IV. ÚS 2873/09
IV.ÚS 2873/09 ze dne 10. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 10. prosince 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti M. D., zastoupeného Mgr. Martinou Tetzeliovou, advokátkou, AK se sídlem Houškova 30, 326 00 Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 16. prosince 2004 č. j. 11 C 219/2003-159, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. května 2007 č. j. 15 Co 194/2007-259 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. srpna 2009 č. j. 22 Cdo 4897/2007-293 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, jež jsou zakotvena v ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v ustanovení čl. 6 odst. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Porušení svých ústavně zaručených práv spatřoval stěžovatel v tom, že obecné soudy v řízení o jeho určovací žalobě nedovodily neplatnost smlouvy o prodeji nemovitosti, jejíž stranou bylo město Plzeň. Město Plzeň přitom dle stěžovatele porušilo svou povinnost - zakotvenou v ustanovení § 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb. o obcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obecní zřízení") - řádně zveřejnit záměr nemovitosti prodat, čímž stěžovateli jako potenciálnímu zájemci o koupi znemožnilo podat nabídku.

Odvolací soud navíc dle stěžovatelova názoru nerespektoval předchozí kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu.

II.

Bližší obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před obecnými soudy, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.
III.

Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody. Ústavní soud proto posoudil, zda obecné soudy v řízení svévolně neaplikovaly právní normy bez rozumného odůvodnění či zda právní závěry učiněné obecnými soudy nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními. Tyto skutečnosti odůvodňující zásah Ústavního soudu však ve věci splněny nebyly.

Spornou otázkou v projednávané věci bylo - ač je ústavní stížnost v této věci vnitřně rozporná - zda musí zveřejnění záměru města prodat nemovitost předcházet rozhodnutí zastupitelstva města. Dle stěžovatelova názoru zveřejnění záměru nebylo řádné; došlo k němu totiž pouze z vůle pracovníků magistrátu a nikoliv na základě rozhodnutí zastupitelstva města. Obecné soudy naproti tomu dospěly k závěru, že se stěžovatel nemohl úspěšně domáhat neplatnosti posléze uzavřené smlouvy pouze kvůli udajnému nedostatku souhlasu zastupitelstva.

Tento spor - odehrávající se pouze v rovině podústavního práva - však Ústavnímu soudu ze shora uvedených důvodů nepřísluší řešit. Ústavní soud nemá žádných ústavněprávních námitek proti názoru, že ke splnění povinnosti podle § 39 odst. 1 obecního zřízení postačuje zveřejnění záměru, a to bez ohledu na proceduru, která mu předcházela. Obecné soudy k němu dospěly zcela racionální úvahou a Ústavní soud v této souvislosti může odkázat na vyčerpávající odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Jde - a šlo - navíc o názor předvídatelný, neboť i z dřívější judikatury Nejvyššího soudu vyplývalo, že zveřejněním záměru o budoucí dispozici s nemovitým majetkem plní obec vůči občanům svoji informační povinnost a zaručuje jim rovnou příležitost k tomu, aby se o nakládání s majetkem obce včas dozvěděli a mohli v případě zájmu předložit svoji nabídku. K naplnění tohoto účelu dle judikatury Nejvyššího soudu není třeba předchozího rozhodnutí příslušného orgánu obce (města) o jeho schválení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2452/2006, www.nsoud.cz).

Nelze přitakat ani stěžovatelově námitce, dle níž odvolací soud nerespektoval předchozí kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu. V něm bylo konstatováno, že žalobce má právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jestliže jí nepředcházelo zveřejnění záměru. V projednávané věci však záměr zveřejněn byl a sporná byla toliko řádnost jeho zveřejnění, resp. procedury jemu předcházející.

Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. prosince 2009

Vlasta Formánková předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.