IV. ÚS 2887/13
IV.ÚS 2887/13 ze dne 12. 12. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele P. S., právně zastoupeného advokátem JUDr. Josefem Weiglem, Jindřišská 20, Praha, proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 4. 2. 2013 č. j. 30 P 50/2009-777 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2013 sp. zn. 25 Co 159/2013, takto :
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 20. 9. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozsudků obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal snížení výživného na jedno ze svých dětí, konkrétně J. S., a to z částky 4000,- Kč na 500,- Kč měsíčně. Důvodem pro tento postup byla radikální změna poměrů, spočívajících ve zvýšení příjmů matky dítěte, snížení příjmu otce nezletilého a zvýšení o další vyživovací povinnosti u stěžovatele - dítě a jeho neprovdaná matka A. D.

V průběhu soudního řízení vycházely obecné soudy z předpokladu, že stěžovatelův výdělek, kterého v současné době dosahuje, může být vyšší, a to až 26.000,- Kč hrubého. Soudy při svém rozhodování zcela pominuly obecně známou skutečnost, že v důsledku hospodářské krize nelze srovnávat potencionální příjmy stěžovatele v době hospodářského růstu a prosperity s jeho příjmy v době, kdy panuje celosvětová ekonomická krize, díky níž je enormní nárůst nezaměstnaných osob bez rozdílu vzdělání. Navíc stěžovatel je svým vzděláním zemědělský inženýr-zootechnik, což je v očích potencionálních zaměstnavatelů negativum. V řízení nebylo nijak prokázáno, ani zjišťováno, že by stěžovatel úmyslně odmítal nabízená místa, a že se tak dobrovolně vzdal možnosti dosahovat vyšších výdělků. Naopak podstoupil rekvalifikační kurz na vedení účetnictví a snaží se uchytit na trhu práce jako osoba samostatně výdělečně činná. Obecné soudy nezohlednily stěžovatelovo současné finanční zatížení, kdy má celkem pět vyživovacích povinností v celkové výši 12.000,- měsíčně. V době rozhodování odvolacího soudu měla matka nezletilého nové zaměstnání s příjmem 25.000,- Kč měsíčně hrubého. Soudy nezohlednily ani výrazně rozdílné majetkové poměry rodičů, kdy matka prodala nemovitost za 1.190.000,- Kč, vlastní nový automobil, má pouze jednu vyživovací povinnost, její měsíční výdaje na bydlení činí cca 4000,- Kč, když bydlí ve vlastním bytě 3+1, vlastní další byt v Praze, který pronajímá. Naopak příjmy stěžovatele jsou řádově do 10tis. měsíčně, má další 4 vyživovací povinnosti, musí ho často podporovat rodina, snaží se podnikat, aby zajistil alespoň nějaký příjem. Stěžovatelovy příjmy z podnikání jsou sice v současné době nízké, ale postupně se zvyšují. Za rok 2012 předpokládá stěžovatel příjem z podnikání cca 70.000,- Kč, když předchozí rok byl ve ztrátě 18tis. Soudy rovněž nezohlednily dobu, po kterou je nezletilý J. v péči otce, který se v té době o něj stará. Částka určená na výživné nezletilého J. je vůči ostatním jeho dětem téměř dvojnásobná a v porovnání s časem, který otec s nezletilým tráví a hradí v tuto dobu jeho výdaje, téměř trojnásobná. Soudy nepřistupovaly k rodičům při hodnocení jejich majetkových poměrů stejným způsobem. V případě matky vycházely z jejího skutečného příjmu, avšak v případě stěžovatele vytvořily teoretickou a nereálnou konstrukci, jakého výdělku podle jejich názoru měl stěžovatel dosahovat. I kdyby byla přijata konstrukce obecných soudů ohledně výdělkových možností obou rodičů, tak by po odečtu zákonných srážek byly takřka totožné. Otci by po uhrazení všech jeho závazků zbylo cca 7.000,- Kč, z nichž by musel uhradit veškeré své potřeby. Z výše uvedených důvodů tak rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení práva stěžovatele na jeho lidskou důstojnost, když mu jen na základě pouhé úvahy o tom, jakou pracovní pozici a jaký příjem by mohl stěžovatel zastávat, bylo vyměřeno výživné v likvidační výši, neboť ze svého stávajícího příjmu cca 10tis. čistého měsíčně má v součtu vyživovací povinnost v celkové výši 11.800,- Kč. Takovou vyživovací povinnost stěžovatel objektivně plnit nemůže a obecné soudy jej tak vystavily nebezpečí trestního stíhání pro zanedbání povinné výživy. Závěrem stěžovatel odkázal na obdobný případ evidovaný Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 979/13.
III.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud opakovaně poukazuje na svoji konstantní judikaturu, podle které není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů.

V projednávaném případě jde především o zhodnocení majetkových poměrů stěžovatele, a to s přihlédnutím ke změnám, které u něj nastaly poté, co přišel o zaměstnání. Obecné soudy při posuzování příjmů otce nevyšly pouze ze stěžovatelem vykázaného příjmu, ale též z jeho potencionálního příjmu, kterého by mohl dosahovat za předpokladu využití svých znalostí a schopností. Soudy v tomto vyšly z příjmu 26.000,- Kč hrubého. Tato suma se Ústavnímu soudu nejeví jako neadekvátní, a to právě s přihlédnutím k dosaženému vzdělání stěžovatele a jeho předchozí pracovní pozici. Poukazuje-li stěžovatel v souvislosti s výší svého příjmu na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 979/13, nutno podotknout, že závěry tam obsažené nelze paušalizovat, ale je nutno přihlédnout vždy ke konkrétní osobě povinného a konkrétním okolnostem případu. Nelze zpochybnit, že ČR se v minulých letech dostala do recese, což mělo nepochybně vliv i na růst nezaměstnanosti, nicméně stěžovatel nepatří díky svému věku a vzdělání do tzv. rizikové skupiny nezaměstnaných. Navíc nemá trvalé bydliště v některém z - hlediska zaměstnanosti- rizikových krajů ČR. Krom toho nelze dát stěžovateli za pravdu v tom smyslu, že by obecné soudy v minulosti nezohlednily, že u něj došlo ke změně příjmových poměrů. Z vyžádaného soudního spisu a ostatně i tvrzení samotného stěžovatele vyplývá, že v minulosti platil na výživu nezletilého až 10tis. Kč měsíčně, načež došlo rozhodnutím soudu k jeho snížení, až na nyní sporné 4tis. Kč. Z výše uvedených důvodů považuje Ústavní soud stěžovatelovu argumentaci za ryze účelovou.

Namítá-li stěžovatel porušení práva na spravedlivý proces, nutno konstatovat, že podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení najevo nevyšlo.

Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. prosince 2013

Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.