IV. ÚS 287/04
IV.ÚS 287/04 ze dne 16. 9. 2004


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV. ÚS 287/04







Ústavní soud ČR rozhodl dne 16. září 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudkyň JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti P. G. zastoupeného Mgr. R. M. advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 7 To 84/2004, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. Nt 209/2004,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 24. 8. 2004 se P. G. (dále jen "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 7 To 84/2004, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. Nt 209/2004.

Stěžovatel je ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Jiřice na základě rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. 7 To 38/03, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2003, sp. zn. 48 T 2/2003, pro pokus trestného činu vraždy.

Podáním ze dne 24. 3. 2004 stěžovatel požádal o povolení obnovy řízení s tím, že vyšel najevo důkaz soudu dříve neznámý. Ve veřejném zasedání dne 31. 5. 2004 předložil fotokopii potvrzení z 2. 3. 2004 jednatele firmy N. - F. s.r.o., se sídlem v Praze, v němž se uvádí, že byl ve čtvrtek dne 9. 5. 2002 ošetřen na pracovišti, přičemž se jednalo o rozbitý nos v důsledku pádu přepravek na rampě. Tímto důkazem chtěl prokázat, že se nemohl dopustit trestné činnosti, za níž byl odsouzen, neboť na černobílém videozáznamu průmyslové kamery a z ní pořízené fotodokumentace útočník nemá zřejmě zraněný nos.

Usnesením ze dne 31. 5. 2004 Městský soud v Praze návrh na obnovu řízení zamítl, když dospěl k závěru, že stěžovatel v návrhu opět argumentuje skutečnostmi, s nimiž se v dostatečné míře vyrovnal jak Městský soud v Praze, tak i odvolací Vrchní soud v Praze, neboť v doplňku odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně stěžovatel zraněním na nose argumentoval a Vrchní soud jeho argumentaci ve svém rozsudku odmítl, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku na str. 4 a následující. Jde tedy o argumentaci, s níž se zabýval v hlavním líčení již nalézací soud a v odvolacím řízení i Vrchní soud v Praze.

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 6. 2004 stížnost stěžovatele zamítl, když dospěl k závěru, že předložené potvrzení toliko osvědčuje skutečnost, která oběma soudům byla známa již dříve.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze, který se prakticky ztotožnil s usnesením Městského soudu v Praze, byl porušen princip řádného, nestranného a spravedlivého procesu, jak vyplývá z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i z čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Nesouhlasí s názorem obecných soudů, že předložené potvrzení ohledně zranění na nose nelze považovat za důkaz dříve neznámý. Tento důkaz nebyl v celém trestním řízení navrhován, obsažen ve spise ani proveden. Pro stěžovatele je tedy tento důkaz důkazem zcela novým a velmi podstatným, neboť poškozený nikdy nehovořil o tom, že by měl pachatel na nose jakékoliv zranění. Pachatel zachycený na videozáznamu pořízeném na místě činu žádné zranění nosu nemá. Tento důkaz by pak mohl zcela jednoznačně sám o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve, odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Tím, že se oba soudy odmítly tímto důkazem dále zabývat s odůvodněním, že se nejedná o nový důkaz, nýbrž pouze o potvrzení dosvědčující skutečnost, jež jim byla známa již dříve, porušily princip řádného, nestranného a spravedlivého procesu.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem napadených usnesení a vzal v úvahu výše uvedená tvrzení stěžovatele, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout a to z následujících důvodů.

Stěžovatel si stěžuje podle čl. 36 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy na některé aspekty řízení o jeho návrhu na povolení obnovy řízení, konkrétně na to, že obecné soudy neakceptovaly jeho názor na povahu jím předloženého potvrzení ze dne 2. 3. 2004.

K námitce porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy Ústavní soud především uvádí, že jak vyplývá z konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") - záruky obsažené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy se nevztahují na řízení týkající se opětovného otevření pravomocným rozsudkem již skončeného trestního řízení (viz např. rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva o nepřípustnosti stížnosti č. 23806/94 ze dne 18. 10. 1995 ve věci Horst Kleinbichler proti Rakousku, uveřejněné na internetových stránkách ESLP). V řízení o návrhu na povolení obnovy řízení se totiž nejedná o posouzení oprávněnosti trestního obvinění proti stěžovateli ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. O takové posouzení by se jednalo až v řízení následujícím po povolení obnovy, což není případ stěžovatele. Tato část ústavní stížnosti je tudíž zjevně neopodstatněná neboť je ratione materiae neslučitelná s uvedenými ustanoveními Úmluvy a jim korespondujícími ustanoveními Listiny.

Stěžovatel dále namítl porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, dle něhož "Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu." Ústavní soud je toho názoru, že uvedený článek je na případ stěžovatel aplikovatelný, a to v rozsahu zahrnujícím obecné principy širšího pojetí základního práva na spravedlivý proces. Ústavní soud totiž vychází z toho, že případné vyhovění návrhu na povolení obnovy řízení ve smyslu § 284 tr. řádu může mít z hlediska stěžovatele závažné hmotněprávní důsledky, jež se mohou v konečném důsledku projevit úplným nebo částečným zrušením rozhodnutí ve věci.

Podstatou stěžovatelovy námitky je výše uvedené tvrzení, že oba soudy ohledně potvrzení ze dne 2. 3. 2004 dospěly k názoru, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, tedy že se nejedná o nový důkaz, nýbrž pouze o potvrzení dosvědčující skutečnost jim známou již dříve. Jinak řečeno, stěžovatel nesouhlasí s hodnocením důkazu předloženého v řízení o povolení obnovy a právními závěry z takového hodnocení vyvozenými. V tomto směru je třeba poukázat na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy, dle níž je výlučnou věcí obecných soudů, aby hodnotily relevanci jim předložených důkazů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, uveřejněný pod č. 5 ve svazku 1 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Úkolem Ústavního soudu je pak posoudit, zda řízení - v daném případě o návrhu na povolení obnovy řízení - jako celek bylo spravedlivé. Ústavní stížnost je tak v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele se závěry obecných soudů a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatele o porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny jako zjevně neopodstatněné. Pokud by totiž měla být porušením čl. 36 odst. 1 Listiny každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z hlediska ústavního není a ani být nemůže. V dané věci je naopak nepochybné, že soudy relevantní ustanovení procesních předpisů aplikovaly v ústavní stížností napadených rozhodnutích zcela správně, přičemž dostačujícím způsobem v těchto rozhodnutích osvětlily, proč nemohlo být návrhu na obnovu řízení vyhověno.

Právo na spravedlivý proces v žádném případě nezaručuje právo na to, aby věc byla posouzena obecnými soudy v souladu s právním názorem stěžovatele. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění svých práv. Ústavní soud je toho názoru, že stěžovateli tato možnost zákonem odpovídajícím způsobem hájit svá práva poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani z připojených rozhodnutí nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak.

K namítanému porušení čl. 1 Ústavy Ústavní soud uvádí, že citované ustanovení nezaručuje samostatně aplikovatelná základní práva či svobody.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.


Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 16. září 2004

JUDr. Miloslav Výborný předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.