nelze mít za to, že by usnesení o zahájení trestního stíhání postrádalo podstatné náležitosti požadované ustanovením § 160 tr. ř. tak, aby muselo být považováno za zcela nulitní, přičemž tento svůj názor doložil podrobnou argumentací. Ústavní soud v tomto směru připomíná, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti. Argumentaci stížnostního soudu stran námitek stěžovatele vztahujících se k usnesení o zahájení trestního stíhání nepovažuje Ústavní soud v tomto směru za nezbytné přehodnocovat, neboť pokud stěžovatel předestírá uvedené námitky k usnesení o zahájení trestního stíhání až nyní v souvislosti s usnesením o vzetí do vazby ze dne 5. 5. 2004, nevyčerpal tak svoji možnost tyto námitky účinně uplatnit již v souvislosti se samotným vydáním předmětného usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 13. 10. 2003, což se týká zvláště stěžovatelova tvrzení o úkonu učiněném vyloučenou osobou.

Pokud jde o institut vazby, považuje Ústavní soud předně za nutné zdůraznit, že vzetí do vazby je značným zásahem do osobní svobody, který proto může být uskutečněn pouze z důvodů stanovených zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Ve své ustálené judikatuře se Ústavní soud opakovaně zabýval otázkou ústavnosti tzv. vazebních rozhodnutí a vyslovil názor, že obsahem právního institutu vazby je vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení (viz např. nález I. ÚS 371/02; Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, str. 117). Institut vazby je tak chápán taktéž jako prostředek k zajištění účasti obviněného na procesních úkonech, jejichž provedení je za jeho osobní účasti nezbytné v rámci vedení trestního stíhání.

Pokud jde o stěžovatelovu námitku, že v jeho případě není dán vazební důvod podle § 67 písm. a) tr. ř., pak obecné soudy konstatovaly, že tento důvod nebyl dovozen z pouhé skutečnosti, že obviněný je cizím státním příslušníkem, ale i z faktu, že stěžovatel je stíhán pro závažnou trestnou činnost a je ohrožen trestem odnětí svobody v sazbě od tří do osmi let a je proti němu vedeno správní řízení ve věci vyhoštění. Stěžovatel v ústavní stížnosti v tomto směru argumentuje, že má zájem se zdržovat na území ČR a pokud jde o možnost udělení správního vyhoštění, poukazuje na ustanovení § 32 odst. 2 písm. a) a § 33 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, která umožňují podání žádosti o udělení víza za účelem strpění pobytu cizince na území ČR a jeho udělení Policií ČR. Ústavní soud k této stěžovatelově námitce uvádí, že vzetí do vazby je podle ustanovení § 67 písm. a) tr. ř. přípustné pouze tehdy, jsou-li tu konkrétní skutečnosti odůvodňující obavu z toho, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul. Tyto konkrétní skutečnosti musí přitom být dostatečným a rozumným podkladem pro opodstatnění zmíněné obavy.

Jak již Ústavní soud vyslovil např. ve svém rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 18/96 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 6, str. 145) výklad znaků "konkrétních skutečností", které odůvodňují zmíněné obavy, je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti obecných okolností a důkazní situace té které věci musí svědomitě posoudit, zda vazba vůbec je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do těchto úvah obecných soudů se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, nejsou-li rozhodnutí o vazbě podložena zákonným důvodem, tak jak stanoví čl. 8 odst. 5 Listiny. V posuzovaném případě však Ústavní soud neshledal, že by uvedený důvod vazby podle § 67 písm. a) tr. ř. ve výroku napadených rozhodnutí obecných soudů, a to, jaké skutečnosti vedly obecné soudy k tomuto závěru, vybočovaly z mezí ústavnosti.

Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá rovněž dotčení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny ústavní stížností napadenými rozhodnutími, aniž by specifikoval, v čem toto dotčení spatřuje, pak Ústavní soud po prostudování napadených rozhodnutí nezjistil, že by stěžovateli bylo nějakým způsobem bráněno dovolávat se svých práv u obecných soudů a nelze proto stěžovateli ani v tomto směru přisvědčit.



Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. 11. 2004

JUDr. Miloslav Výborný předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.