IV. ÚS 286/04
IV.ÚS 286/04 ze dne 24. 4. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele J.K., zastoupeného advokátem Mgr. Ing. P.K., proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 3 Tdo 428/2004, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 6 To 398/2003, a rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. 1 T 116/2002-186, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavnímu soudu byl dne 23. 8. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Přerově (dále je "okresní soud") ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. 1T 116/2002-186, jímž byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví ve smyslu § 224 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon") a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců s tím, že mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Stěžovatel se rovněž dožadoval zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 6 To 398/2003, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí okresního soudu, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 3 Tdo 428/2004, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu.

Ústavní stížnost stěžovatele směřuje proti všem výrokům shora uvedených rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolacího soudu a Nejvyššího soudu ČR.

Stěžovatel se měl trestného činu dopustit tím, že dne 21. 12. 2001 ve večerních hodinách v H., jako traťový dělník určený do funkce avizéra, zajistil na žádost dispozičního výpravčího žst. H. pohotovostní četu ve složení J.A., V.P. a F.R. za účelem vyčištění a zprovoznění výhybek, a přestože neměl požadovanou kvalifikaci dle interních předpisů a nebyl určen nadřízeným traťovým mistrem do funkce vedoucího prací, ujal se dobrovolně a iniciativně vedení pracovní skupiny. S tou se po předání bezpečnostního štítku, zápisu do telefonního zápisníku a po dohodě s dispozičním výpravčím o způsobu vyrozumívání o pohybu vozidel pomocí radiostanic, jež oba vyzkoušeli, odebral kolem 20.10 hod. do kolejiště směrem na severní (polomské) zhlaví v areálu žst. H. Tam za ztížených povětrnostních podmínek - hustého sněžení a silného nárazového větru - nedbal potřebné opatrnosti a při provádění prací řádně a včas nevaroval své kolegy, kteří se pohybovali v průjezdovém profilu koleje č. 2, o skutečnosti, že po dané koleji přijíždí vlak, o čemž byl stěžovatel informován dispozičním výpravčím prostřednictvím radiostanic. Jako důsledek výše citovaného došlo k vážným zraněním J.A. a V.P. způsobených zachycením projíždějící lokomotivou, jejichž následkům oba na místě podlehli. Při chemickém vyšetření krve obou jmenovaných bylo stanoveno v krvi J.A. 0,73 g/kg ethanolu a v krvi V.P. 0,70 g/kg ethanolu.

Stěžovatel ve své obsáhlé ústavní stížnosti v zásadě souhlasí se závěry učiněnými obecnými soudy o skutkových okolnostech případu, polemizuje však s jejich následným právním posouzením. Co se týká věcné roviny případu, uvádí stěžovatel okolnosti již dříve předestřené v řízeních konaných před obecnými soudy, jež pouze blíže rozvádí. Co do následného právního posouzení skutkových zjištění, vyjádřil stěžovatel přesvědčení, že rozhodnutí soudu prvého stupně postrádá ve vztahu k jednotlivým znakům skutkové podstaty trestného činu, vylíčení způsobu, jakým tyto znaky naplnil, o jaké důkazy soud svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Stěžovatel klade důraz především na tvrzení, že právní závěry soudů všech instancí nemají oporu v provedeném dokazování a opatřených důkazech. Konkrétně stěžovatel vytýká okresnímu soudu, že byť v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl i skutečnosti svědčící pro jeho nevinu, přesto nakonec konstatoval, že se dopustil trestného činu z vědomé nedbalosti tím, že z obecného hlediska nedbal potřebné opatrnosti, že dostatečně nepředvídal a že měl vědět a předpokládat následek, aniž by tyto úvahy a závěry opřel o jakýkoli z provedených důkazů. Stěžovatel v neposlední řadě rovněž namítá neexistenci daných důkazů. Za závažné porušení ústavně zaručených práv považuje stěžovatel rovněž fakt, že okresní soud opřel svá skutková zjištění mimo jiné o závěry I, které bylo rozhodnutím Č.ú., jakožto odvolacího orgánu dne 11. 11. 2002, jako nezákonné zrušeno, jakož i o závěry G. Vzhledem k tomu, že se v druhém případě jedná o interní orgán Č., poukazuje stěžovatel na jeho možnou zainteresovanost.

Lze tedy shrnout, že se dle mínění stěžovatele právní závěry učiněné obecnými soudy na základě skutkových zjištění ocitly v hrubém rozporu s provedenými důkazy, což zakládá porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel má za to, že obecné soudy postupovaly při hodnocení důkazů selektivně v jeho neprospěch tím, že z provedených důkazů vzaly v úvahu jen ty, které považovaly za tzv. usvědčující, aniž se zabývaly jejich věrohodností. Stěžovatel obecným soudům vytýká nedostatek specifikace podkladů pro skutková zjištění. Zmiňovaný postup zakládá podle stěžovatele i porušení článku 8 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod obsahující zákaz trestního stíhání jinak než z důvodu a způsobem, který stanoví zákon. Ve vztahu k jím namítané absenci zavinění, jakož i k absenci příčinné souvislosti mezi jednáním a trestněprávně relevantním následkem, mělo dojít k porušení ustanovení článku 39 Listiny základních práv a svobod upravující zásadu nulla poena sine lege tím, že zákonné důvody pro stanovení, které jednání je trestným činem, i ostatních podmínek trestnosti, nebyly v daném případě splněny. Dle názoru stěžovatele pak konečně obecné soudy měly svými postupy porušit ústavní předpisy o výkonu soudní moci, o soudní ochraně práv (čl. 90 Ústavy) a o způsobu rozhodování soudu, zejména ustanovení o vázanosti soudu zákonem při rozhodování (čl. 95 odst. 1 Ústavy).

V závěru své ústavní stížnosti vyjádřil stěžovatel přesvědčení, že rozhodnutí obecných soudů považuje za nespravedlivá, neboť nebyla řádně, srozumitelně a přesvědčivě odůvodněna, a své odsouzení hodnotí jako "klasický případ stíhání osoby, která není skutečným viníkem, ale pouze řadovým zaměstnancem bez reálné možnosti se bránit".

S ohledem na důvody uvedené v podání ze dne 13. 8. 2004 stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení a sdělení Okresního soudu v Přerově o skutečnosti, kdy bylo stěžovateli a jeho právnímu zástupci doručeno rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 3Tdo 428/2004, ze dne 19. 5 2004.

Okresní soud v Přerově i Krajský soud v Ostravě ve svých vyjádřeních shodně uvedly, že námitky vznesené v ústavní stížnosti jsou totožné s argumenty, jež stěžovatel uplatňoval v řízení před obecnými soudy a s nimiž se tyto soudy řádně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Obdobně se vyjádřil i Nejvyšší soud České republiky, když konstatoval, že v podaném dovolání šlo o námitky ryze skutkového charakteru za současného uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud ČR odkázal na dokazování vedená před soudem prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření rovněž zdůraznil, že při hodnocení stěžovatelových námitek vycházel z jeho informovanosti o skutečnosti, že po dané koleji bude projíždět vlak, potvrzené výpovědí klíčového svědka i dalších svědků. Námitky stěžovatele týkající se absence subjektivní stránky trestného činu, kterým byl obecnými soudy shledán vinným, i absence kauzálního nexu, Nejvyšší soud neakceptoval s tím, že z provedeného dokazování nepochybně vyplynulo stěžovatelovo vědomě nedbalostní jednání ve smyslu ustanovení § 5 písm. a) trestního zákona.

Současně konstatoval, že z týchž důvodů byly soudem právem shledány znaky objektivní stránky daného trestného činu stran jednání stěžovatele, způsobeného následku i příčinného vztahu mezi jednáním a následkem.

V závěru svých vyjádření obecné soudy shodně navrhly, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

OSZ i KSZ svého oprávnění vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužili.

Stěžovatel na vyjádření účastníků reagoval replikou ze dne 19. 1. 2006, v níž vyjádřil své pochybnosti týkající se správnosti závěrů obecných soudů, a polemizoval s výše uvedenými vyjádřeními, především pak s vyjádřením Krajského soudu v Ostravě. Stěžovatel opětovně poukazoval na nesprávné posouzení příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem, nově pak namítal neaplikování zásady in dubio pro reo v daném případě.

III.

Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud předně zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud zmocněn k jeho ochraně zasáhnout.

Ve vztahu ke všem napadeným rozhodnutím je nutné konstatovat, že podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatele s hodnocením důkazů obecnými soudy a namítání absence subjektivní stránky trestného činu a kauzálního nexu mezi jeho jednáním a následkem. Argumentačně se stěžovatel téměř neodchýlil od svých předešlých tvrzení již dříve přednesených před soudy obecné soustavy soudů.

Ústavnímu soudu v souvislosti s nesouhlasem stěžovatele s právním posouzením skutkových okolností a namítanou neexistencí subjektivní stránky trestného činu, kterým byl obecnými soudy shledán vinným, i neexistencí kauzálního nexu, nezbývá než připomenout, že mu dle ustálené judikatury zásadně nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Důvodem ke zrušení napadených rozhodnutí by mohl být pouze extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), ten ovšem v tomto případě Ústavním soudem zjištěn nebyl. Právní závěry obecných soudů se ve vztahu ke skutkovým zjištěním jeví jako přiléhavé, obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně vyložily, z jakých důvodů a na základě jakých důkazů dospěly k závěru o vině stěžovatele. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepřísluší závěry obecných soudů jakkoli přehodnocovat.

Ve vztahu k tvrzeným procesním pochybením pak Ústavní soud shledal, že se obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí ústavně konformním způsobem vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele. Lze se ztotožnit s konstatováním o existenci příčinné souvislosti mezi jednáním stěžovatele a následkem uvedeným v odůvodnění napadeného rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 28. 4. 2003, s nímž se ztotožnila i usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 10. 2003 a Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 5. 2004. Stejně tak lze podpořit názory obecných soudů týkající se zavinění stěžovatele dovozené z provedených důkazů. Námitky stěžovatele vůči tomuto rozhodnutí tedy nutno označit jako nedůvodné.

Co se týče tvrzeného nerespektování zásady in dubio pro reo a údajné nespravedlnosti napadených rozhodnutí obecných soudů uváděné v závěru ústavní stížnosti a ve stěžovatelově replice, Ústavní soud i v tomto případě dospěl k závěru, že se jedná o námitky obsahově vznesené již v předchozích řízeních, s nimiž se náležitě obecné soudy zabývaly v odůvodnění svých rozhodnutí.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele a nezbylo mu proto než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. 4. 2006

Vlasta Formánková předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.