IV. ÚS 2854/16
IV.ÚS 2854/16 ze dne 4. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 4. května 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. M., zastoupeného JUDr. Martinou Gombosovou, advokátkou, se sídlem Moldavská cesta 6, 040 11 Košice, Slovenská republika, proti usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 20. června 2016 č. j. 30 Nc 3508/2016-13, 13 P a Nc 2/2016, za účasti Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, jako účastníka řízení, a za účasti A) L. B. a B) nezl. V. B., zastoupeného orgánem sociálně-právní ochrany dětí, Magistrátu města Jablonec nad Nisou, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní soud obdržel dne 24. srpna 2016 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se J. M. (dále jen "stěžovatel") domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 20. června 2016 č. j. 30 Nc 3508/2016-13, 13 P a Nc 2/2016, ustanovil RNDr. Zuzanu Sieglovou, Ph.D. znalkyní v oboru zdravotnictví - genetika, a uložil jí prostřednictvím molekulárně genetické metody analýzy hypervariabilních polymorfizmů lidského genomu určit, zda je možné vyloučit biologické otcovství M. M., zemř. 31. října 2015 (bratra stěžovatele), ve vztahu k nezletilému V. B., synovi L. B., a nebude-li vyloučeno biologické otcovství M. M. ve vztahu k nezletilému V. B. (dále jen "nezletilý"), určit procentuální pravděpodobnost jeho otcovství. Okresní soud současně podle § 127 odst. 4 o. s. ř. uložil stěžovateli, aby poskytl znalkyni potřebnou součinnost, zejména aby se dostavil na její předvolání a řídil se jejími pokyny, neboť v daném případě nelze otcovství domnělého otce k nezletilému určit jiným způsobem.

III.

Stěžovatel předně konstatuje, že uložení povinnosti podrobit se úkonům vedoucím k určení, zda je možné jeho zesnulého bratra vyloučit z biologického otcovství ve vztahu k nezletilému, při nichž by stěžovatel musel poskytnout vzorek svého genomu, považuje za porušení svého základního práva na respektování soukromého a rodinného života, potažmo i porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatel má za to, že případný zásah do prvého z uvedených základních práv je možný toliko za podmínek stanovených článkem 8 odst. 2 Úmluvy, přičemž v dané věci takové podmínky nejsou dány.

Podle stěžovatele matka dítěte za života jeho bratra neprojevila zájem na určení otcovství k jejímu nezletilému synovi a ani zesnulý bratr stěžovatele v tomto ohledu nepodnikl žádné kroky, ačkoliv tak učinit mohl. Přitom k tak výraznému zásahu do základních práv stěžovatele - analýze jeho genomu - nemůže postačovat pouze "to, že domnelý otec zomrel". Uvádí-li okresní soud, že v současné době nelze otcovství k nezletilému určit jinak, stěžovatel s tímto nesouhlasí s tím, že "ak domnelý otec nežije, v iných prípadoch sa skúma, či matka a domnelý otec spolu mohli mať resp. mali intímny styk a to cestou svedeckých výpovedí."

Následně stěžovatel namítá, že právo nezletilého vědět, kdo jsou jeho rodiče, nepřevažuje nad potřebou respektování jeho soukromého a rodinného života. Přitom hodnota poznání - vyšší či menší míra pravděpodobnosti otcovství bratra stěžovatele - není s to vyvážit případný zásah do práv stěžovatele, jenž by výkonem napadeného rozhodnutí nastal. V neposlední řadě stěžovatel namítá, že v případě poskytnutí vzorku genomu neexistuje žádná zákonná úprava, popřípadě soudní rozhodnutí, které by vymezovaly účel, pro který poskytnutý vzorek může být použit a nebyla ani určena doba, po kterou lze vzorek jeho genomu uchovávat v databázi.
IV.

Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je přípustná (srov. především nálezy Ústavního soudu ze dne 29. listopadu 2010 sp. zn. I. ÚS 2881/09 či ze dne 9. prosince 2014 sp. zn. II. ÚS 2964/12), byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, posoudil její obsah, načež dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že podle článku 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/).

Řízení o určení otcovství je svou povahou řízením nesporným, které je upraveno v § 417 a násl. zákona o zvláštních řízeních soudních a které je ovládáno zásadou vyšetřovací [viz také Hrušáková, M., Králíčková, Z., Westphalová, L. a kol.: Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655-975). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 558]. Podle § 20 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních je soud povinen zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí. Podle § 21 zákona o zvláštních řízeních soudních může soud provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než ty, které navrhují účastníci. Podle § 125 občanského soudního řádu mohou za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, včetně znaleckých posudků. Ustanovení § 127 odst. 4 o. s. ř. stanoví, že předseda senátu může účastníkovi, popřípadě i někomu jinému, uložit, aby se dostavil ke znalci, předložil mu potřebné předměty, podal mu nutná vysvětlení, podrobil se lékařskému vyšetření, popřípadě zkoušce krve, anebo aby něco vykonal nebo snášel, jestliže to je k podání znaleckého posudku třeba.

Ústavní soud již ve své judikatuře dovodil, že v řízení o určení otcovství jsou účastníci povinni podrobit se odběru vzorků DNA, které jsou nezbytné k náležitému objasnění skutkového stavu, neboť jedině tímto způsobem lze získat potřebné informace pro rozhodnutí ve věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. února 2008 sp. zn. I. ÚS 987/07 ze dne 28. 2. 2008, bod 16).

Skutkový základ v projednávané věci se však odlišuje od "klasických" případů určování otcovství, neboť povinnost poskytnout součinnost znalkyni při vypracování znaleckého posudku je krom účastníků řízení uložena i třetí osobě - bratru domnělého otce.

Ústavní soud přitom nemá pochyb o tom, že odběr vzorku DNA, jehož výsledkem má být informace, která se bez ohledu na výsledek uvedeného řízení významně dotýká soukromí dotčených osob, představuje zásah do práva na rodinný a soukromý život ve smyslu článku 8 Úmluvy. Stěžejní otázkou v dané věci proto je, zda lze takový zásah označit za splňující podmínky článku 8 odst. 2 Úmluvy, respektive článku 7 odst. 1 věty druhé Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 9. prosince 2014 sp. zn. II. ÚS 2964/12 konstatoval, že existence ústavně aprobovaného důvodu zásahu do práva na soukromý a rodinný život je prvním z předpokladů přípustnosti takového zásahu. Ustanovení § 127 odst. 4 o. s. ř. přitom představuje zákonný rámec, umožňující předsedovi senátu uložit účastníkovi, popřípadě i někomu jinému, aby se dostavil ke znalci, předložil mu potřebné předměty, podal mu nutná vysvětlení, podrobil se lékařskému vyšetření, popřípadě zkoušce krve, anebo aby něco vykonal nebo snášel, jestliže to je k podání znaleckého posudku třeba. Ústavní soud v uvedeném nálezu následně doplnil, že "[j]e mimo jakoukoliv pochybnost, že toto ustanovení umožňuje uložit v řízení o popření otcovství povinnost podrobit se odběru DNA za účelem znaleckého zkoumání, jehož výsledky mohou být (a obvykle i jsou) klíčovým důkazem, od něhož se odvíjí závěr soudu".

Uvedené závěry lze vztáhnout i na nyní posuzovanou věc. Proto Ústavní soud nepřijal první námitku stěžovatele stran absence zákonného podkladu pro podrobení se znaleckému zkoumání v jehož rámci může - byť ve zcela minimální míře, s ohledem na způsob provedení odběru vzorku DNA (typicky formou tzv. bukálního stěru) - dojít i k zásahu do jeho tělesné integrity (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 987/07 bod 23.). Takový zákonný podklad totiž představuje právě ustanovení § 127 odst. 4 o. s. ř.

Ohledně druhé námitky stěžovatele, totiž, že určení otcovství na základě analýzy stěžovatelova genomu není jediným prostředkem, jak určit či vyloučit otcovství jeho zesnulého bratra k nezletilému, Ústavní soud poukazuje na nález sp. zn. I. ÚS 987/07 v němž se povahou a smyslem tzv. třetí domněnky otcovství (na niž stěžovatel implicitně odkazuje) dle § 783 odst. 2 o. z., resp. § 54 odst. 2 zák. o rodině, již dříve zabýval.

Ústavní soud přitom konstatoval, že "[j]e zřejmé, že s vývojem moderní medicíny je celá koncepce § 54 odst. 1 a 2 zákona o rodině již překonaná. Tzv. bází třetí domněnky je skutečnost, že muž souložil s matkou dítěte v době, od které neprošlo do narození dítěte méně než sto osmdesát (pozn. dnes sto šedesát) a více než tři sta dnů; jsou-li tyto skutečnosti prokázány, považuje se muž za otce dítěte (protinormou, na základě níž se domněnka neuplatní, je pravidlo o existenci závažných okolností vylučujících otcovství tohoto muže). Tato konstrukce skutkové báze domněnky pochází z dob, kdy nebylo možno jednoznačně znalecky určit, zda žalovaný muž skutečně je otcem; proto bylo nutno vázat působení domněnky na skutečnost jinou, a sice na soulož matky a žalovaného muže. Teprve nástup metod DNA diagnostiky v polovině osmdesátých let minulého století umožnil jednoznačné pozitivní určení otcovství žalovaného muže. Je-li na základě analýzy kyseliny deoxyribonukleové možno jednoznačně určit, zda žalovaný muž je otcem dítěte či nikoliv, není již ani nutno třetí domněnku otcovství vázat na skutečnost soulože, která o otcovství žalovaného muže vypovídá pouze nepřímo. V tomto směru tedy text § 54 odst. 2 zákona o rodině zaostává za vývojem moderní medicíny a neodpovídá současné společenské realitě. Do doby, než zákonodárce zareaguje na popsané změny, je nutno řešit nastalou situaci interpretací."

S ohledem na konkrétní skutkové okolnosti projednávané věci - jde o řízení o určení otcovství zesnulého, v němž by případné prokazování třetí domněnky bylo spojeno se značnými procesními obtížemi - proto o to silněji rezonuje následný závěr Ústavního soudu, k němuž dospěl v nálezu sp. zn. I. ÚS 987/07 a jenž se plně prosadí i v poměrech projednávané věci: "[r]ovněž řízení o určení otcovství je ovládáno zásadou arbitrárního (nikoliv legálního) pořádku. Nelze proto považovat za jedině správný ten postup, že soud se bude napřed zabývat tím, zda došlo k souloži, a teprve v případě prokázání soulože nařídí znalecký posudek, aby zjistil, zda závažné okolnosti mužovo otcovství nevylučují. Není vadou řízení, pokud soud přímo přistoupí ke znaleckému dokazování metodami DNA diagnostiky: takový postup je v souladu nejen se zmíněnou zásadou arbitrárního pořádku, ale též se zásadou procesní ekonomie."

Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že postup směřující k prokázání případného otcovství, navrhovaný stěžovatelem, by byl nejen procesně náročnější, ale jeho výsledek - s ohledem na skutečnost, že předmětem řízení je určení otcovství zesnulého k nezletilému - i značně nejistý. Z těchto důvodů Ústavní soud neshledal závěr okresního soudu o tom, že otcovství v dané věci nelze určit jiným způsobem, jako nepřezkoumatelný či snad zjevně svévolný. Naopak určení otcovství na základě analýzy DNA považuje Ústavní soud v této věci za legitimní prostředek směřující k ochraně práv druhých osob (zde nezletilého) ve smyslu článku 8 odst. 2 Úmluvy.

Konečně Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že případný zájem nezletilého na tom, aby znal své rodiče, nemůže převážit nad potřebou ochrany jeho práva na respektování soukromého a rodinného života (Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, z jakých důvodů nedošlo k určení otcovství k nezletilému již dříve za života zesnulého bratra stěžovatele).

Jak již Ústavní soud uvedl výše, intenzita zásahu do tělesné integrity stěžovatele je (resp. může být, neboť z obsahu podání není zřejmé, zda k odběru vzorku DNA skutečně došlo a jakým způsobem se tak stalo) v projednávané věci skutečně minimální. Co se týče tvrzení stěžovatele o tom, že případné výsledky znaleckého zkoumání mohou zpochybnit jeho vlastní rodinné (biologické) vazby, je třeba říci, že tyto obavy stěžovatele jsou čistě spekulativní, resp. ničím nepodložené. Na druhou stranu zájem nezletilého na určení otcovství lze v dané věci označit za zjevný (k tomu přiměřeně srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Jäggi proti Švýcarsku ze dne 13. července 2006, č. stížnosti 58757/00, bod 38.), mimo jiné i s ohledem na probíhající dědické řízení po zemřelém bratru stěžovatele.

Podrobení se stěžovatele znaleckému zkoumání za účelem určení otcovství proto v poměrech projednávané věci Ústavní soud shledal jako zákonný, legitimní, proporcionální a v neposlední řadě také nezbytný způsob zajištění výsledku řízení o určení otcovství. Napadené rozhodnutí okresního soudu za této situace Ústavní soud nepovažoval za svévolné ve smyslu jeho ustálené rozhodovací praxe. Odůvodnění nezbytnosti provedení znaleckého zkoumání považuje Ústavní soud - s ohledem na to, že jde o rozhodnutí procesní povahy, jímž se upravuje vedení řízení a při zohlednění zcela specifického skutkového stavu věci - za dostačující.

Tvrzení stěžovatele o případné absenci normativní úpravy nakládání se vzorkem poskytnutým za účelem znaleckého zkoumání není - v poměrech projednávané věci - nijak relevantní.

Ve světle výše uvedeného Ústavní soud neshledal důvod k případnému kasačnímu zásahu, pročež podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. května 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.