IV. ÚS 2892/09
IV.ÚS 2892/09 ze dne 21. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti společnosti KOMFI, spol. s r.o., IČ 465 04 508, zastoupené Ing. Karlem Matějíčkem, jednatelem, právně zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Brno, Marie Steyskalové 62, směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 2. dubna 2009, č.j. 52 Ca 35/2008-110, a Nejvyššího správního soudu ze dne 26. srpna 2009, č.j. 1 Aps 2/2009-143, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"), neboť soudy nepostupovaly v projednávané věci v intencích čl. 90 Ústavy ČR, a proto jsou napadená rozhodnutí soudů v rozporu s čl. 9 odst. 3 Ústavy ČR.

Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 2. října 2008, č.j. 52 Ca 35/2008-64, bylo řízení o správní žalobě stěžovatelky, směřující proti zásahu Finančního úřadu v Ústí nad Orlicí, zastaveno. O kasační stížnosti stěžovatelky rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. ledna 2009, č.j. 1 Aps 10/2008-84, tak, že stížností napadené usnesení zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Následně vydal Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích shora citovaný rozsudek, jím správní žalobu stěžovatelky zamítl. Následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud shora napadeným rozsudkem zamítl.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že správní žalobou se domáhala ochrany před nezákonným zásahem finančního orgánu, který ukončil daňovou kontrolu stěžovatelky zprávou o kontrole, aniž by tuto se stěžovatelkou projednal. Nedal jí tedy možnost s jejím obsahem se seznámit a účinně se bránit postupu finančního orgánu. Správní soudy rozhodovaly o žalobě proti ukončení daňové kontroly v době, kdy daňový výměr, vydaný na základě napadené zprávy o kontrole, nebyl ještě přezkoumán ani ve správním řízení. Nejvyšší správní soud však na její argumentaci uvedl, s odkazem na svoji judikaturu, že ve vztahu mezi žalobou proti rozhodnutí správního orgánu a žalobou proti nezákonnému zásahu správního orgánu, má primát žaloba proti rozhodnutí. Žaloba proti nezákonnému zásahu nastupuje teprve tehdy, pokud žaloba proti rozhodnutí nepřipadá v úvahu. Takové závěry však stěžovatelka nesdílí, neboť se domnívá, že nelze mechanicky aplikovat právní normy bez respektu k úmyslu zákonodárce. Není proto možné zhojit nezákonný deficit kontroly tím, že daňový subjekt má možnost bránit se v řízení ve věci samé. S ohledem na uvedené okolnosti a s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, nálezy sp. zn. III. ÚS 258/2003 a sp. zn. Pl. ÚS. 21/96, stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích sp. zn. 52 Ca 35/2008, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

Ústavní soudnictví v individuelních věcech je v ČR založeno na přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž nelze tvrzenou protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných norem, upravujících to které řízení. Ústavní stížnost je však možno podat i proti tzv. "jinému zásahu" orgánu veřejné moci, jenž je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována. Bude se tedy jednat zpravidla o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení.

V projednávané věci pak nastala obdobná situace, a to již v řízení před správními soudy, přičemž podle čl. 4 Ústavy ČR jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Jejich přístup k řešení tvrzeného zkrácení v zaručených právech pak byl obdobný. Soudy se především zabývaly otázkou, zda se tvrzenému zásahu lze bránit procesním postupem, který předvídá přímo procesní předpis, jenž upravuje řízení, v němž k zásahu mělo dojít.

Správní soudy pak shledaly, že zpráva o kontrole má sloužit jako podklad nezbytný pro vydání příslušného rozhodnutí finančního orgánu, a jako takový jej lze napadnout přímo v řízení u finančního orgánu, společně s výsledky příslušného řízení. Pokud tedy soudy správní žalobu stěžovatelky zamítly s tím, že soudní ochranu proti nezákonnému zásahu správního orgánu lze poskytnout jen při splnění zákonem stanovených podmínek § 82 a násl. s.ř.s., přičemž v jejím případě nebyly tyto podmínky naplněny, nepochybily. Zákon přitom v ustanovení § 85 s.ř.s. definuje nepřípustnost správní žaloby, lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními prostředky. A právě taková situace nastala v projednávaném případě.

Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, pak neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale, že proběhne spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Tomu nasvědčuje i fakt, že původní usnesení krajského soudu bylo zrušeno právě s ohledem na nesprávné posouzení naplnění podmínek poskytnutí zákonné ochrany krajským soudem.

Skutečnost, že správní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti. Soudy postupovaly v souladu s příslušnými procesními předpisy, a právě stěžovatelkou požadovaný postup by vedl ke zkrácení práva na spravedlivý proces. Ústavní soud tedy uzavírá, že stěžovatelka neuvedla žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem soudů v její věci došlo k naříkaným zásahům do základních práv. Odkaz na citované nálezy pak Ústavní soud nepovažuje za případný.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. ledna 2010

Miloslav Výborný v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.