IV. ÚS 2852/13
IV.ÚS 2852/13 ze dne 10. 12. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem Moravská Třebová, Cihlářova 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013 č. j. 3 Tdo 285/2013-76, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 6. 2012 sp. zn. 6 To 271/2010 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 T 104/2009.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy při svém rozhodování porušily ústavní principy spravedlivého procesu ve smyslu hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Přestože v ústavní stížnosti stěžovatel uvádí námitky proti postupu obecných soudů všech stupňů, navrhuje zrušení pouze usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud se proto - v souladu s petitem ústavní stížnosti - omezil na posouzení napadeného rozhodnutí.

Napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel konkrétně vytýká, že se v něm dovolací soud nevyjádřil k jeho námitce podjatosti policejního orgánu. Uvádí dále, že dovolací soud opomenul právně zhodnotit skutečnost, že stěžovatel byl prvně odsouzen Okresním soudem v Bruntále v právní věci vedené pod sp. zn. 4 T 33/2007, a tedy jeho dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) bylo přípustné. Podle stěžovatele se také dovolací soud opomenul vyjádřit k jeho námitce, podle níž stejný státní zástupce, který dal pokyn k vypracování trestního obvinění, rozhodl o stížnosti do tohoto trestního obvinění, ačkoli k tomu nebyl oprávněn dle § 146 odst. 2 písm. a) trestního řádu. Stěžovatel dále tvrdí, že dovolací soud mu odepřel právní hodnocení podle nového trestního zákoníku. Nesouhlasí rovněž s hodnocením skutkových zjištění tak, jak je učinil dovolací soud.
Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy všeobecného soudnictví (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), a tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem ostatním soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by ostatní soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daným rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí ostatních soudů.

Ústavní soud tedy posoudil námitky vznesené stěžovatelem zejména z toho hlediska, zda napadeným rozhodnutím nebyly porušeny principy spravedlivého procesu či jiná ústavně garantovaná stěžovatelova práva, a po vyhodnocení všech skutkových a procesních okolností dospěl k negativnímu závěru. Ústavní soud v rozhodnutí Nejvyššího soudu nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Nejvyšší soud ve svém odmítavém usnesení přesvědčivě reagoval na všechny argumenty stěžovatele, které pak znovu předložil v ústavní stížnosti. Oproti stěžovateli je Ústavní soud toho názoru, že Nejvyšší soud vydal napadené usnesení řádně ve shodě se zákonem, pročež na obsah jeho rozhodnutí postačí za této situace jako na ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování odkázat (čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 82 odst. 1 Ústavy).

Pokud jde o stěžovatelem tvrzené porušení zásad spravedlivého procesu, nelze abstrahovat od skutečnosti, že celá věc prošla třikrát odvolacím řízením před Krajským soudem v Ostravě a Nejvyšší soud se touto věcí zabýval rovněž třikrát. V projednávané věci tak Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že došlo k porušení některého ze základních práv stěžovatele.

Právo na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 36 Listiny není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Skutečnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

Ústavní stížnost stěžovatele tak byla shledána návrhem zjevně neopodstatněným, a proto jej Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. prosince 2013

JUDr. Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.