IV. ÚS 2892/13
IV.ÚS 2892/13 ze dne 5. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti, kterou podal stěžovatel Jakub Šustek, zastoupený JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou se sídlem na adrese Teplice, J. V. Sládka 1363/2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2013 sp. zn. 62 Co 277/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. září 2013, se stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.

Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 39 EXE 2562/2011 Ústavní soud zjistil, že na základě návrhu stěžovatele byla usnesením obvodního soudu ze dne 17. ledna 2012 č. j. 39 EXE 2562/2011-25 nařízena exekuce na majetek povinného, a to otce stěžovatele Karla Šustka k vymožení pohledávky oprávněného na dlužném výživném za dobu od 1. ledna 2011 do 31. května 2011 ve výši 10 000 Kč a dále od 1. června 2011 pro běžné výživné ve výši 2 000 Kč měsíčně. Soudní exekutorka usnesením ze dne 21. května 2013 č. j. 106 EX 8696/11-35 exekuci zastavila s odůvodněním, že povinný zemřel a jeho dědické řízení bylo zastaveno podle § 175h odst. 2 o. s. ř. a že oprávněný se zastavením exekuce souhlasil (výrok I.). O nákladech řízení mezi účastníky rozhodla podle § 52 exekučního řádu ve spojení s ustanovením § 271 o. s. ř. tak, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Výrokem III. rozhodla o povinnosti oprávněného zaplatit jí náklady exekuce ve výši 4 235 Kč podle ustanovení § 89 exekučního řádu s odůvodněním, že k zastavení exekuce došlo z důvodu, že dědické řízení bylo zastaveno, neboť povinný zanechal pouze nepatrný majetek. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, a to pouze do výroku III. Městský soud v Praze, usnesením napadeným ústavní stížností, usnesení soudní exekutorky ve výrocích II. a III. potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.) a soudní exekutorka nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že odvolací soud nerespektoval ustálenou judikaturu soudu a nálezy Ústavního soudu. Stěžovatel má za to, že se nedopustil žádného procesního zavinění, v jehož důsledku by muselo být exekuční řízení zastaveno. Stěžovatel dbal náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, neboť nemohl v době podání návrhu předvídat, že povinný zemře. Při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je podle názoru stěžovatele podstatné určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo, přičemž mezi tato hlediska zkoumání nenáleží nemajetnost povinného (srov. Pl. ÚS-st. 23/06). Z tohoto důvodu nemůže být povinnost hradit náklady soudnímu exekutorovi uložena stěžovateli. Stěžovatel se domnívá, že postupem odvolacího soudu, který o nákladech exekutora rozhodoval, došlo k porušení jeho základních práv a svobod. Současně poukázal na skutečnost, že právo by mělo být předvídatelné a mělo by být aplikováno na všechny osoby bez rozdílu a účastníkům v soudním řízení by měla být poskytnuta stejná ochrana jejich práv.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [článek 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není další řádnou odvolací instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [článek 83, článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud již opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se mohou účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02 a III. ÚS 106/11 in http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů, které v jednotlivých případech přihlíží ke konkrétním okolnostem případu. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Připouštěnou výjimku představují situace, kdy vady rozhodnutí dosahují kvalifikované intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Pokud pak obecné soudy tyto své úvahy dostatečně odůvodní, nelze jejich postup dle Ústavního soudu z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný ani nepřiměřený.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze polemizuje se závěry, které vyvodily obecné soudy, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Městský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí stěžovateli podrobně vysvětlil, že v daném případě bylo nutno postupovat podle ustanovení § 89 věta druhá exekučního řádu, podle něhož v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný. Postup odvolacího soudu, vedoucí k vydání napadeného rozhodnutí, proto nelze označit za svévolný či nepřiměřený a v jeho rozhodnutí nelze spatřovat ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Z uvedených důvodů postačí na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat.

V situaci zastavení exekuce se na procesně právní (nákladový) vztah mezi oprávněným a exekutorem vztahuje výslovně § 89 exekučního řádu. Zákon tak doplňuje § 271 o. s. ř. o úpravu nákladů řízení, na něž občanský soudní řád pamatovat z povahy věci nemohl; otevírá (toliko) prostor pro vymezení procesního vztahu k dalšímu subjektu, jímž je exekutor, a to výlučně vůči oprávněnému, neboť co do povinného platí i zde princip, vyjádřený v ustanovení § 87 odst. 3 exekučního řádu. Jinak pro rozhodování o nákladech exekuce, byla-li zastavena, platí kritéria, obsažená v ustanovení § 271 o. s. ř. (§ 52 odst. 1 exekučního řádu). V případě, že přichází v úvahu stanovení povinnosti k náhradě nákladů podle § 271 o. s. ř. oprávněnému, je logicky oprávněný rovněž nositelem povinnosti k náhradě nákladů exekuce, kterou (k možnému uložení) předjímá právě ustanovení § 89 exekučního řádu. Tento závěr je obsažen i ve stěžovatelem citovaném stanovisku Ústavního soudu ze dne 12. září 2006 Pl. ÚS-st. 23/06 (ST 23/42 SbNU 545).

Ústavní soud ověřil, že městský soud se uloženou povinností k úhradě nákladů řízení podrobně zabýval a své rozhodnutí s přihlédnutím k charakteru sporu náležitě odůvodnil. Jeho rozhodnutí nelze označit za svévolné a závěry ve věci učiněné, nejsou ani v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele, zaručených ústavním pořádkem České republiky. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 5. listopadu 2013

Michaela Židlická v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.